Když se bavíte s Ondřejem Doulem nebo Tomášem Rouskem, musíte přistoupit na jejich hru a změnit významy některých slov. Výrazem „tady“ totiž neoznačují restauraci, ba ani město, ve kterém žijí, ale planetu Zemi. „Tam“ pro ně znamená cokoli za hranicí atmosféry.

Oba dva působí jako vesmírní architekti. Pomyslná cesta Ondřeje Douleho a Tomáše Rouska do vesmíru začala v Praze na Fakultě architektury ČVUT. Poté absolvovali roční studijní program na Mezinárodní kosmické univerzitě ve Štrasburku a stáž u americké agentury NASA. Vizualizace jejich projektů si můžete prohlédnout ZDE.

Jaký je rozdíl mezi pozemskou a vesmírnou architekturou? „Kosmická architektura je v podstatě nadstavbou běžné architektury. Jedná se o navrhování kosmických lodí, včetně interiéru a funkčních součástí, ale také stanic, které mohou být vystavěny na různých tělesech sluneční soustavy,“ přibližuje obsah pojmu ředitel České kosmické kanceláře Jan Kolář.

Návrháři vesmírných objektů musí brát v potaz odlišné a v mnoha ohledech extrémní prostředí vesmíru. Ať už se jedná o beztížný stav, nebo odlišnou intenzitu gravitační síly například na Měsíci.

Paradoxně lze ale poznatky z vesmíru aplikovat i při projektování staveb na Zemi. „Vesmírná architektura může nesmírně pomoci té pozemské,“ myslí si Ondřej Doule. Například základna na Marsu musí totiž být na rozdíl od paneláku energeticky soběstačná a spotřebovat jen takové množství energie, které dokáže vyrobit.

Čím jste chtěl být jako malý kluk, když vám bylo šest let?
Ondřej Doule: Designérem interiérů. Já jsem si hrál s nábytkem už na papíře a dělal jsem si modely. Takže jsme s bráchou masivně lepili modely z časopisu ABC. Já jsem dělal hlavně stavby – největší byl model hradu Pernštejn. 

Po gymnáziu jste šel studovat na ČVUT v Praze, na jaké téma jste dělal závěrečnou práci?
Ondřej Doule: Můj první projekt na fakultě architektury byla marťanská základna. Jenom jsem to nikomu neřekl. Prezentoval jsem to jako kapli. Jeden profesor pak povídal: „Vždyť to vypadá jako bunkr nebo odpalovací rampa.“ Nakonec se jim to líbilo.
Moje diplomka úplně naopak byla strašně racionální, funkcionalistická architektura.

Už při studiu jste pracoval a navrhoval pozemské stavby, jak jste se dozvěděl o existenci Mezinárodní kosmické univerzity (ISU)?
Ondřej Doule: Po magisterském studiu jsem zahájil doktorské studium v oboru teorie architektury. Zajímalo mě, čím je architektonický návrh ovládán, proč věci stavíme tak a někteří architekti zase jinak.
Přišel jsem na to, že hlavním činitelem je gravitace. V okamžiku, kdy začnete přemýšlet nad tím, jak prozkoumat jiné prostředí, musíte se odpoutat od Země. A pak už je jedno, jestli jedete na Měsíc nebo na Mars.

Jakým způsobem jste se dostal ke spolupráci s americkou NASA?
Tomáš Rousek: Od kamaráda, který se mnou studoval ve Štrasburku na ISU, jsem dostal kontakt na vesmírného architekta NASA, ať mu zkusím napsat. Poslal jsem mu e-mail, jestli bych mohl přijet na stáž, a on mi odpověděl: „Jasně, doraž!“

Co se dělo po příletu do Los Angeles?
Tomáš Rousek: Tam na mě čekali roboti. Jako semestrální práci jsem totiž navrhoval spolu s Ondřejem a Katarinou Eriksson robotickou výstavbu základny na Měsíci.
Přímo v centru NASA sestrojili robota, který ovládal technologii, kterou jsme na výstavbu základny chtěli použít – mikrovlnami spékaný lunární prach.

Jak jste přišli na to, že když se prach z Měsíce zahřeje mikrovlnami, tak ztuhne?
Tomáš Rousek: Na to přišel geochemik Lawrence Taylor, který strčil měsíční prach omylem do mikrovlnky. Bylo to proti americkým zákonům, protože je zakázané likvidovat vzorky.
Najednou se zjistilo, že se na Měsíc nemusí vozit voda na beton nebo materiál strkat do pytlů, ale dá se spékat prach, který už tam je.

Neštve vás, že žádný z vašich projektů nebude pravděpodobně nikdy za vašeho života realizován? A zůstanou jen kresby na papíře nebo na monitoru.
Tomáš Rousek: Mě to baví. Člověk má největší svobodu, když může vymýšlet, co tu bude za dvacet nebo 100 let. Já se živím i pozemskou nebo digitální architekturou. Sem tam si člověk navrhne něco futuristického.

Čemu se věnujete dnes?
Tomáš Rousek: Na dálku spolupracuji s týmem ze San Franciska jako poradce New Media Innovation Team, který řeší internetové projekty a propagaci NASA.
Připravujeme projekt ArtSpace spojující vesmír s uměním. Radím jim s přípravou webu a byli by rádi, kdybych jim dělal kurátora jedné části tohoto projektu.
Ondřej Doule: Já teď zahajuji spolupráci s NASA v Kalifornii na konceptu robotického habitatu, který by byl použitelný na Zemi. Takže znalosti z vesmíru převádím do aplikace na Zemi, to je můj hlavní cíl.

Mohl byste ten projekt trošku přiblížit?
Ondřej Doule: Jedná se plně autonomní, samorozložitelné obydlí, které by bylo použitelné například v případě přírodních katastrof. Bylo by složené do malého prostoru, asi 2 × 2 metry. Bylo by schopné generovat energii, filtrovat vodu, případně čistit vzduch. Takže by se tam dalo bydlet měsíc nebo dva, než by lidé našli jiné ubytování.
Ale navrhování vesmírných konceptů není můj hlavní job. Na univerzitě učím vesmírnou architekturu a dělám převážně na teorii, protože ta je v plenkách. Hrozně rád bych do budoucna založil centrum pro vesmírnou architekturu.

U vašich návrhů není téměř žádný pravý úhel. Organická forma je záměr, nebo vyplývá z požadavků například na aerodynamiku?
Ondřej Doule: Vyplývá to z fyzikálních požadavků, protože ve stavu beztíže nepotřebujete pravoúhlý interiér, protože tam plavete jako ryba ve vodě. Navíc je pravoúhlý interiér méně efektivní, a ještě k tomu nebezpečný.

Je v tom i inspirace architektem Janem Kaplickým?
Ondřej Doule: Je zde určitá inspirace, ale spíše v oblasti teorie. Já jsem byl na jeho přednáškách, ještě když přednášel na právnické fakultě, a zapamatoval jsem si jednu jeho větu: „Lidské bytosti nejsou škatule, tak proč by v nich měly bydlet?“

Neplánujete tedy do budoucna, že byste zběhnul z vesmírné architektury zpět k té pozemské?
Ondřej Doule: Já bych to rád provázal. Vesmírná architektura může nesmírně pomoci té pozemské.
To je primární cíl toho, co dělám.

Tipnul byste si, kdy začnou komerční kosmické lety?
Tomáš Rousek: Každý rok se termín zahájení o dva roky posouvá. Jsem sice optimista, ale zároveň znám lidi, kteří na těch projektech pracují, a oni přiznávají problémy.
Za týden letím do Barcelony, kde tým staví orbitální hotel GalagticSuit. Od začátku ho chtějí vypustit v roce 2012. Podle mě bude rozumné nasazení nejdříve za sedm let.

Kdy bude stát trvalá základna na Měsíci nebo na Marsu?
Tomáš Rousek: To vám můžu říct naprosto přesně, na Marsu bude za 30 let. Až se mě zeptáte za deset let, tak vám opět řeknu, že to bude za 30 let, protože od 50. let minulého století se říká, že to bude za 30 let.
Na Měsíci bych byl realističtější, tipnul bych si, že bude postavená do 25 let.

Proč by vlastně měl člověk budovat trvalou základnu na Měsíci?
Tomáš Rousek: Bude to tréninková základna. Nikomu kompetentnímu se nechce letět na Mars, protože si po cestě koleduje o průšvih. Na Měsíci jsou scénáře stále zvládnutelné, tam je to pár dnů letu.
Potřebujeme tam postavit základnu, otestovat systémy na udržování života, aby tam člověk produkoval vodu, pěstoval rostliny, otestoval robotiku.

Věříte v Boha?
Ondřej Doule: Jsem spíš vědecký křesťan. Jsem vychován v křesťanském prostředí, mám určité křesťanské zásady, ale do kostela nechodím.

FOTOGALERIE: Projekty vesmírných architektů Ondřeje Douleho a Tomáše Rouska.

Fotogalerie

Prohlédnout fotogalerii

Související
Zobrazit
Zobrazit