Vysoká cena moderních léků, do které se promítají vysoké náklady vynakládané na klinický výzkum biomedicinských výzkumných pracovišť, je dobře známý problém medicíny provozované na špičkové světové úrovni. Česká republika se na tomto mezinárodním výzkumu podílí velmi málo. Ukazuje se totiž, že naše lékařská výzkumná pracoviště si jako celek v mezinárodních srovnáních nevedou nijak dobře navzdory tomu, že si naši akademici vlastních škol nasazují růžové brýle. Renomovaný britský týdeník The Times Higher Education Supplement uveřejnil výsledky celosvětového srovnání univerzit, které se věnují biomedicinskému výzkumu. Žebříček 100 nejlepších světových škol byl sestaven na základě hodnocení 2400 světových odborníků a citačního hodnocení prací, které z těchto škol pocházejí. Málo překvapí, že v nich figuruje 29 amerických univerzit v čele s Harvardovou, pro poměrné srovnání kvality našich institucí v oblasti biomedicíny však hodně vypovídá 14 australských vysokých škol v žebříčku, do kterého se z našich univerzit nepropracovala ani jedna. Mají-li totiž Spojené státy jednu univerzitu v Top 100 na 10 milionů obyvatel, mají jich Australané v tomto poměru hned sedm. To je počet špičkových univerzit srovnatelný s počtem všech našich lékařských fakult dohromady.

V tomto srovnání bychom mohli slyšet výhrady na téma, že nejde sčítat jablka s hruškami, jak rádi uvádějí ti, kteří se snaží výpovědní hodnotu nezaujatých zahraničních srovnání bagatelizovat. Australané přece mluví anglicky a jejich publikace jsou snáze citované. Do Top 100 z biomedicíny se ovšem dostaly také školy ze Švédska, Číny, Japonska, Singapuru, Německa, Rakouska, Finska, Nizozemska, Jižní Koreje, Itálie, Dánska, Brazílie, Švýcarska, Thajska, Malajsie, Izraele, Ruska a Belgie, kde argument anglického jazyka neplatí.

Samozřejmě, že platí obecné konstatování, že Australané jsou prostě univerzitní velmocí a jejich úspěch v biomedicíně je částečně projevem tohoto obecného faktu. V žebříčcích celkové kvality vysokých škol se jim v nejlepší stovce umístilo 32 procent (12) ze všech vysokých škol v zemi. Mezi důvody tohoto úspěchu najdeme jak systém školného umožňující australským školám investovat do své excelence, tak systém financování výzkumu, který poskytuje finance jakémukoli výzkumu s kvalitním výstupem, nikoli jen vymezeným směrům, které si pro sebe určí jako prioritní úzká část vědeckého establishmentu. Nic z toho však není v Česku ani neznámé, ani nenapodobitelné, a omluvou pro naše školy to být nemůže.

Zahleděnost do sebe je to hlavní, co v českém prostředí brání změnám k lepšímu. V lékařských oborech je znám odpor k transformaci systému studia na lékařských fakultách navzdory tomu, že model v kvalitativně úspěšných zemích je jiný. Ale i na tradicí podobné vídeňské univerzitě (v žebříčku na 40. místě) procházejí studenti mnohem menším počtem dílčích zkoušek, než absolvují medici u nás. Na českých školách jsou ovšem vnitřní zájmy jednotlivých pracovišť dané mocenskou prestiží důležitější, než aby je narušily příklady dobré praxe ze zahraničí. Kritický pohled na vlastní nedostatky samozřejmě sám o sobě zlepšení neznamená, změna k lepšímu je však bez něj nemožná.

Jiří Zlatuška

senátor, místopředseda Výboru pro vzdělání, vědu, kulturu, lidská práva a petice

Související

Zaujal vás článek? Pošlete odkaz svým přátelům!

Tento článek je odemčený. Na tomto místě můžete odemykat zamčené články přátelům, když si pořídíte předplatné.

Odkaz pro sdílení:
https://ekonom.cz/c1-22790905-jiri-zlatuska-biomedicina-strada