Reportáž z kibuců: Symbol Izraele je v krizi

Dobrá forma komunismu začala tady, v Izraeli. To ale nebyl ten komunismus, který jste pak u vás ve východní Evropě zkazili... Napůl žertem, napůl vážně vystihuje starosta klíčového izraelského přístavu Haifa Jona Jahav podstatu jednoho ze symbolů židovského státu - společenské a podnikatelské komunity zvané kibuc.

Společné vlastnictví, bydlení, rovnostářské odměňování, usilovná práce všech členů komunity na farmách - to je skutečně charakteristika kibuců, která nemá k některým rysům komunismu daleko.

Například obyvatelé kibucu Kfar Masaryk bydlí v příjemných dřevěných domcích uprostřed zeleně - nicméně nemají ani vlastní auta, stravují se v prosklené »závodní jídelně«, společná je i kavárna.

Jenže Izrael je dnes už bohatou zemí západního střihu s důrazem na individuální svobodu lidí. Stát se sedmi miliony obyvatel má větší HDP než Česko a vyspělou demokracii, která může být vzorem všem sousedům.

Zásadně se proto mění i kibucy. Sledovat tuhle proměnu může být výbornou inspirací i pro země, které se stejně jako Izrael orientují na vývoz, chtějí být efektivnější, více využívat vědy a moderních technologií.

Ve velmi zjednodušené podobě si kibuc můžeme představit jako naše bývalé jednotné zemědělské družstvo. Vlastníky jsou jeho členové, základním posláním je zemědělská výroba, stále vydatněji však doplňovaná, či dokonce nahrazovaná »přidruženou výrobou« - od stavebnictví přes obchodní firmy po výrobu strojů a technologií.

Méně vody, více ryb

V izraelském »družstvu« ale navíc většina lidí společně nejen pracuje, ale také žije.

Samozřejmě hlavní rozdíl je v tom, že zatímco ve východní Evropě byla kolektivizace násilná, a vzniklá JZD tak byla de facto jen karikaturou skutečného družstevnictví, v Izraeli vznikaly kibucy »zdola«.

Mohou tak přece jen lépe reagovat na ekonomický vývoj - a daří se jim to často nevídaně. V zemědělství patří Izrael ke špičce, například s průměrnou užitkovostí krav kolem 12 tisíc litrů mléka ročně je na prvním místě na světě.

Ještě výmluvněji však o schopnostech kibucového hospodářství vypovídají úspěchy v chovu ryb.

Izrael se přitom potýká s tíživým nedostatkem vody, stejně jako celý Blízký východ. Paradoxně právě nutnost šetřit vodou přiměla kibucy k tomu, aby začaly využívat nejmodernější technologie.

»Celé zemědělství má limit pro spotřebu vody, který se stále snižuje. A celková agrární produkce přitom roste,« potvrzuje Nir Froiman z rybářského odboru izraelského ministerstva zemědělství.

Díky technologiím využívajícím recyklovanou vodu a intenzivní výkrm se ovšem kibucy i v chovu ryb dostaly na světovou špičku.

Idea intenzivní produkce ryb se zalíbila i českým agrárním podnikatelům, kteří minulý měsíc doprovázeli na pracovní návštěvě Izraele ministra zemědělství Ivana Fuksu.

»K okysličování vody v nádržích a jejímu ohřevu bychom mohli využít třeba tepla z bioplynových stanic,« plánuje šéf ZD Krásná Hora na Příbramsku Jiří Zelenka, jenž si už delší dobu zahrává s myšlenkou na chov pstruhů.

Jenže Izraelci jsou v intenzivním chovu ryb v nádržích pořád o několik kroků vpředu. Možná je to i díky jejich přímočarosti a zároveň chytrosti, s níž »jdou na věc«.

Přelstili i Číňany

O židovské přímočarosti a odporu k formalismu, pro někoho snad až někdy hraničícím s nezdvořilostí, koluje i v české komunitě v Izraeli vtip:

Na zasedání OSN vyzve předsedající přítomné diplomaty k vyjádření otázkou: Jaké máte, prosím, názory na hrozící nedostatek obilí?

Co to je obilí? - reaguje Severokorejec.

Co je to nedostatek? - ptá se Němec.

Co je to názor? - diví se Íránec.

A Žid se optá: Co je to slůvko »prosím«?

Když se ovšem odpor k formalismu spojí s izraelským »fištrónem«, přináší to ekonomické výsledky.

Kibuc Maagan Michael nejen chová ryby, ale vyrábí a prodává i související technologie. A historie jednoho ze současných prodejních hitů kibucu, okysličovadla do chovných nádrží, je příznačná.

Izraelci si přivezli původní typ zařízení od jednoho výrobce z Tchaj-wanu. Sami ho pak vylepšili o speciální obal, aby lépe těsnil. V jistém smyslu tak okopírovali (pravda inovativně) asijský produkt, což asi nemá v dnešním světě, naopak zaplaveném čínskými padělky značkových originálů, obdobu.

»Nejsme moc na to, dřít rukama. Ale něco vymyslet a prodat, to docela umíme,« glosuje otevřeně jeden z členů kibucu.

Auto na heslo

Izraelské Sdružení kibuců má 256 členů.

Z tohoto počtu je kolem 55 kibuců ještě tradičních. Dalších asi 150 jich už prošlo fází zvanou v Izraeli trochu nepřesně privatizace a kolem padesáti se jich na privatizaci v nejbližší době chystá.

Privatizace ale neznamená, že kibuc někdo koupil.

V době největších ekonomických potíží kibuců, v 80. letech, sice část z nich prodala třeba některé své továrny, a děje se tak občas i dnes. Pod pojmem privatizace se tu však rozumí pouze to, co mnohá JZD zažila v Československu dokonce už před pádem komunismu.

»Jednotliví členové v takzvaně privatizovaných kibucech už dostávají rozdílný plat podle toho, jakou práci vykonávají. Mohou se také sami rozhodnout, do čeho peníze investují,« vysvětluje změny český velvyslanec v Izraeli Tomáš Pojar.

Zatímco Maagan Michael patří už mezi privatizované kibucy (a také mezi dvacítku těch ekonomicky nejsilnějších), Kfar Masaryk se stále drží původních idejí společného života a hospodaření.

Společné pro 280 členů kibucu Masaryk (pro zajímavost ještě před čtyřmi lety jich bylo 400) jsou tak nejen jídelna nebo školka, ale třeba i prádelna.

»Když chci někam jet autem, nahlásím se přes počítač do databáze a přitom uvedu, zda jde o cestu služební, nebo soukromou. V ohlášenou dobu se mi potom na heslo otevře skříňka s klíčky od vozu, a můžu některým z našich aut odjet,« přibližuje soužití Andrej Fischer.

Členem Kfaru Masaryk se stal tento Slovák po druhé světové válce. Do Palestiny se vydal poté, co často za značně dramatických okolností přežil v tajných úkrytech několik let v takzvaném Slovenském štátu, a úspěšně se tak skrýval před nástupem do koncentračního tábora.

Sládek Masaryk

Kibuc Masaryk byl založen už v roce 1911. O 30 let později dostal jméno po prvním československém prezidentovi, díky sepětí většiny tehdejších členů komunity s domovem.

»Masarykovo jméno se nám potom připomnělo i v 50. letech, kdy tu nedaleko byl sládkem v pivovaru nějaký Masarykův synovec,« vzpomíná Fischer.

Kfar Masaryk se už stejně jako jiné kibucy změnil v tom, že vedle zemědělství provozuje i další podnikání.

Přesněji, průmyslová výroba mu přináší dokonce desetkrát větší příjmy než práce na polích a ve stájích. V jeho areálu stojí výrobna kartonových obalů (část se vyváží i do Česka), továrna na komunikační technologie i opravna televizorů.

Ale jinak se tu drží tradice. Dosvědčuje to i zástupce nové generace Meiron Shiffer. Jeden ze dvou šéfů kibucu, které si volí valná hromada.

»Od malička, od šesti týdnů, jsem už byl ve společné školce. Každý den mě ale mohli rodiče vidět, odpoledne od čtyř do osmi,« vzpomíná.

I Kfar Masaryk ovšem nyní bojuje hlavně o to, aby v něm děti současných členů zůstávaly. Ty totiž láká jiný život. Kibuc se je snaží udržet třeba tím, že jim platí studium na vysoké škole.

»Bakalářské studium hradíme bez podmínek. Ale magisterské už platíme jen tomu, kdo zůstane pracovat u nás,« říká Shiffer.

O nové členy zvenčí, mimo komunitu, by přitom ani Kfar Masaryk nouzi neměl.

»Když dám teď inzerát, přihlásí se stovky zájemců,« tvrdí Shiffer. Každý člen kibucu se totiž stává podílníkem na jeho majetku - takže mu připadne i podíl z jeho mnohdy skvěle prosperujích podniků.

Jenže o takové členství kibuc zájem nemá.

»Jeden zájemce sliboval, že když ho přijmeme, postaví si u nás určitě dům. Ale já chtěl, aby ten dům nejdříve postavil, a pak se stane členem. Zatím jsme se nedohodli...,« popisuje Meiron Shiffer handrkování o členství v komunitě.

Z pouště do světa

Zlí jazykové míní, že kibucům jako Kfar Masaryk už dávno zvoní hrana a za pět let prý takové »přežitky« zmizí. A budoucnost mají mít hlavně ty, jež nelpí na tradicích, ale naopak už jednoznačně vsadily na byznys.

Jedním z nejzářivějších příkladů takové cesty je Chacerim ležící na jihu země až u Negevské pouště.

K jeho vzestupu opět pomohl izraelský paradox s vodou.

»Potřebovali jsme společnými silami vybudovat závlahy, bez nich se tady neurodí nic. Vsadili jsme na vlastní výrobu závlahové technologie a hlavně výzkum a založili v roce 1965 ještě s dalšími dvěma kibucy společnou firmu Netafim,« vysvětluje počátky Nat Barak, člen vedení společnosti.

Vlastníky firmy jsou dnes tři zakládající kibucy a vedle nich také dva investiční fondy. Původní záměr, neumřít na poušti hlady, se totiž rozvinul do pohádkových rozměrů.

Společnost Netafim se stala světovým lídrem v kapkových závlahách. Má v zahraničí už 14 výrobních závodů, od Kalifornie po Austrálii, prodává do 100 zemí.

»Máme projekty v Indii i v Číně. A v samotném Izraeli se z některých pouštních oblastí díky závlahám stala prosperující zemědělská centra, která exportují zeleninu do světa,« vychvaluje Barak firmu, jejíž obrat loni dosáhl bezmála půl miliardy dolarů.

O poznání střízlivější ovšem je, když má mluvit o samotném kibucu Chacerim. Ten má asi 600 hektarů a 450 členů - podílníků.

»Žiju tady už 50 let, ale kibucům jsem vlastně pořád neporozuměl. Je to ještě složitější než naše nejsofistikovanější zavlažovací technologie,« říká.

A lakonicky dodává, že on v kibucu sice stále žije, ale jeho vlastní děti už Chacerim opustily.

Ekonomicky sice může být členství v bohatších kibucech zajímavé, ale sdílet kvůli tomu zároveň všechna omezení společné komunity se řadě lidí už nechce.

Původně kibucy sloužily jako nástroj sionistické politiky - snahy Židů už od počátku minulého století osídlit území dnešního Izraele. Rozmístění kibuců přispělo k zformování hranic židovského státu v roce 1948.

Ministr na modlitbách

Kde se ale bere to zaujetí potýkat se často s nepřízní přírody v nehostinné krajině dnes, kdy se dá byznys dělat mnohem pohodlněji, z kanceláří ve městech?

Nejspíše to musíte »mít v krvi«. Názornou ukázku takové houževnatosti předvedla misi českých podnikatelů v čele s ministrem Fuksou například Jana Marků-Smatanová, šéfka evropského oddělení Židovského národního fondu.

Rodačka z Prahy žila po roce 1948 celkem v klidu ve Švýcarsku.

»Pak jsem si jednou uvědomila, kde mám skutečně kořeny. Vzala jsem manžela a tři děti a odjeli jsme do Izraele,« popisuje energická žena.

Fuksovu delegaci nyní přiměla jet až na jih Izraele k Negevské poušti. Pod žhavým sluncem tam ministr zasadil symbolický stromek v uměle založeném Českém lese - na místě, které bylo před dvaceti lety kamenitou pouští a kde dnes díky práci fondu už rostou miliony borovic.

»Izrael nemá ve světě moc přátel. Vážíme si pomoci bývalého Československa při dodávkách zbraní v prvních dobách našeho státu. A samozřejmě že peníze jsou zapotřebí pořád,« sdělila mimo jiné velmi otevřeně »lesnická aktivistka« Fuksovi.

Český ministr, který v potu tváře nad zasazenou mladou moruší ještě odrecitoval i předloženou »Modlitbu sázejících na půdě Izraele« (viz box Modlitba sázejících), ani v době úsporných vládních škrtů takové atmosféře neodolal.

»Předpokládám, že v našich státních Lesích ČR se najde taková forma spolupráce, aby pomoc izraelskému lesnictví nebyla jen symbolická,« přislíbil.

Křupky ve stínu raket

Podobnou zarputilost jako při vysazování lesa lze najít takřka na každém kroku.

Například v městečku Sderot, také na jihu země, těsně u pásma Gaza.

Právě sem dopadaly stovky raket Kassam, vystřelovaných z Gazy příslušníky palestinského hnutí Hamas.

»V roce 2007 dopadlo na naše město 239 raket během dvou týdnů,« říká starosta Sderotu David Buskila. Bylo tu jedenáct mrtvých, stovky zraněných.

Houževnatost Izraelců ale opět zvítězila. Dnes se chlubí dětskou školkou postavenou tak, že během patnácti vteřin se všechny děti dostanou do bezpečí. Betonové kryty jsou vystavěny přímo po obvodu ústřední místnosti, v níž si děti hrají a sportují.

A pouštní městečko Sderot se pyšní také významnou filiálkou potravinářské firmy Osem (patří světové potravinářské jedničce Nestlé), která podle slov svého šéfa Jaakova Dagana nepřerušila nikdy provoz - ani v dobách nejtvrdšího ostřelování.

»Dokonce bych řekl, že největší rozvoj jsme zaznamenali právě v době, kdy padaly rakety,« říká ředitel podniku, jenž vyrábí hlavně slané sušenky a křupky, sušené polévky nebo dresinky.

Tyto a podobné výroky jsou sice také jakousi povinnou součástí image, jíž Izraelci dávají najevo svoji nezlomnost. Ale faktem je, že během posledních deseti let vzrostla výroba v Osemu na pětinásobek.

Nabízí se otázka, jakou mají v dnešní době kibucy vlastně budoucnost. Odpověď nepochybně souvisí s tím, kam se bude ubírat celá izraelská společnost. A zdá se, že odklon od tradičních schémat je neodvratný.

Konec tučňáků se blíží

Sílí například kritické hlasy vůči lidem, kteří jsou označování hanlivě jako »tučňáci«.

Jde o představitele tradičních židovských hodnot - většinou rabíny, kteří zasvětili svůj život studiu víry a modlitbám. Přezdívku získali díky černým oděvům, pod nimiž září sněhobílé košile, a rytmickému pokyvování hlavou při modlení.

»Pardon - co vy vlastně děláte?« optáte se při rozhovoru člověka, jenž zaníceně hovoří například o košer jídle.

»Studuji,« zní velmi často udivená odpověď zdatného čtyřicátníka.

V Izraeli je údajně až kolem jednoho milionu lidí, kteří podle kritiků nic nedělají a »jen se modlí«. Formálně jsou přitom skutečně studenty náboženství.

»Berou od státu peníze za to, že studiem víry údajně udržují ty nejzákladnější tradice Izraele. Ale ve skutečnosti jsou to vyžírkové. Z náboženských důvodů odmítají jít i do armády,« rozhořčuje se nad situací jeden z moderně smýšlejících Izraelců.

V Izraeli přitom i ženy povinně slouží v armádě dva roky, muži tři.

»Rodí se tu už nová politická strana, jejímž hlavním a možná jediným cílem bude zrušit dotování těchto "tučňáků",« prorokuje výše citovaný kritik.

Odklon od tradic dopadne dříve nebo později i na kibucy.

Izraelští politici se sice kvůli části ortodoxních voličů snaží naoko dávat najevo, že staré zvyky ctí. I premiér třeba věnuje týden své dovolené tomu, že - sledován médii - myje nádobí ve společné kuchyni svého rodného kibucu.

Ale podobná gesta onen »dobrý komunismus«, jenž před více než sto lety na Blízkém východě vznikl, sotva zachrání.

Věda má budoucnost

Ví to i haifský starosta Jona Jahav. Budoucí prosperita země jistě může vycházet z tradičních hodnot, ale život už nemohou svazovat rigidní společenská pravidla kibuců.

Proto přesně ve stylu hesla, že Židé především pracují hlavou, spřádá nyní plány i Jahav.

»Celou dolní polovinu města Haifa chceme přeměnit v univerzitní kampus, což nebude mít ve světě obdoby,« tvrdí.

Už dnes je Haifa významná nejen jako přístav. Stává se akademickým městem, jež ovšem vědu hned spojuje s praktickým využitím. Radnice tak hovoří o »technologickém inkubátoru«, v němž už působí 15 firem.

»Chceme, aby takových firem bylo 40,« plánuje Jahav.

Může tu být i šance pro české vědce nebo podnikatele. Haifský starosta jezdí do Česka často (například na bankovní fóra nebo na karlovarský filmový festival).

A jako většina Izraelců ve vysokých funkcích vždy zmiňuje, jak jeho země vděčí bývalému Československu za pomoc při vyzbrojování.

»Stát Izrael vznikl i díky tomu a já se vždy snažím, aby na to nikdo z nás nezapomněl,« říká starosta, jenž se už počátkem 90. let angažoval také v rozvoji izraelských investic v Československu po pádu totality.

Český velvyslanec Tomáš Pojar připomíná, že před několika měsíci se oživila činnost Izraelsko-české obchodní komory.

»Doba je příznivá i proto, že současná bezpečnostní situace v Izraeli je nejlepší za posledních 20 let. I když je status quo pořád křehký,« dodává Pojar. Český byznys tak má možná neopakovatelnou šanci na spolupráci. Konkrétní záměry se rýsují už ve zmíněném lesnictví.

Z původně dobře míněného »komunismu« kibuců si Česko příklad už brát nemusí. Ale životní a podnikatelská zarputilost Izraelců okořeněná smyslem pro praktické využití všech nových nápadů a vědeckých poznatků určitě inspirací je.

(Viz též firmy & trhy)

Martin Mařík
Izrael

Modlitba sázejících

Otče náš na nebesích, staviteli Sionu a Jeruzaléma a zakladateli království Izraele, chtěj pane Bože tvoji zemi a poděl ji tvojí dobrotou a blahovůlí.

Požehnej ji rosou, vyprošené deště uděl v pravý čas po horách a údolích Izraele a zavlažuj jimi každou rostlinu a strom.

(Úryvek z »Modlitby sázejících na půdě Izraele« rabína Ben Ziona.)

Jeruzalém je křižovatkou světových náboženství. Ve městě jsou jak nejposvátnější místa Židů a křesťanů, tak muslimské svatyně. A vzájemné soužití je pořád křehké. Foto: Shutterstock

Škvíry mezi kameny Zdi nářků, která se tyčí pod jeruzalémskou mešitou, skrývají tisíce papírků s nejrůznějšími prosbami. Ortodoxní Židé nepochybně na vzkazy píší i přání, aby tradiční kibucy odolaly moderní době.

Krajina u Mrtvého moře vypadá naprosto bez života. I tady ale závlahy umožnily vybudovat malé oázy prosperity - například lázně nedaleko známé pevnosti Masada.

Český ministr zemědělství Ivan Fuksa předvádí při návštěvě izraelské olivové farmy i své řidičské umění. Foto : Martin Mařík

Školka v městečku Sderot na hranici s pásmem Gaza. Právě sem dopadaly palestinské rakety. Foto : Martin Mařík

Mají bílé náprsenky a pořád se při modlitbách uklánějí - za to si »věční studenti« židovského náboženství vysloužili od svých modernějších spoluobčanů přezdívku tučňáci. Foto : Martin Mařík