V České republice vznikla tradice úřednických a polopolitických vlád, které přicházejí k moci, když se standardní kabinety rozloží pod tlakem opozice či kvůli narůstajícím vnitřním neshodám. Není to však šťastné řešení, domnívají se v knize "Záchrana státu?" politologové Vít Hloušek a Lubomír Kopeček. Politici by podle nich měli hledat jiné možnosti.

Vzorem by mohla být praxe řady evropských zemí, kde existuje institut konstruktivní nedůvěry, který opozičním poslancům umožňuje svrhnout vládu jen v případě, kdy mají dostatek hlasů na to, aby ustanovili nového premiéra. Další možností je změnit volební systém tak, aby bylo snazší nalézt dostatečnou parlamentní většinu. Třetím řešením je převzít zvyklosti řady západních zemí, ale i Slovenska, které kabinetu v demisi umožňují dovládnout do předčasných voleb.

Česko na dně

Kniha je aktuální zejména proto, že se blíží první přímé prezidentské volby. V nich má podle současných průzkumů slušnou šanci Jan Fischer, který předsedal zatím poslední úřednické vládě. Ještě podstatnější však je, že správu českého státu provází ustavičná nestabilita. Od vzniku samostatné České republiky na počátku roku 1993 se zde vystřídalo 11 vlád, které se v průměru udržely u moci necelé dva roky. Z hlediska životnosti vlád se tak řadíme po bok Belgie na dno evropské tabulky.

Jenže v Belgii žijí dva národy se zcela odlišným jazykem, které spolu moc nekomunikují a vnitřní teritoriální uspořádání belgického státu je z historických důvodů velice složité. Česká republika je naopak z jazykového hlediska homogenní zemí, kterou zásadně nerozdělují ani regionální či náboženské rozdíly. Hlavní politické síly se tak v Česku vymezují na ose levice-pravice.

Volby do poslanecké sněmovny však často končí téměř nerozhodně, takže strany těžko hledají recept na vytvoření stabilních koalic. V roce 2010 sice vznikla pohodlná vládní většina, spojená obdobnou ideologií i programem, ale opět se ukazuje, že české strany ani za takto příznivých podmínek efektivně vládnout neumějí. Možnost vzniku další úřednické vlády, jež by se podobala kabinetům Josefa Tošovského či Jana Fischera, tak neustále visí ve vzduchu.

Meziválečná tradice

Autoři připomínají, že běžným občanům by nějaká úřednická či polopolitická vláda nemusela tolik vadit. Tyto kabinety byly svého času mnohem populárnější než předchozí politické vlády Václava Klause a Mirka Topolánka. Problémem však je, že úřednické kabinety deformují běžný chod parlamentní demokracie. Tyto vlády mají časově omezenou životnost, jejich rozhodovací kompetence jsou limitované a postrádají možnost formulovat ambicióznější programy. Omezují se tedy jen na zajištění základního provozu.

Přechodné úřednické vlády nemohou řešit vážné hospodářské a společenské problémy, jež se v Česku nashromáždily. Lidé sice tyto kabinety hodnotí většinou kladně, ale nikoli kvůli dosaženým výsledkům, nýbrž díky civilnějšímu a slušnějšímu vystupování premiérů a ministrů.

Úřednické vlády se občas objevují i jinde, u nás však mají mimořádnou tradici z dob meziválečného Československa. Za jejich propagátora lze považovat už T. G. Masaryka, který se v exilu rozhodl pro americký prezidentský systém, ale po návratu do vlasti ho kvůli odporu partají nedokázal prosadit. Je tu však jeden podstatný rozdíl: úřednické vlády za první republiky nastupovaly většinou tehdy, když státu hrozilo vážné vnější či vnitřní nebezpečí. Ta poslední, které předsedal generál Jan Syrový, vznikla hlavně proto, že se straničtí šéfové nechtěli veřejně ušpinit kapitulací před Hitlerem.

Za polopolitický kabinet pokládají autoři také československou federální vládu národního porozumění z konce roku 1989, jejímž předsedou byl Marián Čalfa. Nicméně ve všech těchto případech šlo o kabinety sestavované v mimořádné době, zatímco současné Česko nezažívá žádnou revoluci ani mu nehrozí bezprostřední vpád cizích vojsk.

Kniha s hádankami

Kniha bohužel obsahuje několik nepřesností. Třeba na straně 24 se čtenář může dočíst, že "příklad Francie v období čtvrté republiky (1871-1940) ukazuje, že časté střídání vlád nepodporovalo přijímání kvalitních rozhodnutí". V uvedených letech však existovala ve Francii třetí republika. Takzvaná čtvrtá republika zahrnuje období od konce druhé světové války do roku 1959, kdy předchozí čistě parlamentní režim vystřídal prezidentský systém generála Charlese de Gaulla. Tak co měli autoři na mysli?

V odborné publikaci, kterou podpořily Grantová agentura České republiky a Masarykova univerzita, by se takové hádanky vyskytovat neměly. Ale ostatní otázky, které kniha vyvolává, jsou natolik naléhavé, že dílo stojí za přečtení.

Petr Korbel

Úřednické vlády se drží při zdi a nemívají ambiciózní program. Přesto je veřejnost hodnotí kladně.

Záchrana státu? Kniha se zabývá rolí úřednických a polopolitických vlád v České republice a Československu. Foto: Jan Rasch

Související
Zobrazit