Kenneth Rogoff

- Vyučuje ekonomii a veřejnou správu na Harvardově univerzitě.
- V letech 2001 až 2003 působil jako hlavní ekonom MMF.
- V mládí hrával závodně šachy, v americkém žebříčku dosáhl na deváté místo.

Ekonomice obvykle trvá přes čtyři roky, než vůbec dospěje k téže výši příjmů na hlavu, jaké dosáhla na vrcholu před krizí.

Proč stále všichni nedávnou finanční krizi označují jako Velkou recesi? Vždyť tento termín se zakládá na nebezpečně mylné diagnóze problémů, s nimiž se USA a další země střetají, což ústí v chybné prognózy a špatné politické přístupy.

Pojem »velká recese« vytváří dojem, že ekonomika odpovídá obrysům typické recese, jen je silnější - něco jako opravdu nepěkné nachlazení. Právě proto docházejí k tak chybným výsledkům prognostici a analytici, kteří se během současného poklesu snaží hledat analogie s dřívějšími poválečnými recesemi v USA.

Navíc na přesvědčení, že nakonec jde vlastně jen o hlubokou recesi, již lze přemoci štědrou porcí konvenčních politických nástrojů, ať už fiskální politiky či masivních sanací, spoléhá příliš mnoho tvůrců politik.

Problém ale tkví v tom, že globální ekonomika je zle předlužená a z této situace není rychlé cesty ven bez programu přesunu bohatství od věřitelů k dlužníkům, ať už skrze úpadky, finanční represi nebo inflaci.

Hlavně rozpoznat diagnózu

Přesnějším, ač méně konejšivým označením pro probíhající krizi je »Druhá velká kontrakce«. Carmen Reinhartová a já jsme tuto přezdívku navrhli ve své knize This Time is Different (Tentokrát je to jiné) z roku 2009, na základě diagnózy krize jako typické hluboké finanční krize, nikoli hluboké recese.

První »velkou kontrakcí« samozřejmě byla Velká hospodářská krize, jak zdůraznila Anna Schwarzová a pozdní Milton Friedman. Kontrakce se netýká jen výstupu a zaměstnanosti jako za běžné recese, ale i dluhu a úvěrů a zkracování dluhové páky, k jehož dokončení je obvykle zapotřebí mnoho let.

Proč se dohadovat nad sémantikou? Inu, představte si, že máte zápal plic, ale myslíte si, že je to jen silné nachlazení. Mohlo by se snadno stát, že nebudete užívat správné léky, a rozhodně byste očekávali, že se váš život vrátí k normálu mnohem rychleji, než je realistické.

Obnovení růstu během konvenční recese přináší přiměřeně energický návrat k normalitě. Nejenže ekonomika získá zpět ztracenou půdu pod nohama, ale také obvykle dožene svůj stoupající dlouhodobý trend.

Problémem je obrovský dluh

Důsledky typické hluboké finanční krize jsou něco naprosto jiného.

Jak jsme s Reinhartovou doložili, ekonomice obvykle trvá přes čtyři roky, než vůbec dospěje k téže výši příjmů na hlavu, jaké dosáhla na vrcholu před krizí.

Při zohlednění široké škály makroekonomických proměnných, včetně výstupu, zaměstnanosti, zadlužení, cen nemovitostí, a dokonce akcií, se naše kvantitativní kritéria založená na dřívějších hlubokých poválečných finančních krizích prozatím ukazují jako mnohem přesnější než konvenční logika recese.

Mnozí komentátoři tvrdí, že fiskální stimulace neselhala proto, že byla založena na omylu, ale protože nebyla dostatečně rozsáhlá, aby přemohla »velkou recesi«. Jenže za »velké kontrakce« je problémem číslo jedna přílišný dluh. Mají-li vlády, které si zachovávají silná úvěrová hodnocení, utrácet vzácné zdroje efektivně, nejúčinnějším přístupem je katalyzovat restrukturalizace a redukce dluhu.

Vlády by například mohly napomáhat snižování hodnoty hypoték výměnou za podíl na budoucím zhodnocování cen domů.

Vytrvalá dávka inflace

Existuje nějaká alternativa k rokům politických vytáček a nerozhodnosti?

Jak jsem uvedl v komentáři z prosince 2008, jediným proveditelným způsobem, jak zkrátit nadcházející období bolestného zkracování dluhů a pomalého růstu, by byla vytrvalá dávka mírné inflace, řekněme čtyři až šest procent, po dobu několika let.

Samozřejmě, inflace je nespravedlivým a svévolným převodem příjmu ze střadatelů na dlužníky. Jenže takový transfer je nejpřímočařejším přístupem k rychlému zotavení. Nakonec k ní beztak tím či oním způsobem dojde, jak právě bolestivě zjišťuje Evropa.

Někteří pozorovatelé pokládají návrh na i jen mírně zvýšenou inflaci za jistou formu rouhačství. Velké kontrakce jsou však, na rozdíl od recesí, velmi zřídkavými událostmi, k nimž dochází asi jednou za 70 až 80 let. Jde o doby, kdy centrální banky musejí vynaložit část své věrohodnosti, kterou nahromadí během normálních časů.

Velký spěch, s nímž se naskakovalo na vlnu »velké recese«, byl důsledkem toho, že většina analytiků a tvůrců politik vycházela z chybného rámce. Dnes už je bohužel až příliš zřejmé, jak se mýlili.

Připustit, že jsme doposud vycházeli ze špatného rámce, je první krok k nalezení řešení. Dějiny ukazují, že když se zvedne kouř, recese se často přejmenují.

Možná že dnes se kouř rozptýlí o něco rychleji, pokud ihned strhneme nálepku »velká recese« a nahradíme ji něčím mnohem přiléhavějším, třeba »velká kontrakce«.

© Project Syndicate 2011
www.project-syndicate.org

Související