Hospodářská krize je výsledkem selhání evropského státu blahobytu

Bude to rok velké nejistoty, současně však i očekávání a nadějí. Dominantní okolností determinující rok 2012 z hlediska hospodářského bude pokračující evropská dluhová krize. Ta vznikala několik desetiletí a je de facto kombinací různých hospodářsko-politických selhání evropského státu blahobytu konce 20. a počátku 21. století.

Je tedy naivní domnívat se, že bude vyřešena skokově nějakým spektakulárním záchranným opatřením. Akutní stránka této krize je zřejmá a spočívá v tom, že mnohé státy EU a zejména eurozóny jsou předluženy a jejich důvěryhodnost v očích investorů povážlivě klesla.

Dluhy se musejí splatit

Dnes se nehraje o Řecko, které už dávno překročilo pomyslný Rubikon. Je nesolventní, není schopno se v krátkém čase k platební schopnosti vrátit a nyní se jen hledá optimální forma jeho skutečného bankrotu a posléze pravděpodobně i vystoupení z formálního svazku eurozóny. (Zde upozorňuji, že to ještě nemusí znamenat, že se i v budoucnu nebude v Řecku platit eurem. Vždyť v některých postjugoslávských oblastech se eurem platí už dávno.)

Vraťme se ale k jádru akutního problému. Zde běží o to, jak pomoci velkým ohroženým zemím, jako jsou v prvé řadě Itálie a Španělsko, s financováním jejich dluhové služby v situaci, kdy trhy požadují vyšší úrokové sazby řádově zvýšené o rizikové přirážky v porovnání s referenční sazbou německých dluhopisů. Počty jsou to prosté: má-li země (zde Itálie) veřejný dluh asi 120 % v poměru k HDP a bude-li nucena po delší dobu platit úroky (výnosy z pohledu věřitele) z těchto závazků ve výši řekněme sedm procent ročně, pak to znamená, že ročně bude muset vyplatit na tento účel ekvivalent 8,4 % svého ročního HDP v běžných cenách.

Aby se alespoň podařilo stabilizovat poměr veřejného dluhu k HDP na stávající úrovni, musela by Itálie nejen okamžitě dosáhnout vyrovnaného veřejného rozpočtu, nýbrž musela by dosahovat přebytku takzvaného primárního deficitu (deficitu, který na straně výdajů nezahrnuje výdaje na úroky z dluhu) ve výši uvedených 8,4 %. Je nutno dodat, že tento požadovaný primární přebytek by se mohl snižovat, pokud by země dosahovala pozitivního ekonomického růstu.

Problém je tedy kolosální a jelikož většina ostatních států eurozóny na tom není dramaticky lépe, myslím, že nutně máme zaděláno na dlouhé období spíše hospodářské stagnace. Uvedené obrovské dluhy (průměr eurozóny v roce 2010 byl 85,3% a dluhy stále rostou) budou muset být splaceny, pokud neuvažujeme o nějakém mimořádném diskontinuitním vývoji.

Jejich splácení bude vyžadovat dlouhý čas a výrazné úspory v rozpočtech zadlužených zemí. V tomto kontextu považuji za imperativ pro nás doma urychleně vytyčit a zejména realizovat jednoznačný politický cíl zastavit růst poměru dluhu k HDP v naši zemi na stávající relativně bezpečné úrovni okolo 40 % HDP.

Evropa to přežije

Na druhou stranu nejsem příznivcem katastrofických scénářů, o které dnes není nouze a které již dokonce kvantifikují dopad různých scénářů rozpadu Evropské měnové unie (EMU) do hlavních makroekonomických indikátorů.

Pokud jde o kalibraci těchto odhadů jsem velmi skeptický - myslím, že se dopady v diskontinuitních zlomech dají jen těžko odhadovat (na obě strany). Beru vážně klíčové poselství těchto prací, hypotézu, že případný rozpad eurozóny by měl devastující účinky na evropský kontinent (a nejen na něj). Právě proto jsem přesvědčen, že tento černý scénář nedojde naplnění. Budeme i nadále svědky mobilizace všech zdrojů evropských zemí ke zvládnutí akutní fáze krize a současně budou pokračovat (do nedávna nepředstavitelným tempem) kroky k posílení fiskální integrace jádra EMU. Obojí bude doprovázeno značnou bolestí a tudíž i křikem. Některé zákroky se nepodaří na první pokus. Nicméně EMU (respektive její výrazná většina) bude pokračovat i nadále, avšak její institucionální základy budou na příště mnohem robustnější než dnes.

Jiří Rusnok, hlavní ekonom ING Bank

Týdeník Ekonom exkluzivně přináší pohledy bývalých ministrů na českou ekonomiku v roce 2012. Komentáře od dalších bývalých šéfů státní kasy si můžete přečíst v novém vydání týdeníku Ekonom, který vyšel ve čtvrtek 22. prosince, nebo pod odkazy níže: