360 daňových úlev? No a co?

360 daňových úlev? No a co?

Nejprve to byla rovná daň, nyní to jsou daňové výjimky. Nutno uznat, že co se exministru financí a poslanci Vlastimilu Tlustému opravdu daří, je upoutat na sebe pozornost. A to bez ohledu na reálnost, proveditelnost a vůbec užitečnost jím představovaných návrhů. Co se týká rovné daně, všem už je nyní jasné, že jako taková je zhruba stejně možná jako bezhlavý rytíř.

Pokud se vezme k procentu reálně odvedených peněz z příjmu, nikdy - ani při jednotné sazbě - nepůjde o stejný podíl odvedených peněz. Do daní se totiž zahrnují i odvody na sociální a zdravotní pojištění. Jejich maximální výše je podle návrhu omezená. Do jisté výše příjmů tak daně v poměru k příjmu rostou, pak ale následuje výrazný pokles podílu odvedených daní: v tom bude ČR ve světě ojedinělá.

DEBATY O NIČEM. S nerovnou - rovnou daní náš daňový systém začne počítat v příštím roce - tedy pokud projde návrh novel daňových zákonů. I když první návrh reformy v parlamentu zatím uspěl, debata o daních se rozeběhla nanovo. Iniciátorem byl právě poslanec Vlastimil Tlustý, který nelenil, spočítal všechny (nebo aspoň ty, co našel) daňové výjimky, slevy a úlevy a navrhl jejich zrušení. Poté, co oznámil, že je tuzemský daňový systém zaplevelený zhruba 360 výjimkami, rozeběhla se diskuse jako z jiného světa.

Ministerstvo financí přepočítalo všechny výjimky a dospělo ve finále k číslu nižšímu než dvě stě. Podotklo ovšem, že některé současné úlevy sdružilo, proto onen menší počet. Současně v reformě navrhlo některé - evidentně ty, co nejvíce postrádaly smysl - zrušit. Avšak narazilo ve vládě ještě předtím, než byla "finální" verze reforem předložena do parlamentu. Ze třinácti škrtů, které měly přinést státu na daních zhruba tři miliardy, zbyla sotva polovina. Mezi nejdiskutovanější patřily odpočty na stravenky a jídlo pro zaměstnance. Nakonec zrušení prošlo, i když - státu to nic moc nevynáší a rozvířená debata s odbory v podstatě nestála za to. Pro zaměstnavatele je však systém stravenek značně nepřehledný. Vzhledem k tomu, jaké emoce zrušená výjimka rozvířila, možná ji parlament zase vrátí na své místo. Emoce přinesl i návrh na zrušení tzv. režijních jízdenek pro důchodce z Českých drah. Ty nakonec zůstaly, protože jejich zrušení by zřejmě stálo stát na admistrativě víc, než o kolik přijde na daních.

Mezi novými návrhy jsou i úpravy zdanění kapitálu a některých typů financování - ty zřejmě zůstanou, protože debata o nich nemůže být "tak sexy" jako o tom, zda vydělají boháči či chuďasové, navíc jim rozumí jen pár expertů. Státu jejich zrušení vynese teoreticky víc, spíš to ale vypadá, že přijde o příjmy úplně. Některé z úprav silně znevýhodňují například úvěrové financování všeho druhu. I když nyní se do diskuse vložily i banky, takže další osud této úpravy bude záležet na tom, kdo v parlamentu prosadí svou - vláda, nebo lobbisté zainteresovaných institucí.

Zajímavé je, že zůstala řada výjimek, které v podstatě nedávají smysl ani z hlediska ekonomiky a navíc jsou pro rozpočet finančně náročnější. Jde například o dvojí podporu stavebního spoření (odpočet úroků plus přímá dotace), která nejvíc prospívá samotným spořitelnám. A rozpočet to stojí ročně zhruba patnáct miliard korun.

NA POČTU "ZÁLEŽÍ". Místo účelnosti výjimek se diskuse odehrává především na téma jejich počtu. A tak ministr financí Miloslav Kalousek slibuje, že v novém daňovém systému, na kterém jeho ministerstvo pracuje, bude nejvíc 119 výjimek pro fyzické a právnické osoby. Soudě podle toho, jakou bouři vyvolaly současné minimální úpravy, moc změn si od zákona, který by měl platit v roce 2010, slibovat nelze. Ani pro rozpočet, ani pro daňové subjekty v ČR.

Debata o výjimkách zatím pokračuje vesele dál. Jejich masivním rušením poslanec Tlustý podmiňuje svůj souhlas s reformou, jejich zachováním pak podmiňují svůj souhlas přeběhlíci z ČSSD, poslanci Melčák a Pohanka.

Jaký guláš z toho nakonec politici uvaří, ochutnáme v příštím roce. To, že výjimky přežijí každé hlasování, je ale možná jasnější než to, že slunce vychází denně. Daňové výjimky jsou totiž nedílnou součástí každého daňového systému, Česká republika v tomto ohledu nepatří ani k nejhorším ani k nejsložitějším zemím na světě. Kupodivu hůře - co se týká počtu uplatnitelných nezdanitelných úlev - jsou na tom systémy, které běžně označujeme za daňové ráje. Například nejsložitějším systémem se podle studie Světové banky z loňského roku může pochlubit například Nizozemsko, které je však pro některý typ investic (viz článek Politické důvody vedou) tím, čím je mísa s medem pro včely. Ostatně ani Slovensko, které zavedlo rovnou daň v loňském roce, nemá menší počet daňových výjimek než Česká republika. Možná má jiné, ale v podstatě o nic více či méně "kvalitní", než jsou v tuzemsku.

DANĚ JAKO POLITIKA? Celá debata je tak v podstatě nesmyslná a soutěžit o počet nových či zrušených výjimek nemá jinou cenu než sběr politických bodů. Daleko důležitější (i když rozhodně méně atraktivní) by byla debata na téma k čemu, případně komu vlastně slouží daňový systém.

Prvotním zájmem je výběr daní, od toho je to daňový systém. Aby se vybralo na daních dost a současně to nestálo moc peněz (stát ani daňové poplatníky), měl by být teoreticky výběr daní co nejjednodušší a nejpřehlednější. Tedy - rovná daňová sazba na všechny typy příjmů i prodejů (daň z přidané hodnoty, spotřební daň, daň z obratu atp.) a nulové výjimky. Takový systém ovšem neexistuje nikde na světě, neboť by možná byl jednoduchý, ale svůj účel by stejně nesplnil. Trochu vzdáleně se mu podobá estonská legislativa, ale ani tam není vše tak striktní.

Cílem daňového systému (alespoň ve všech vyspělých zemích, kde nějaký ucelený systém existuje) kromě samotného výběru daní je také hospodářská, měnová, ale i sociální politika státu.

Velmi zjednodušeně - pokud bude chtít stát přilákat investory, nabídne jim daňové prázdniny. Pokud bude chtít redukovat nezaměstnanost tělesně postižených, dá jejich zaměstnavatelům možnost daňového zvýhodnění. Pokud bude chtít podporovat propopulační politiku, může kromě odpočtů na dítě či jednoho z rodičů zavést například odpočty na zaplacení školky či chůvy. Pokud bude chtít podporovat vlastnické bydlení, zvýhodní jeho zdanění i možnosti financování. A podobných funkcí systému je zhruba tolik, co existuje daňových výjimek. Některé jsou ovšem ve výsledku úspěšnější, některé se ukážou jako naprosto nesmyslné, což se většinou vychytá (někdy to pomohou urychlit média či poslanec, který se chce proslavit) v průběhu několika let.

Pravdou je, že ve všech zemích na světě existuje ještě třetí kategorie výjimek (třetí kategorie v tomto smyslu odpovídá zhruba úrovni čtvrté cenové skupiny), a to jsou ty úlevy, které prošly díky lobbistickému tlaku některé z menšin z řad podnikatelů, odborů, zaměstnavatelů atd. I ty však leckdy mají (aspoň zpočátku) smysl - ať již jde o podporu některého minoritního odvětví či národnostní menšiny, o zjednodušení systému či pak o tradici, kterou "nelze" zrušit (např. daňové asignace církvím běžné v Rakousku a Německu).

Daňový systém také navazuje na ostatní zákony a na převažující formy vlastnictví v dané zemi. Pokud je zájem změnit dosavadní typy vlastnictví - a to platí jak pro obyvatele, tak i pro firmy - může to urychlit změna daňového systému. I to ale vychází z historie - střední Evropa (zejména země bývalého Rakouska-Uherska) si například libuje v družstevnictví.

Země typu Lucemburska, Švýcarska či Nizozemska zase podporují holdingové struktury (tj. za splnění určitých podmínek se nedaní kapitálové příjmy, např. příjmy z prodeje majetkových účastí). Jde vysloveně o podporu holdingových struktur, ostatní daně jsou v těchto zemích vysoké. V USA pak například zvýhodňují vše, co se týká zvýšení majetku a hodnot jednotlivce a firem.

ZÁSAH SHORA. Evropská komise se snaží v rámci Evropské unie unifikovat i daňový systém. Zatím však jakékoliv snahy v tomto směru vycházejí vniveč. Zřejmě nejvíc se jí daří prosazování jednotných pravidel pro daň z přidané hodnoty, ale ani tam nelze mluvit o úplné harmonizaci. Za Českou republiku stačí připomenout zdanění u výstavby obytných domů, kde se pravidla pro "sociální bydlení" nastavila tak, že se do nich vejde přes 90 % výstavby. Londýn zase odolává tlaku zrušit nulovou DPH na dětské oblečení a hygienické potřeby.

Debata o výjimkách je tak debatou, která neustane - ani v Česku, ani v Evropě jako takové. Nikdy však daňový systém nebude takový, aby vyhovoval všem.

Julie Hrstková