Rozhovor týdne: Řecké ostrovy bych prodal v kuponovce, navrhuje její duchovní otec

A to natolik, že tím řadu lidí dokáže značně popudit. Třeba proto, že se zastává kontroverzního finančníka Viktora Koženého, českého Ira, toho času žijícího na Bahamách. 

Ekonom Tříska by nejraději zákonem odmítl příjem dotací z Evropské unie a zrušil i všechny mandatorní výdaje vlády. Platby na důchody, zdravotnictví či třeba policii by pak vždy z roku na rok přizpůsoboval daňovým příjmům.

Padnout na kolena a privatizovat

Rád poukazujete na paralelu mezi současnou finanční krizí a situací ve východní a střední Evropě po pádu komunismu. Jedním z důsledků byl mimo jiné rozpad států - Československa, Sovětského svazu, Jugoslávie... Může být tedy důsledkem finanční krize rozpad Evropské unie?

Ukázalo se, že rozpady států se staly významnou součástí řešení problémů. Rád používám válečnou paralelu - jste někde v obklíčení a přijde situace, kdy se z něj musí každý probít na vlastní triko, protože, když zůstaneme pohromadě, tak nás pochytají a všechny umlátí čepicemi. A tak to shodou okolností v 90. letech proběhlo. I moji přátelé, kteří byli ve vládě na Slovensku a kteří byli proti rozpadu, ex post říkají, že to bylo dobře, že to usnadnilo mnohé procesy. Jsem-li pod tlakem, může být výhodnější rozdělit se a pak se později třeba zase spojit. My jsme zároveň devalvovali, privatizovali, a ještě se navíc rozdělili. Což ale byla nezamýšlená součást strategie, která vždy vyvolává odpor.

Takže nezamýšlenou součástí finanční krize může být i rozpad Evropské unie?

Vždy jsem byl skeptický k integraci v Evropě. Ano, myslím, že je třeba se rozdělit. Neexistence národních měn brání přizpůsobení a rychlejší adaptaci. Zároveň ale vím, že i když je to ekonomicky triviální, hospodářsko-politicky je to nekonečně těžké, protože setrvačnost je obrovská a zájmy jsou pevně zakotvené. Ekonomicky mi to ale přijde nezpochybnitelné. Jenže politická korektnost vládne do té míry, že tohle řeknete a všichni omdlí. Integrace nebo dezintegrace je přitom vážné téma, zejména v období, kdy jsou jednotlivé země ve velkých problémech. V 90. letech se státy nejen rozpadaly, ale i slučovaly, což je příklad Německa. My jsme se dezintegrovali a všichni si dnes myslíme, že to bylo dobře. Umožnilo to flexibilnější politiku.

Rozpad Evropské unie je jedna věc, a jak připouštíte, hospodářsky a politicky i dost obtížná. Věc druhá je možnost odstřihnout problémové Řecko. Neměla ho Evropa nechat už dávno zkrachovat?

Neexistuje žádný lepší prostředek na to, aby se nejen soukromé podniky, ale i státy chovaly odpovědně, než je hrozba exitu, tedy zániku, bankrotu. Pokud tato hrozba není, přirozeně nastupuje hazard. Je navíc otázka, zda některé subjekty technicky vzato vůbec umějí bankrotovat. To je ta známá teze "too big to fail". Ale je tu zároveň i myšlenka "too big to save". Společnost, v níž hrozí vážné nebezpečí, když by někdo zbankrotoval, má problém. Nejde jen o Řecko, jde třeba i o velké firmy, jako je v Česku ČEZ či ve světě Microsoft. Pokud platí "too big to fail", je hlavním tématem dneška velikost. Vede to k brutálnímu, i když zjednodušenému závěru, že třeba dnešní Microsoft by měl být rozdělen na 30 společností, protože jeho potíže by mohly otřást zeměkoulí, neboť je "too big to save".

A co tedy to Řecko?

Suverenita státu a jeho bankrot jdou sice proti sobě, ale technicky existují. Pár států už přece zbankrotovalo. Vždyť po roce 1989 celá střední a východní Evropa zažila bankrot. A to, co se musí v takový okamžik udělat, je kleknout na kolena a jíst hlínu. Jinými slovy prodat všechno, co máte. Každá rodina by se tak chovala. Československo proto formou privatizace vyprodalo, co mohlo. Pokud nejdete na dno, tak se od něj neodrazíte.

A to je tedy recept i pro Řecko, prodat vše, co má?

Kdybych byl řecký předseda vlády, snažil bych se z Evropské unie vycucat, co se dá, což oni dělají. Dokud je ta politická vůle a zájem, tak bych to "dojil". Ale kdybych byl zodpovědný předseda vlády, nedoprošoval bych se, nevyvolával antiněmecké nálady, brutálně bych devalvoval, což samozřejmě předpokládá vlastní měnu, a masivně bych privatizoval. Střední a východní Evropa své problémy vyřešila bez zadlužení, nikdo nikoho neobtěžoval, neorganizovaly se fondy, nekonaly se summity. Ale vyřešili jsme to u piva, prostě, ale razantně.

Pokračování rozhovoru najdete v posledním vydání týdeníku Ekonom, který vyšel ve čtvrtek 5. dubna, nebo pod odkazem níže: