Je třeba bát se Ruska? Na vzestupu je nyní ruský kapitalismus

Když koncem loňského roku navštívil Prahu ruský prezident Dmitrij Medveděv, postaral se nestor české žurnalistiky Milan Syruček o chvíli napětí. Nečekaně se protlačil až k hlavě ruského státu, aby si nechal podepsat svoji novou knihu "Je třeba se bát Ruska?".

Odpověď je složitá a k jednoznačnému závěru asi dojít nelze. Ochranky ruského prezidenta se však někdejší redaktor týdeníku Ekonom obával zbytečně. Nikdo z bodyguardů nezasáhl a autor získal podpis v přímém přenosu. Publikace ovšem stojí za přečtení i bez této mediálně vděčné události.

Syruček zná Rusko dobře. Strávil v něm spoustu času a Rusům rozumí. Literární řemeslo také ovládá, celý život psal reportáže a komentáře. Řemeslnou zručnost dokládá výběrem úvodního příběhu o rodině Lykovových, která desítky let žila na Sibiři v naprostém odloučení, mluvila archaickou ruštinou, dodržovala prastaré obyčeje a až do počátku 80. let minulého století zůstala bez kontaktu s civilizací. K tomuto prologu se Syruček vrací na samém konci, když se snaží zodpovědět onu zásadní otázku z názvu publikace. Myšlenkový oblouk je to efektní; tak psali mistři žurnalistiky své fejetony. Jenže v tomto případě nejde o komentář. Mezi úvodní pasáží z tajgy a brilantně vystavěným závěrem je asi 300 stran textu.

Ekonomika především

Čtení prostředních kapitol bude bavit hlavně lidi, kteří se o Rusko zajímají, ale nehledají vědeckou analýzu ekonomických či demografických problémů. Mnohé napovídají názvy kapitol: Kdo vymyslel Gulag, Jaký byl Lenin, Ideály a realita, Stalin u moci, Impulzivní Chruščov, Proč se Krym stal ukrajinským, Konzervativní Brežněv, Kompromisní Gorbačov, Totální rozpad, Jelcinovy trapasy, Gruzínský konflikt a podobně.

Nejzajímavější jsou hospodářské souvislosti. Ztráty ruské ekonomiky v letech 1992 až 1998 byly dvakrát větší než za druhé světové války. Část Rusů pohádkově zbohatla, většina si ale pořádně utáhla opasek. Země se dokázala z hrozivé krize vyhrabat, zaplatila za to ale ohromnou cenu. Podstatné zlepšení makroekonomických ukazatelů je navíc jen částečně zásluhou samotných Rusů. Hodně jim nahrál vývoj ve světě.

V letech 2004 až 2007 byl splacen státní dluh, tíživý pozůstatek po Gorbačově a Jelcinově vládě. Podstatnou roli v tom sehrál růst cen ropy a plynu. Federální kase ovšem pomohlo i podstatné zlepšení výběru daní. Za prezidenta Putina stát tvrdě přiměl nejbohatší podnikatele, takzvané oligarchy, aby daně platili, a to doma.

Autor dochází k názoru, že v Rusku nehrozí návrat do starých poměrů. Bez ohledu na svoji stranickou minulost si mocní Rusové zamilovali majetek a luxus. Bývalí důstojníci KGB se dnes hlasitě hlásí k pravici a tržnímu hospodářství. Naopak je podle Syručka ale možné, že tu vyroste nový politický gigant, který už nebude stát na hliněných nohách.

Sedmdesát let se svět bál, že ho SSSR ohrozí svým socialismem. Nyní si může klást otázku, zda ho Rusko v budoucnu neohrozí svým zvláštním kapitalismem. Naději vidí autor v tom, že se Evropa a Rusko budou snažit o vzájemné porozumění. Kdyby se podařilo propojit západoevropskou moderní technologii s téměř neomezenými ruskými zdroji, mohl by se spojený kontinent stát světovým gigantem a úspěšně konkurovat velmocem.

Ruské vtipy, vtipy o Rusku

Tento pohled ale může být příliš optimistický. Ačkoli Rusko dokázalo spektakulárním způsobem splatit své dluhy, životní úroveň mnoha Rusů je nadále zoufalá. Zemi trápí korupce, alkoholismus, sebevraždy a nízká porodnost. Četná odvětví ruského průmyslu a služeb výrazně zaostávají za světem.

Ačkoli je autor k ruské realitě často kritický, jeho kniha se nebude líbit těm, kteří Rusy jen opovrhují. Mnohé události ukazuje i z ruského zorného úhlu, jenž se velmi liší od amerického a britského. Jde o bombardování Srbska, zdůvodnění války proti Iráku či nezávislost Kosova. Ačkoli se Rusko za prezidenta Jelcina snažilo o naprostou spolupráci se Západem, časem dospělo ke zjištění, že v řadě otázek je systematicky opomíjeno. Z pohledu Kremlu tak studená válka dosud trvá, byť v jiné formě.

Syruček text občas projasní vtipem. Tak třeba Leonid Brežněv prý jednou vystoupil na politbyru s návrhem, aby byl pro dětinskost vyloučen ministr Andrej Gromyko: "Včera mi ukradl gumové prasátko," rozplakal se. Při psaní či editování ale kdosi patrně zapomněl na zásadu, která velí vypnout počítačové našeptávače. Oligarcha Vladimir Gusinskij jistě nebyl ve věznici umístěn do izolátoru (str. 252), nýbrž do izolace.

Kniha je nicméně zajímavá a má příjemnou grafickou úpravu. Protože nejde o detektivku, lze prozradit konec: Rusko je podle Syručka vůči Evropě v podobné pozici, jako byla rodina Lykovových v tajze. Ti lidé žili jiným životem, podle jiných pravidel, mravů a zvyků. Geologové jim přinášeli odlišnou civilizaci, ale nevnucovali ji. A respektovali je tím více, čím lépe je poznávali. Pak je sibiřští "domorodci" přijímali s otevřenou náručí.

Petr Korbel

"Ještě v roce 2005 činila ruská zadluženost 115 miliard dolarů, zatímco v současné době je prakticky nulová."