Patnáctého dubna uplyne 100 let od potopení Titaniku. Do kin se vrátil Cameronův film, v Balfastu otevřeli muzeum a český trh obohatila zajímavá publikace Václava Králíčka Titanic - nikdo nechtěl uvěřit. Příběh slavného parníku je stále živý především proto, že připomíná politické, ekonomické a manažerské souvislosti: velikášství, snaha o šetření na nesprávných místech a iracionální personální politika se i dnes mohou velice krutě vymstít.

Vývoj techniky na počátku 20. století výrazně předběhl vývoj předpisů. Počet záchranných člunů na Titaniku sice odpovídal normám, ale neodpovídal zdravému rozumu. Ani zdaleka se na ně nevešli všichni cestující. Loď přitom mohla mít člunů mnohem víc, konstruktéři s nimi počítali, jenže o konečném počtu rozhodlo vedení společnosti: další drahé čluny by kazily estetický dojem. Šéfkonstruktér Thomas Andrews si byl od počátku dobře vědom, že lodě Olympic a Titanic mají do té doby nevídané rozměry, což bude klást zvýšené nároky na pevnost trupu. Navrhl použít ocelové pláty o tloušťce alespoň tří centimetrů. Definitivní slovo však měl ředitel rejdařství Bruce Ismay. Opět tedy dostala přednost úspora nákladů. Při stavbě se použily plechy o síle 2,5 centimetru, přesně podle předpisů. Havárie ukázala, že to bylo málo. V případě kormidla dali stavitelé také přednost eleganci před funkčností, takže loď reagovala pomaleji, než byli důstojníci zvyklí. Titaniku pak chyběly dvě vteřiny, aby se osudné kře vyhnul.

Zkoušky provedené před "panenskou" plavbou byly velmi krátké. Ušetřilo se za uhlí, důstojníci však získali jen mlhavou představu, jak se loď chová. Pro první cestu přes Atlantik byl za velitele určen dvaašedesátiletý E. J. Smith. Reprezentativní muž, velmi oblíbený mezi společenskou smetánkou, milovník drahých doutníků. O jeho chybách se ve firmě mluvit nesmělo, uměl totiž výborně jednat s politiky, milionáři a umělci. Mnozí vlivní lidé si lístky objednávali tak, aby pluli právě na lodi pod jeho velením. Sám se však těšil hlavně do důchodu; první plavba Titaniku měla být jeho poslední. Po srážce s ledovcem nedocenil vážnost situace a přijal rozhodnutí, které zkázu urychlilo. Vydal příkaz, aby se poraněný parník znovu rozjel. Do té doby dokázala čerpadla příliv vody zvládat, ale pohyb způsobil zvětšení trhlin a moře začalo podpalubí nezadržitelně zaplavovat.

Sonární snímky - Titanic

Prohlédnout fotogalerii

Britská vyšetřovací komise potřebovala najít viníka smrti zhruba 1500 lidí. Předsedou byl významný právník John Charles Bigham. Znal se s ředitelem společnosti, které Titanic patřil, a k jeho přátelům patřilo mnoho osobností ze světa obchodu a dopravy. Závěry vyšetřování tomu odpovídaly: stavitelé lodi se ničeho nedopustili, lodní společnost také ne. Kapitán žádnou velkou chybu neučinil a zemřel jako hrdina. Posádka dělala vše, co mohla. Roli obětního beránka pak komise přiřkla veliteli lodi Californian. Ta prý stála v dohledu a pro záchranu cestujících nic neudělala. Kapitán Stanley Lord celý život trval na tom, že sice z paluby Californianu v noci spatřili nějakou loď, ale Titanic to určitě nebyl. Už v době vyšetřování se důkazy proti němu jevily tak slabé, že ani nebyl postaven před soud. Ulpěla však na něm hanba. Přišel o místo, a ačkoli se až do konce svého dlouhého života snažil očistit své jméno, nikdy se mu to nepovedlo.

Teprve když Ballardova expedice objevila na dně oceánu vrak, prokázalo se, že Lord říkal pravdu. Obrovský parník se potápěl jinde, než vystresovaní důstojníci spočítali. Z Titaniku nemohli Californian vidět. V době vyšetřování přitom bylo k dispozici svědectví Ludwiga Stulpiga, kapitána ruského parníku Birma, že když dorazil přesně na místo, které udával Titanic, nenašel tam kromě ledu vůbec nic. Teprve mnohem dál potkal Carpathii, jež právě odplouvala se zachráněnými trosečníky. Britská komise se však tímto odmítla zabývat.

Naproti tomu naprosto uvěřila přeživším důstojníkům, že se Titanic potopil v jednom kuse. Nález trosek v 80. letech však dokázal to, co tvrdili někteří cestující - loď se náhle rozlomila. Jenže důstojníci věděli, že kdyby to dosvědčili, zároveň by potvrdili, že Titanic byl špatně zkonstruován. Společnost by je vyhodila a s pověstí neloajálních zaměstnanců by sotva našli jiné místo. Zvolili proto lež a vyšetřovatelé ji vděčně přijali. Práce komise však nebyla úplně bez užitku. Králíček objektivně připomíná, že vydala například doporučení, aby počet míst v záchranných člunech napříště odpovídal počtu cestujících.

Kniha má šťastné načasování, ocenit je nutné rychlost nakladatelství i autora: zmiňuje například ztroskotání lodi Costa Concordia, k němuž došlo letos v lednu. Mnozí čtenáři budou publikaci srovnávat s dílem Titanic Miloše Hubáčka z roku 1989. To je souvislejší a tradičnější; některé scény jsou v Hubáčkově knize zpracovány velice působivým, téměř beletristickým jazykem. Králíček ovšem mohl čerpat z nových poznatků a teorií. Jeho graficky výborně zpracovaná kniha bude vyhovovat hlavně čtenářům zvyklým na internetový způsob vyjadřování.

Petr Korbel

Důstojníci z Titaniku lhali a vyšetřovací komise to vděčně přijala. Pravda ji totiž nezajímala.

Titanic - nikdo nechtěl uvěřit. Kniha připomíná 100 let od ztroskotání legendárního parníku a ukazuje paralely se současností. Foto: Jan Rasch

Související
Zobrazit