Kritika růstového imperativu: Má smysl pokládat hospodářský růst za hlavní společenský cíl?

Moderní makroekonomie podle všeho často za alfu a omegu politiky považuje svižný a stabilní hospodářský růst. Takové poselství se ozývá z politických debat, zasedacích sálů centrálních bank i stránek novin. Má ale skutečně smysl navěky pokládat růst za hlavní společenský cíl, jak učebnice ekonomie implicitně předpokládají?

Ovšemže, mnohé kritiky standardních ekonomických statistik prosazují širší měřítka národního blahobytu, kupříkladu předpokládanou délku života při narození či gramotnost. Problém je ale možná hlubší než statistická zploštělost: jde o neschopnost moderní teorie růstu patřičně zdůraznit, že člověk je v zásadě společenský tvor. Lidé své bohatství nehodnotí podle nějakého absolutního měřítka, ale podle toho, co vidí kolem sebe.

Ekonom Richard Easterlin proslul upozorněním, že průzkumy "štěstí" během dekád po druhé světové válce překvapivě dokládají jen nepatrný vývoj navzdory výraznému trendu růstu příjmů. Netřeba říkat, že Easterlinův výsledek je méně uvěřitelný v chudých zemích, kde svižně rostoucí příjmy společnosti často umožňují dopřát si výrazná zlepšení života, která patrně silně korelují se všemi rozumnými měřítky celkového blahobytu.

Ve vyspělých ekonomikách platí, že významným faktorem toho, jak lidé hodnotí svůj blahobyt, je srovnávání se s ostatními. Je-li tomu tak, všeobecný růst příjmů může taková hodnocení zlepšovat mnohem nižším tempem, než by člověk očekával při pohledu na to, jak vzestup příjmů jednotlivce ve srovnání s ostatními ovlivňuje jeho prosperitu. Důsledkem srovnávání může být odlišnost kalkulu v otázce rovnováhy mezi růstem a jinými ekonomickými výzvami, jako je degradace životního prostředí, od tvrzení konvenčních růstových modelů.

Na posedlosti nikdy nekončící maximalizací dlouhodobého růstu průměrného příjmu, i za cenu přehlížení dalších rizik a ohledů, je cosi absurdního. Proveďme prostý myšlenkový experiment. Představme si, že národní důchod na hlavu má předpoklady růst během příštích několika set let o 1 % ročně. Právě takový je ve vyspělém světě posledních let zhruba trend tempa růstu na hlavu. Při ročním růstu příjmů ve výši 1 % se generace narozená za 70 let od současnosti bude těšit zhruba dvojnásobku dnešního průměrného příjmu. Během dvou staletí se příjmy zvýší osminásobně. Předpokládejme ale, že bychom žili v rychleji rostoucí ekonomice, kde by se příjem zvyšoval o 2 % ročně. V takovém případě by se příjem na hlavu zdvojnásobil za 35 let a osminásobku by bylo dosaženo za pouhé století.

Konečně se sami sebe ptejme, nakolik nám skutečně sejde na tom, jestli se blahobyt zvýší na osminásobek za 100, 200, nebo dokonce 1000 let. Nedávalo by větší smysl dělat si starosti o dlouhodobou udržitelnost a trvalost globálního růstu? Nedávalo by větší smysl obávat se, že by určitý konflikt či globální oteplování mohlo vést ke katastrofě, která zhatí směřování společnosti na stovky let, nebo i na delší dobu? I když bude člověk myslet úzce na své vlastní potomky, pravděpodobně doufá, že se jim v budoucí společnosti bude dařit a že pro ni budou pozitivním přínosem. Jestliže se budou mít výrazně lépe než naše generace, jak důležitá je absolutní výše jejich příjmu?

Hlubší zdůvodnění růstového imperativu v mnoha zemích možná vychází spíš z obav o národní prestiž a bezpečnost. Historik Paul Kennedy ve své vlivné knize Vzestup a pád velmocí z roku 1989 dospěl k závěru, že zásadním určujícím činitelem globálního postavení země v dlouhodobém výhledu je její bohatství a výrobní síla v poměru k jejím současníkům.

Kennedy se zaměřoval zejména na vojenskou moc, ale v dnešním světě si úspěšné země získávají postavení v mnoha rovinách a tvůrci politik po celém světě se právem znepokojují kvůli postavení země na žebříčku ekonomického hodnocení. Ekonomické soupeření o globální moc je nesporně pochopitelné zdůvodnění zaostření na dlouhodobý růst, ale je-li tento konkurenční boj skutečně hlavním vysvětlením tohoto zaměření, musíme přehodnotit obvyklé makroekonomické modely.

Zpochybňovat imperativ růstu v době velké ekonomické nejistoty se může zdát nevhodné. Jenže na druhou stranu právě krize je možná tou pravou příležitostí k přehodnocení dlouhodobějších cílů globální hospodářské politiky. 

Kenneth Rogoff
profesor ekonomie na Harvardově univerzitě

© Project Syndicate 2012
www.project-syndicate.org

Lidé své bohatství nehodnotí podle nějakého absolutního měřítka, ale podle toho, co vidí kolem sebe.

Má smysl pokládat růst za hlavní společenský cíl?