Pilot: Ohrožený druh

Terénní automobil nejel po prašné cestě protínající vyprahlou krajinu příliš rychle. Nikdo z jeho šesti pasažérů netušil, že ze vzdálenosti několika kilometrů je sleduje letoun podivného tvaru hnaný tlačnou vrtulí. Raketa, kterou odpálil, během okamžiku zasáhla jejich vůz, rozbila ho na padrť a všechny cestující zabila.
Americký pilot, který dálkově ovládal letadlo z pozemní vojenské základny ve stovky kilometrů vzdáleném Djibouti, zaznamenal přímý zásah.

Výsledky po dvaceti letech
Nejde o scénu z akčního vědeckofantastického filmu. Tyto události se skutečně přihodily 3. listopadu 2002 v severojemenské provincii Marib. Spojené státy pomocí rakety odpálené z bezpilotního letounu zlikvidovaly jednoho z předních jemenských teroristů al-Harethiho, který stál za útokem na americký torpédoborec USS Cole v říjnu 2000.
Použili při tom dálkově řízené letadlo Predator, které vzniklo v rámci rozsáhlého programu vývoje bezpilotních letounů. Ten se ve Spojených státech rozběhl počátkem osmdesátých let. Původně mělo jít jen o průzkumné stroje, což v té době nebyla až taková novinka. I tehdejší Československá lidová armáda disponovala bezpilotními průzkumnými letouny krátkého doletu.
K prvnímu nasazení Predatorů došlo v roce 1995 na Balkáně. Samozřejmě přišly i první ztráty. Jeden letoun se zřítil kvůli poruše palivového systému, další sestřelila srbská protiletadlová obrana.
Při nasazení na afghánském bojišti v roce 2001 se ukázalo, že stroj lze využít i jako bojový letoun. Vyprofilovaly se dva typy: bojový MQ1 vybavený raketami Hellfire a průzkumný RQ1 s infračervenými kamerami.
Nutno podotknout, že pojmenování Predator se vztahuje k celému systému, jejž obsluhuje 55 lidí. Zahrnuje čtyři bezpilotní letouny, pozemní řídicí stanici a zařízení pro satelitní komunikaci.
V současné době jde o standardní zbraňový systém americké armády, který při mnoha misích, např. i v Iráku a Pákistánu, podnikl stovky letů a ztratil desítky strojů. Pro své ozbrojené síly ho nakoupila i Itálie a Velká Británie.

Sojka i stíhačka
Na bezpilotních letounech se dále pracuje v 33 zemích. Existují stovky nejrůznějších typů v různém stadiu vývoje. Vesměs jde o stroje určené k průzkumu, ať vojenskému, nebo civilnímu.
S jejich pomocí můžeme sledovat např. atmosférické proudění, zalednění, tulení a velrybí stáda, stav úrody, záplavy, znečištění i pohyb plísňových spor v nízkých vrstvách atmosféry. Prostě cokoli, co vyžaduje plošné monitorování.
Také česká armáda disponuje jednoduchým průzkumným letadélkem Sojka III, vybaveným fotografickou a televizní kamerou, jejichž snímky se on-line přenášejí operátorovi.
Nejambicióznější je bezesporu americký program vývoje bezpilotních letounů, na nějž rozpočet ročně pamatuje asi miliardou dolarů. Jeho cílem je bezpilotní stíhačka o velikosti a bojové mohutnosti dnešní F-16. Vyvíjí ji samostaně firma Boeing i Northrop.
Prototyp X45 firmy Boeing představuje již plnohodnotný bojový bezpilotní letoun. Od svého prvního startu v roce 2002 prodělal úspěšně desítky nejrůznějších testů včetně simulovaného boje. Při akčním radiu 1200 km unese 1300 kg výzbroje. Jeho bojové nasazení se předpokládá zejména v první vlně leteckého útoku při ničení protileteckých zařízení nepřítele.
Předpokládaný způsob nasazení X45 částečně zodpovídá otázku, proč se vlastně bezpilotní letouny vyvíjejí. Jedním z důvodů je ohrožení pilota. Pokud v letadle není, nemůže být zraněn či zabit ani při nejriskantnějších misích, a to nejenom vojenských. Cenné informace mohou přinést třeba hasičům při zvládnutí rozsáhlých požárů v krajině, protože proniknou i na místa, kam by se pilot jiného létacího zařízení nemohl odvážit. Kupříkladu vědci z U. S. National Oceanic and Atmospheric Administration zahájili tříletý program, během něhož budou pomocí bezpilotních letounů studovat hurikány v nízkých výškách.

Úspora životů i peněz
Neznamená to samozřejmě, že bezpilotní letouny lépe manévrují. Ovšem pokud se zřítí, neohrozí pilota. A není jich ani taková škoda, protože jsou výrazně levnější než letadla pilotovaná. Náklady sériové výroby X-45 se odhadují asi na polovinu nákladů na výrobu standardní americké pilotované stíhačky F-16, tedy na zhruba 15 milionů dolarů. Dá se totiž zcela vypustit pilotní kabina se všemi systémy pro udržení životních funkcí pilota a ovládání letounu.
Také náklady na provoz jsou nižší - pouze čtvrtinové. Hlavní úspora při srovnání pilotovaných a bezpilotních letadel vyplývá ze skutečnosti, že bezpilotní letadla nejsou trvale opotřebována tréninkovými lety nutnými k udržení připravenosti pilotů - na rozdíl od pilotovaných letadel tráví většinu svého života ve skladu.
U vojenských strojů pak do popředí vystupuje ještě další velmi podstatná výhoda bezpilotních strojů. V současnosti jsou k dispozici natolik kvalitní materiály a silné motory, že letadla mohou teoreticky provádět tak rychlé manévry, že při nich přetížení přesáhne možnosti lidských tkání.
Zavedení bezpilotních stíhaček bude tedy znamenat zásadní proměnu vojenského letectva. Pilotované stíhačky budou proti bezpilotním, rychleji manévrujícím strojům bezbranné.
Nepřítomnost pilota umožní i extrémní prodloužení doby letu. Letoun se solárním pohonem by mohl kroužit po mnoho měsíců ve výškách nad 20 km a sloužit místo družice jako platforma pro přenos komunikačních signálů a monitorování zemského povrchu. Tato letadla by přitom stála jenom zlomek ceny, kterou je nutno zaplatit za konstrukci satelitu se stejnými funkcemi a jeho vynesení na oběžnou dráhu.
Prototyp takového stroje, pojmenovaný Helios, se sice na podzim 2003 zřítil při pokusném letu u Havajských ostrovů, rozhodně to však neznamenalo konec projektu. NASA, která financuje jeho vývoj, předpokládá dokonce budoucí využití podobných strojů i nad povrchem Marsu.

Pozor na "modýlky"
Známé jsou i extrémně malé bezpilotní stroje. Izraelský letoun Mosquito 1.5 je přenosný a umožní vojákům přímo v poli využívat výhod leteckého pozorování.
Dvoučlenná osádka v úkrytu na zemi pomocí notebooku ovládá špionážní letoun o váze 500 g a rozpětí 33 cm, jehož akční radius činí 5 km.
Může vletět i oknem do budovy a pořídit snímky interiérů. Po jeho návratu obsluha prostě naloží letadélko do batohu a přemístí se jinam.
Možnosti využití bezpilotních letadel se zdají být velmi široké, byť s jejich nasazením se běžný člověk zatím může setkat jen zřídka. V dopravních letadlech zatím sedí živí piloti, třebaže osobně řídí jen při manévrování. Avšak např. naváděcí systém ILS je v podstatě dálkovým řízením přistání, v němž pilot již dnes tvoří postradatelnou část. Pravděpodobnost poruchy automatu a chyby pilota je v současnosti srovnatelná. Autopilot by sotva pustil k řízení svého syna, což bylo příčinou katastrofy ruského letadla u Irkutska v roce 1994.
Otevřenou neustále zůstává otázka, nakolik je možné nechat bezpilotní letadla operovat skutečně autonomně a nakolik je podřídit pozemní kontrole. Zejména v oblasti vojenského nasazení se tato otázka jeví jako zásadní.
Řešení bude zřejmě kompromisem. U popsaných strojů X-45 se předpokládá, že budou působit v kooperujících skupinách po čtyřech. Každou bude ze země dálkově kontrolovat její lidský velitel, ale letadla budou útočit do značné míry samostatně a postup a výsledky akce hlásit dodatečně.

Ondřej Dvořák
Akademon.cz

Zavedení bezpilotních stíhaček bude znamenat zásadní proměnu vojenského letectva.

33 zemí
se zabývá vývojem bezpilotních letounů.

Létající automat - II. část