Karel Schwarzenberg (74)

Vzdělání:
Po emigraci v roce 1948 studoval práva ve Vídni a Štýrském Hradci a lesnictví v Mnichově. Studium však nedokončil.

Kariéra:
Od roku 1960 spravoval rodový majetek v Rakousku a Bavorsku, po pádu komunismu restituoval majetek hlubocké větve rodu v České republice.
V roce 1999 byl označen za nejbohatšího Čecha, který tu vlastní 11 tisíc hektarů půdy.
Od mládí podporoval československý disent, v letech 1985 až 1990 stál v čele Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva.
V letech 1990 až 1992 byl kancléřem prezidenta Václava Havla. Politicky se pak angažoval v ODA, senátorem byl ale nakonec zvolen za US-DEU. V letech 2007 až 2009 se poprvé stal ministrem zahraničí, když ho do funkce nominovala Strana zelených. Nyní zastává stejnou funkci, ale už za TOP 09, jejímž předsedou je od jejího založení v roce 2009.

Soukromí:
Pochází z orlické větve rodu Schwarzenbergů. Je podruhé ženatý se stejnou manželkou Terezií (v roce 1988 se na 20 let rozešli) a má s ní dvě děti. Mezi jeho záliby patří staré i současné umění, zejména moderní architektura.

Muž, v jehož žilách koluje modrá krev a který podstatnou část života prožil v zahraničí (Rakousko, Bavorsko, Švýcarsko), cítí povinnost udržet zemi v Evropské unii, jejíž základy i přes současnou krizi považuje za daleko pevnější než svého času Rakousko-uherské monarchie, s níž je jeho rod historicky spjat.

I proto se Karel Schwarzenberg rozhodl ucházet o funkci prezidenta republiky. Týdeník Ekonom postupně zpovídá všechny kandiáty.

Nemáte někdy pocit, že Čechům chybí monarchie? S posvátnou úctou hledí na pražský Hrad, zajímají se o osudy evropských panovnických rodů...

Myslím, že nechybí. To si Češi vyřešili už před 90 lety. Máme ale specifický vztah k prezidentskému úřadu, který je velice silný. Silnější než v řadě evropských států. Snad je to i tím, že prezidentskou tradici zakládal opravdu mimořádný člověk, tedy T. G. Masaryk.

Jak se vlastně díváte na konec Rakousko-uherské monarchie a vznik samostatného Československa? Ptáme se i proto, že jste zástupcem šlechty, a ta dlouho byla oporou habsburské říše.

Jakým zástupcem šlechty, ta u nás přece neexistuje. Z toho, co vím - a dějinami 19. a 20. století jsem se docela zabýval -, říkám, že staré Rakousko spáchalo sebevraždu. Neměli bychom si dělat iluze o tom, že mocnářství rozbila zahraniční akce T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. Ta hrála jistou roli při ovlivňování amerického prezidenta Woodrowa Wilsona.

Prvním krokem k oné sebevraždě bylo ale takzvané vyrovnání s Maďary z roku 1867, tedy po prohrané bitvě s Pruskem u Hradce Králové. Rozdělení říše na dvě poloviny ve svém důsledku přineslo uspořádání, kde byly dva velice privilegované národy, vedle nich některé poloprivilegované, tam jsme patřili my, Italové či Poláci, a pak i národy, které na tom byly opravdu špatně. Slovinci, Rusíni, Rumuni a další. Něco takového nebylo dlouho udržitelné, ale František Josef I. se cítil zavázán dohodnuté uspořádání dodržovat. V západní polovině říše, v Předlitavsku (podle říčky Litava - pozn. red.) pak došlo k souboji mezi německojazyčnými oblastmi a těmi dalšími, a skončilo to špatně.

Podle vás to jinak než rozpadem skončit nemohlo?

Vídeňské vlády vzniklou situaci opravdu často nechápaly. Když čtu dopisy svého prapradědečka a pradědečka - ti byli českými vlastenci a zároveň chtěli říši zachovat - tak je z nich patrné čiré zoufalství nad tehdejší vídeňskou politikou. Poslední nadějí byl asi následník trůnu František Ferdinand. Chtěl provést ráznou reformu, ale bylo mu jasné, že by to šlo jen prostřednictvím převratu, k němuž by muselo dojít ještě před korunovační přísahou. Bez takového převratu, a k němu samozřejmě nikdy nedošlo, Rakousko nemohlo být zachráněno.

Vy věříte, že současná Evropská unie stojí na pevnějších základech než ona mnohonárodnostní monarchie?

V Evropě nemáme ono rozdělení národů na privilegované a neprivilegované. Alespoň teoreticky jsme si všichni rovnoprávní. Navíc je Evropa postavena na demokratických základech. A v tom je oproti monarchii rozdíl, i když alespoň v její západní části se vývoj demokracii stále více blížil. Po osobní intervenci Františka Josefa tam bylo zavedeno všeobecné volební právo. Jenomže císař sice byl asi dobrý správce, ale pro řešení problémů mu chyběla fantazie.

A Evropa sílu k reformám má?

Pořád si myslím, že ano.

Co ale bude výsledkem? Skutečně evropská federace?

Na konci ano. Bez toho to nepůjde. S tímto cílem bych v zásadě neměl problém. Obávám se však, že kvůli neutěšené hospodářské situaci přijde daleko rychlejší vývoj, než jaký jsme schopni strávit.

Lidé, a nejen v Čechách, potřebují vždy jistý čas, než si na nové věci zvyknou. Když k tomu čas nemají, začnou se bouřit. Typickým příkladem z trošku jiného soudku je silná imigrace do Nizozemska. Ani tam nebyli přece jen zvyklí v takové míře na soužití s úplně odlišnými lidmi. Náhlá změna poměrů vedla k tomu, že v politice jednoho z nejtolerantnějších národů dnes drží trumfy nacionalisté. Kdyby stejný vývoj trval 100 let, vše by proběhlo daleko klidněji.

Jaká je vůbec alternativa ke sjednocené Evropě? Může se unie skutečně rozpadnout?

Kdyby se EU rozpadla, tak zde vnější síly budou mít daleko větší vliv.

Myslíte třeba Čínu?

Myslím na daleko bližší okolí. Rusko například. Na Balkáně je zase Turecko. Pak bychom čuměli, kdo by se nám sem dral a kdo by rozhodoval o našich záležitostech. A silné evropské státy by k těm malým přistupovaly daleko bezohlednějším způsobem. To jsme již v minulosti zažili a byl bych nerad, kdybych si to ještě jednou zopakoval.

Narážíte na Německo?

Každý by se pak pokoušel urvat vše, co je možné, a vytyčovat sféry vlivu. Železným pravidlem je, že mocenské vakuum vždy někdo zaplní. A já mám radši, abychom si rozhodovali sami. A při vší nedokonalosti a byrokracii Evropské unie - hodinu bych tu mohl proti ní uvádět argumenty - přesto tvrdím, že spojená Evropa je tou nejlepší možností.


Pokračování rozhovoru najdete v posledním vydání týdeníku Ekonom (LETNÍ DVOJČÍSLO), který vyšel ve čtvrtek 28. června, nebo pod odkazem níže:

banner 2

Související

Česko je v čele Evropy a Hospodářské noviny jsou v Bruselu. Pokud chcete být u toho nejdůležitějšího, co se každý týden děje, a dočíst se i věci ze zákulisních jednání, odebírejte jediný newsletter v Česku věnovaný unii Ředitelé Evropy.