Patřil vždy k nejbližším spolupracovníkům Václava Klause a nikdy nevybočil z jeho stínu. Bývalého člena KSČ Ivana Kočárníka si v prosinci 1989 vybral Klaus za svého náměstka a jejich těsná spolupráce ve vysokých funkcích a v ODS během transformace trvala až do roku 1997. Tehdy byl Kočárník nucen odstoupit kvůli problémům v ekonomice.
Jednou z věcí, kladených mu za vinu, byl údajně laxní přístup ministerstva financí k dozoru nad investičními fondy či k daňovým únikům.
Nicméně tehdy začala Kočárníkova druhá kariéra v představenstvech či dozorčích radách akciových společností. Nejprve v České pojišťovně, vlastněné skupinou PPF, později v Unipetrolu a ve státních Českých aeroliniích. Tam je šéfem dozorčí rady dodnes. Vláda právě odstartovala privatizaci ČSA a Kočárník je jako jeden z předních "mužů polistopadových změn" zase u toho.

Nebylo by s privatizací ČSA lepší vyčkat, až se trhy uklidní?
Nechci vládě radit. Je to proces, který je rozjetý a vláda má najaté poradce. Co víme my v ČSA, tak privatizace letiště je zpožděná, ale o ČSA se už hlásí spousta zájemců. Pravda je, že jde o počáteční fázi. Bude ještě fáze číslo dvě, kdy vykrystalizují skuteční zájemci, kteří složí zálohu, aby mohli dělat due dilligence.

Jedním z vážných zájemců je ruský Aeroflot. Dokážete si představit, že by ČSA koupila firma, která byla jedním ze symbolů roku 1969, když kvůli její rozbité výloze odstartovala normalizace?
V privatizačních podmínkách bych u kteréhokoli zájemce mimo jiné trval na tom, aby byla zachována značka ČSA, a pak je v zásadě jedno, kdo ji koupí. Bylo by to jako se vstupem Němců do mladoboleslavské Škodovky. Klíčové je, aby se byznys dál rozvíjel a lidé nepřišli o práci.

Považoval byste eventuální prodej ČSA společnosti Aeroflot vůbec za privatizaci, když se jedná o ruským státem ovládanou firmu? Nebyla by tospíš "reetatizace"?
Ano, pokud je Aeroflot státní firma, nepochybně by šlo o znovupostátnění.

A má podle vás společnost ČSA skutečně hodnotu, kterou česká vláda plánuje získat? Tedy zhruba pět miliard korun?
Já bych chtěl určitě více. Za pět miliard bych to neprodal. Spíše někde okolo deseti.

ČSA si vylepšovaly cash flow a hospodaření pomocí odprodeje majetku, jako byly cargo nebo catering. Souhlasíte s tím z pozice předsedy dozorčí rady?
Přijdete do firmy, která má díru dvě miliardy a jejíž byznys je na hraně. Přičemž letecký byznys je všude na hraně a přežívají jen ti, co v minulosti vytvořili velké likviditní rezervy.
Teď jste postaveni před to, že akcionář vám nemůže doplnit kapitál, protože je to stát a byla by to nedovolená podpora. Ale musíte přežít. Tak to máte, jako když letíte balonem a odhodíte něco, co nepotřebujete.
Nedalo se zkrátka nic jiného dělat. A navíc ty transakce nijak špatně nedopadly. Ty prodeje jsou rozhodně ospravedlnitelné.

Máte svého favorita při privatizaci ČSA? Je to evropská, nebo zámořská společnost?
Já nemohu mít favorita. Já mám hájit akcionářské zájmy, aby se dobře hospodařilo a hodnota společnosti rostla. Ale platí, že novým vlastníkem musí být někdo, pro koho to má smysl. Tedy geograficky vzdálenější aerolinky, které zde mohou mít svůj nový hub - dopravní uzel.

Klaus mě vyhledal sám
Letos oslavíme dvacet let od listopadové revoluce a vy jste jedním ze spolutvůrců transformace. Jaké byly tehdy vaše představy a jak se naplnily nebo nenaplnily s odstupem času?

Představy o transformaci ekonomiky se postupně vyvíjely. Pokud dnes někdo tvrdí, že měl vše hotové už 18. listopadu, tak to není pravda.
Pro mne začal transformační proces 10. prosince 1989, kdy za mnou přišel Václav Klaus, čerstvě jmenovaný federálním ministrem financí ve vládě národního porozumění. Zazvonil u mě večer doma a požádal mne, abych mu šel dělat náměstka. Já jsem mu řekl, že si vezmu nějaký čas na rozmyšlenou, ale že v žádném případě nechci dělat rozpočet. To je totiž velká nádeničina a znamená hádky se všemi ministry. Po nějakém čase jsem kývnul, a samozřejmě že do dvou měsíců jsem měl na krku rozpočet.

Improvizovali jste?
Z učebnic jsme věděli, jak vypadá tržní ekonomika, a postupně jsme si osahávali, co tady bylo a co se musí naopak změnit. Zpočátku nás transformaci dávalo na ministerstvu dohromady tak pět šest, hlavním organizátorem byl Klaus. Z našich diskusí a návrhů vznikl materiál, který šel potom do vlády. Měl trochu dramatický osud, při prvním projednávání v Čalfově vládě totiž neprošel.
Pamatuji si, že Klaus tehdy vyskočil a do dramatického ticha zvolal: "To neplatí. Ministr obrany nemá právo hlasovat o ekonomických reformách, protože tomu nerozumí." Ale výsledek hlasování samozřejmě platil.

Jak to bylo s prvním polistopadovým rozpočtem? Ten jste měli připravený ještě od komunistické vlády?
Ano, ten připravila ještě minulá garnitura za ministra financí Jana Stejskala. A ještě byly připraveny nějaké nové návrhy zákonů o daních.
Jako první krok jsme navrhli rozpočtové provizorium. Ono tehdy šlo už do tuhého. Ekonomika sice ještě jakž takž fungovala, ale zaostávání za vyspělým světem bylo výrazné. Rozpočet ovšem žádné viditelné, dramatické schodky neměl. V tom byla československá fiskální politika docela zodpovědná.
Nicméně právě v roce 1990 začaly problémy vyplouvat více na povrch. Takže před námi byl úkol připravit po provizoriu nový návrh rozpočtu. Musel jsem chodit za jednotlivými ministry a škrtat jim výdaje.

Když se o Tomáši Ježkovi hovoří jako o otci kuponové privatizace, jaká je konkrétní stopa Ivana Kočárníka vtransformaci české ekonomiky?
Myslím, že moje stopa je v tom uceleném působení na ministerstvu financí. Jestli chcete nějaký konkrétní čin, tak jde o zrušení záporné daně z obratu. To je moje dílo.

Prošel za těch dvacet let váš vztah k Václavu Klausovi nějakou krizí?
My jsme se mnohokrát pohádali, ba dokonce jsme na sebe křičeli. Oba ale máme tu vlastnost, že druhý den jsme o tom nevěděli a bavili jsme se normálně.
Jedna krize tam ale byla, a to někdy v roce 1995 nebo 1996. Něco se projednávalo ve vládě a já jsem potřeboval nějaké peníze pro ministerstvo financí. Klaus to shodil ze stolu, že v žádném případě. Přičemž já jsem nikdy žádné peníze nechtěl, abych šel příkladem ostatním. Takže jsem se naštval, přijel jsem do práce a napsal jsem abdikační dopis Klausovi, který byl tehdy někde v zahraničí, a poslal jsem mu to.

Opravdu? O tom se nepsalo...
Ono to hodně souviselo s tím, že když se ke konci mé éry projednával rozpočet tak Klaus místo toho, aby se mnou seděl na vládě a bránil rozpočet, tak říkal: "To si vyřiďte s Kočárníkem." A odešel.
Já jsem tam zůstal sám proti všem ministrům. Tak jsem mu do toho dopisu napsal, že i Margaret Thatcherová, když byla poprvé po sametové revoluci v Praze, radila, že premiér musí vždy stát při svém ministru financí. A dodal jsem: "Protože to tak neděláš, rezignuji."

A co na to Klaus?
Bylo ticho, nic se nedělo. Klaus neřekl o dopisu dva měsíce ani slovo. Pak jsme měli zasedání vlády na Šumavě a byli jsme na procházce u jedné slatě. Přišel ke mně, já mu říkal, jak je to tam krásné, a on na to: "Vidíš, a ty bys chtěl odcházet." Tak se to nějak urovnalo.
Ale doteď si nejsem jistý, jestli jsem neudělal špatně. Možná jsem měl skončit. Pak už byly jen problémy.

Dopady euforie
Vraťme se k tomu hodnocení. Představoval jste si budoucnost tak, jak ji známe dnes?

Co jsme si v reálné ekonomice neuměli představit, byly nejrůznější kličky a negativní vynalézavost, kterou řada lidí začala využívat. My jsme vycházeli z toho, že lidé jsou v zásadě dobří a nevymýšlejí zlé věci. To byl - viděno zpětně - mylný předpoklad, protože to, co se dělo při privatizaci nebo při následném tunelování, samozřejmě dokazuje pravý opak.
Prostě jsme věřili, že lidé budou vnímat pozitivně, když nebudou stát fronty na banány, budou svobodní. A že když dostanou podíl na státním majetku, nebudou se snažit nějak švindlovat.
V prvopočáteční euforii jsme si taky neuměli představit složitost koaličního vládnutí. Zhruba od roku 1995 bylo jasné, jak je to komplikované a že každý má své představy. Hlavní proud se musel přizpůsobovat tomu, jak kdo tahal za nitky. Kalvoda a Lux začali provádět nejrůznější hrátky, ztratil se tah na bránu a přešlapovalo se na místě.

Co byste dnes dělal jinak?
Myslím, že přestože jsme všichni chytřejší o to, co se všecko stalo, tak bychom moc věcí jinak neudělali. Ony měly svou logiku.

Takže vůbec žádná chyba?
Jediné, co bych udělal určitě jinak, by bylo uvolnění kurzu koruny. Jistě, nebylo to v kompetenci vlády, nýbrž v kompetenci guvernéra centrální banky, ale tehdy jsme se o všem všichni dohromady radili.
Kurz se měl pustit dříve a zcela liberalizovat. Ve skutečnosti jsme na to šli v etapách. Nejdřív bylo malé fluktuační pásmo, pak se rozšířilo na plus minus patnáct procent a potom - než došlo k měnové krizi v roce 1997 - se měl kurz uvolnit.
Jenže tehdy byla řada lidí včetně Klause hrdá na to, že máme tak dlouho pevný kurz. Pamatuji si, jak dokonce Klaus na svých mítincích říkal, že už tolik a tolik měsíců máme pevný kurz koruny. A považoval to za pozitivní jev. Pro podnikatele to samozřejmě pozitivní bylo. Ale má to tu negativní spekulativní stránku, a to jsme si uvědomili bohužel až dodatečně. Spekulanti pak ekonomiku poslali do krize.

Dá se česká krize z roku 1997 srovnat s dnešní celosvětovou finanční krizí? Neprošlo vlastně Česko něčím podobným už dřív?
V roce 1997 to nebylo totéž, co vidíme dnes. To jsme si odbyli dřív, v prvé polovině 90. let. Tehdy se banky vrhaly do úvěrování po hlavě. Také neměly zkušené bankéře, kteří by uměli dobře posuzovat úvěrové riziko. Řada bank musela zkrachovat a z toho jsme se mohli poučit a poučili, proto jsme teď na tom v bankovním sektoru lépe než okolní svět.

A může se svět poučit z našeho řešení tehdejší bankovní krize? Protože americký plán na vyvedení toxických aktiv z bank výrazně připomíná naši Konsolidační banku a posléze agenturu...
Ano, je to konsolidační banka... Tu jsme vymysleli s Klausem. Agentura vznikla později, ale myšlenka vyvést špatné úvěry někam jinam a postupně je rozpouštět v zásadě zůstala. Dodneška si myslím, že ta myšlenka byla správná.

Kellner byl precizní
V roce 1997 jste odešel z ministerské funkce a záhy jste nastoupil jako předseda představenstva v České pojišťovně, což je vám dodnes vyčítáno. Litujete toho?

Ony výčitky se zakládají na absolutním nesmyslu, že jsem dokončil privatizaci České pojišťovny. Pojišťovna byla privatizována ve dvou vlnách. První dělala ještě Pithartova vláda, já byl tehdy Klausův náměstek a neměl jsem tím nic společného. Na Fondu národního majetku zbylo asi třicet procent akcií České pojišťovny a ty se prodávaly až poté, co jsem byl z vlády dávno pryč. Ničeho nelituji.

Právě skupina PPF, donedávna jediný vlastník České pojišťovny, je jedním z vítězů privatizace. Skandály se jí vyhýbají. Označil byste ji za takový vzor české cesty v privatizaci, za jeden z mála povedených případů?
Já nevím, jestli PPF je českou cestou privatizace. Ale vlastně ano, původně to byl První privatizační fond. Tam se spojilo několik faktorů.
Vedení PPF, z něhož nakonec vykrystalizoval jenom Petr Kellner, ale původně bylo širší, vedlo důslednou politiku. Nedělalo žádné fauly ani tunely. Od počátku vědělo, co chce, na všechno mělo perfektní smlouvy. Kellner se obklopil týmem mladých, šikovných lidí, kteří měli nos na byznys, a on měl schopnost dotahovat věci.

Dnes by mohl pomoci MMF
Jak byste dnes ve funkci ministra financí postupoval ohledně krize?

Řeknu vám, co bych udělal, i celosvětově. Myslím, že Mezinárodní měnový fond (MMF) v tom, k čemu byl zřízen, je už přežitek. Měl korigovat kurzy měn.
Dnes jsou ale problémem zamrzlé finanční trhy. Nikdo nikomu nechce půjčit. A v této fázi by MMF mohl dát garance centrálním bankám členských zemí a ty by mohly dát garance svým komerčním bankám. Tím by trh, jak doufám, alespoň částečně rozmrzl.

A co by měla dělat vláda?
Ta by měla dát více peněz institucím typu záruční banky. A také exportní bance či exportní pojišťovací a garanční společnosti. To bych udělal já.

Když sledujete kroky současné vlády, jak vnímáte daňové reformy?
Z pohledu ekonoma je to samozřejmě nedostatečné a mělké. Na druhé straně s vědomím toho, že existuje nějaká koalice a musí vznikat kompromis, vím, že nejde prosadit vše.

Koupil jste si byt na Šumavě. Plánujete tam důchod?
My se ženou máme Šumavu moc rádi. Jezdíme tam lyžovat a na kola. Ale že bych se tam teď stěhoval na penzi, to ještě ne. V penzi sice jsem, ale nadále se snažím pracovat.

Adam Junek
Jan Štětka

Ivan Kočárník (64)
Vzdělání
Vysoká škola ekonomická v Praze

Zaměstnání
1966-1974: vědecký pracovník Výzkumný ústav finanční a úvěrové soustavy
1975-1984: pracovník VŠE Praha (1977-1983 externě přednášel)
1984-1989: zástupce ředitele a později ředitel výzkumného odboru federálního ministerstva financí
1997-2000: předseda představenstva České pojišťovny
2000-2006: předseda dozorčí rady České pojišťovny
2006: místopředseda dozorčí rady Unipetrolu, a. s.
2007: předseda dozorčí rady ČSA
2007: poradce ministra financí Miroslava Kalouska

Politika
duben 1988-1990: člen KSČ
od 1991: člen ODS
1990-1992: náměstek ministra financí ČSFR
1992: poslanec Federálního shromáždění
1992-1997: vicepremiér a ministr financí ČR
1996-1998: poslanec PSP ČR

Rodina a záliby
- Je podruhé ženatý. S první manželkou Miloslavou má dva syny, s druhou ženou Jitkou dceru.
- Hraje tenis, údajně lépe než Václav Klaus.
- Bydlí ve Vonoklasech nedaleko Dobřichovic západně od Prahy.

Související