Firma ručí za kabát na věšáku



Umožňuje zákoník práce, aby se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za úschovu osobních věcí zaměstnance?

Zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání. Odpovídá zaměstnanci, a to v plné výši, za škodu na věcech, které se obvykle nosí do práce a které si zaměstnanec odložil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo obvyklém. Oproti dřívější právní úpravě však již nový zákoník práce neukládá zaměstnavateli rovněž povinnost zajistit bezpečnou úschovu dopravních prostředků, pokud jich zaměstnanci používají k cestě do zaměstnání a zpět. Další novinkou je, že za věci, které zaměstnanec obvykle do práce nenosí a které zaměstnavatel nepřevzal do zvláštní úschovy, odpovídá zaměstnavatel do částky 10 000 Kč namísto někdejších 5000 Kč, přičemž tato částka může být v budoucnu zvýšena (valorizována) nařízením vlády. Jestliže se však zjistí, že škodu na těchto věcech způsobil jiný zaměstnanec nebo došlo-li ke škodě na věci, kterou zaměstnavatel převzal do zvláštní úschovy, uhradí zaměstnavatel zaměstnanci škodu v plné výši. Odpovědnosti se zaměstnavatel tedy nemůže zprostit jednostranným prohlášením, že např. "neodpovídá (neručí) za věci odložené na věšáku". Zaměstnavatel je odpovědný za škodu bez ohledu na její zavinění, jeho odpovědnost je objektivní. Zaměstnavatel je tedy odpovědný za škodu i v případě, kdy neporušil žádnou právní povinnost. Je odpovědný i za škodu způsobenou jinými zaměstnanci, nebo třetími osobami (např. návštěvníky, hosty, klienty zaměstnavatele).

Z hlediska rozsahu odškodnění tedy rozlišuje zákoník práce odpovědnost za věci, které pracovníci do zaměstnání obvykle nosí (ta limitována není), a věci, které obvykle do práce nenosí (ta zásadně limitována je). Při posuzování, zda jde o věc, kterou pracovník do zaměstnání obvykle nosí, anebo nikoliv, se bude přihlížet k tomu, zda běží o věc, která je obvyklá u většiny ostatních zaměstnanců. (Rozhoduje objektivní pohled a nikoliv subjektivní hledisko jednotlivého zaměstnance.) Obvykle nošenými věcmi proto samozřejmě jsou oděvy, hodinky, mobilní telefony, kabelky, bez ohledu na jejich hodnotu, ale též např. prsteny nebo náušnice; nikoliv už třeba klenoty (šperky) mimořádné ceny nebo ojedinělé umělecké hodnoty. Rozhodovat bude i místo a charakter pracoviště, zařazení zaměstnance, ale též třeba roční období.

Větší peněžní částky je třeba posuzovat zásadně jako věc, kterou zaměstnanci obvykle do zaměstnání nenosí. Ovšem v den, na který připadá výplatní termín, jestliže je výplata celé nebo části mzdy prováděna v hotovosti v pokladně zaměstnavatele, je nutno hledět na větší částku peněz až do výše celé (nebo příslušné části) čisté mzdy zaměstnance jako na částku obvyklou; v jiné dny již jako na částku neobvyklou.

U věcí, které pracovníci do zaměstnání obvykle nenosí, se dále rozlišuje, zda je zaměstnavatel převzal či nepřevzal do zvláštní úschovy. Za věci, které se do zaměstnání obvykle nenosí, odpovídá zaměstnavatel jen do částky 10 000 Kč. Jestliže by je však zaměstnavatel převzal do zvláštní úschovy, či vyšlo najevo, že škoda na těchto věcech byla způsobena jiným zaměstnancem zaměstnavatele, hradil by zaměstnavatel škodu bez omezení, stejně jako při poškození věcí obvyklých, tedy v plné výši.

Když už si zaměstnanci přinesou do zaměstnání nějakou cennost nebo větší částku peněz, měli by požádat zaměstnavatele o uložení do úschovy (např. trezoru) a vyzvednout si ji zpět až po skončení směny při odchodu ze zaměstnání. (Zákoník práce předpokládá připravenost zaměstnavatele převzít do úschovy věci, které se do práce obvykle nenosí, ale jako povinnost to zaměstnavateli neukládá.)

Lze požadovat náhradu za škodu v situacích, kdy zaměstnanec zapomene např. hodinky v umývárně?

Nezbytným předpokladem odpovědnosti za škodu na odložených věcech je, že k odložení došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. (Nové definice plnění pracovních úkolů a úkonů v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů vizte v ust. § 273 a 274 nového zákoníku práce.)

Také splnění podmínky odložení věcí na místě k tomu určeném, resp. místě obvyklém, je třeba hodnotit případ od případu; přihlížet k praxi a zvyklostem u konkrétního zaměstnavatele. Zaměstnavatel však neodpovídá za škodu, odkládají-li zaměstnanci své věci zcela libovolně. Věci musí zaměstnanec odložit na místě k tomu určeném (např. v šatně, uzamykatelné skříni či zásuvce psacího stolu), nebo na místě, kam se obvykle odkládají (kupř. na věšák v zasedací místnosti). Jestliže zaměstnavatel poskytl zaměstnanci pro úschovu jeho věcí např. stůl s uzamykatelnými zásuvkami nebo skříňku opatřenou zámkem, neodpovídal by za škodu, pokud by věci byly odcizeny z neuzamčené schránky, a pachatel tak nemusel překonat překážku. Proto nelze požadovat náhradu za škodu v situacích, kdy si zaměstnanec odloží sako kupř. přes židli a nikoli do skříně nebo zapomene hodinky v umývárně.

V jakém termínu musí zaměstnanec nahlásit vznik škodné události?

Škoda může spočívat nejen v odcizení věci, ale i v jejím zničení nebo poškození. O vzniku škody musí pracovník uvědomit zaměstnavatele bez zbytečného odkladu, nejpozději však v (prekluzivní) lhůtě 15 dnů, počítané ode dne, kdy se o škodě dozvěděl; jinak jeho nárok na náhradu škody zcela zanikne! Uplatnit nárok na náhradu škody může event. i později, při dodržení promlčecí doby podle § 106 občanského zákoníku. Při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození nebo ztráty, tzn. z ceny obvyklé v místě a čase vzniku škody, snížené o částku připadající na případné opotřebení věci.

Richard W. Fetter



R. W. Fetter se zabývá hlavně pracovním právem.

Připomíná: Odpovědnosti za škodu (na odložených věcech zaměstnance) se zaměstnavatel nezbaví prohlášením (cedulkou), že za odložené věci neručí.

Související