Zatímco o termínu přijetí a podobě vládní daňové reformy se zatím jen diskutuje a její hrany budou pravděpodobně obrušovány a opracovávány ještě mnoho měsíců, jedno je jisté již teď. Obyvatelé České republiky se budou muset vyrovnávat s dalším druhem daní, a to již od počátku příštího roku. Novou daňovou zátěž přitom budou představovat tzv. daně z elektřiny, plynu a tuhých paliv, nazývané často daněmi ekologickými či energetickými.

NOVÝ SYSTÉM EKOLOGICKÝCH DANÍ však nemá - snad kromě jeho načasování - s vládní daňovou reformou nic společného. České republice již ke dni vstupu do EU vznikla povinnost zavést systém spotřebních daní odpovídající požadavkům příslušných evropských směrnic. Kdyby Česká republika v té době nevyjednala odklad pro zdanění elektřiny, pevných paliv a zemního plynu, mohli jsme tyto komodity nakupovat za cenu zvýšenou o daň již od května roku 2004. Nicméně poslední den odkladu nastane 31. prosince 2007, a proto dnes zbývá již jen 8 měsíců do okamžiku, kdy v drátech elektrického vedení či plynových potrubích začne proudit energie zatížená daní a kdy z komínů kotlů na tuhá paliva bude pomalu stoupat zdaňovaný dým.

Závazek implementovat zdaňování elektřiny, pevných paliv a zemního plynu vyplývá České republice konkrétně z ustanovení směrnice Rady 2003/96/ES. Tento předpis stanovuje rámcovou podobu zdaňování energetických produktů. Vznikal dlouhých sedm let a nikoho jistě nepřekvapí, že během té doby byl jeho návrh mnohokrát přepracován. Finální verze tak představuje značný kompromis mezi původně navrhovanou podobou a požadavky členských států, které se v rámci diskusí snažily nezavazovat se k tvrdým opatřením v podobě vysokých sazeb či širokého okruhu zdaňovaných transakcí. Většina jednajících stran se samozřejmě snažila prosazovat rozličné výjimky z předmětu daně a velkorysá osvobození ve všech možných podobách blízkých jejich daňovým systémům.

NEJOBRATNĚJŠÍ VYJEDNAVAČI: FRANCIE A ŠPANĚLSKO. Směrnice Rady 2003/96/ES tak obsahuje informace jen nezbytně nutné pro implementaci ekologických daní. Najdeme v ní definici běžných energetických produktů, určení, kdy se stávají zdaňovanými, či minimální sazby daní, které musí členské státy dodržet. Tento předpis ponechává plně na úvaze členských států, jakou podobu uplatňování daně zvolí. Nelze se tak divit, že ve "starých" členských státech Evropské unie jsou ekologické daňové systémy velmi odlišné. Nejednotnost ve výběru ekologických daní ve své podstatě deklaruje i samotná směrnice. Pro dvacítku členských států přináší pestrý výčet možných výjimek ze zdanění. Každému z vyjmenovaných států je věnována samostatná kapitola obsahující vždy několik položek, počet derogací tak v rámci celé EU dosahuje několik desítek. Překvapivě v tomto výčtu nalezneme i státy, které v době přijetí směrnice nebyly členy EU, namátkou např. Maďarsko s povoleným odkladem zdanění uhlí a koksu do konce roku 2008 a Polsko, které si vyjednalo možnost nezdaňovat palivo používané v určitých typech lodí a letadel. Ze starých členských států byly ve vyjednávání zjevně nejobratnější Francie a Španělsko, které si zajistily úplné osvobození od daně u mnoha položek, například v případě paliva spotřebovaného vozidly taxislužby či sanitkami. Za husarský kousek je možné považovat úspěch italské vlády, která si zajistila absolutní nezdaňování spotřeby energetických produktů ve vyjmenovaných samosprávních celcích. Ovšem ani Českou republiku bychom na seznamu států s přiznanými výjimkami ze zdanění nehledali marně. Bylo na ni pamatováno již zmiňovaným odkladem povinného zdanění elektřiny, pevných paliv a zemního plynu do konce roku 2007.

Kromě ustanovení vztahujících se vždy individuálně ke každému členskému státu však existují výjimky, na kterých se členské státy podle všeho dokázaly dohodnout společně. Pro všechny bez dalších omezení tak platí možnost či v některých případech dokonce povinnost nezdaňovat poměrně širokou škálu energetických produktů, ať již v závislosti na způsobu jejich výroby, nebo naopak ve vazbě na způsob jejich spotřeby.

ZVÝHODNĚNÉ OBNOVITELNÉ ZDROJE. Významná část aplikovatelných osvobození nezapřou deklarovaný cíl ekologických daní, kterým je zvýhodnit energii získávanou z obnovitelných zdrojů. Členské státy tak mohou například osvobodit elektřinu pocházející ze sluneční energie, větrné energie, geotermální energie, z biomasy nebo produktů vyrobených z biomasy. Podobně zvýhodněna je i elektřina vyrobená ve vodních elektrárnách, z emisí metanu z opuštěných uhelných dolů. Rovněž do "ekologické" kategorie osvobození lze zařadit možnost nezdanění energetických produktů a elektřiny, které jsou používané pro kombinovanou výrobu tepla a elektrické energie, či zemní plyn a zkapalnělý plyn používaný jako pohonné hmoty. V zásadě sociálně-ekologický aspekt reprezentují v množině osvobozených položek energetické produkty a elektřina používaná pro přepravu zboží a osob po železnici, metrem, tramvají a trolejbusem. Směrnice pamatuje i na sociálně-politickou rovinu daňového zatížení a určuje, že členské státy mohou rovněž osvobodit i elektřinu, zemní plyn, uhlí a pevná paliva používané domácnostmi. Podobná pravidla platí pro tyto produkty spotřebované organizacemi, které každý jednotlivý členský stát podle svých vlastních pravidel považuje za dobročinné.

Směrnice Rady 2003/96/ES dále umožňuje členským státům pomocí tzv. rozlišených sazeb do jisté míry usměrňovat objem či způsob výroby a spotřeby určitého energetického produktu. Členské státy s již zavedenými systémy ekologického zdanění tak v souladu se směrnicí ponechávají minimální sazby daně na protěžované produkty a naopak prostřednictvím rozlišených sazeb daňově znevýhodňují ty, které mají zájem regulovat. Popřípadě - jde-li o produkty, které není nutné v souladu se směrnicí zdaňovat - běžně aplikují standardní výši daně a zvýhodněné produkty zdaňují nižší rozlišenou sazbou, která může být dokonce nulová. Přitom je umožněno aplikovat rozlišené sazby ve vazbě na jakost výrobku nebo v závislosti na množstevních úrovních spotřeby elektřiny a energetických produktů používaných k topení, dále u produktů používaných pro místní veřejnou dopravu včetně taxislužby či pro odvoz odpadů. Stejné zacházení je umožněno u energie určené pro ozbrojené síly, orgány veřejné správy či pro zdravotně postižené osoby. Členské státy rovněž mohou odlišovat používání energetických produktů a elektřiny pro obchodní a neobchodní účely a podle toho diferencovat rozlišené sazby. Pokud nahlédneme do kteréhokoli z ekologických zákonů různých členských států, vždy nalezneme alespoň některé z výše uvedených osvobození a relativně velké množství rozlišených sazeb. Velmi propracované jsou v tomto směru ekologické zákony Německa, Velké Británie či Nizozemska. Ostatní členské státy však v množství výjimek ze zdanění a rozlišených sazeb rozhodně nezaostávají.

TŘI ZÁKONY V ČESKU. Opusťme na chvíli evropské směrnice a členské státy na západ od našich hranic a podívejme se zpět k nám do České republiky, které mnoho času do data povinné implementace ekologických daní nezbývá. V současné době Ministerstvo financí České republiky urychleně připravuje vlastní návrh znění české legislativy, na základě níž by měla být od příštího roku vybírána daň z elektřiny, pevných paliv a zemního plynu. Každé této komoditě by měl být přitom díky specifikům každého ze tří typů zboží věnován samostatný zákon. Jejich tvůrcům tak jde zjevně o dosažení maximální možné míry přehlednosti daných právních norem. Podoba a jednotlivá ustanovení nejsou doposud ve finální formě k dispozici, z předběžných návrhů je však již dnes zřejmé, jak bude systém ekologických daní koncipován. Zdá se, že Ministerstvo financí má na zřeteli vše, čím je Česká republika vázána na základě výše zmíněných směrnic Rady.

Bylo však pamatováno i na ty pasáže směrnice Rady 2003/96/ES, které nejsou povinně implementovány, ale které umožňují snížení daňové zátěže? Zdá se, že do značné míry ano. Znakem ekologického zdanění v České republice tak nebude jen potřeba vybrat dodatečné finanční prostředky, neboť Ministerstvo financí navrhuje implementovat i vybraná osvobození energie. Pokud nahlédneme například do návrhu zákona o dani z elektřiny, zjistíme, že elektrická energie určitým způsobem vyrobená či spotřebovaná v rámci specifických odvětví nebude ekologickou daní nijak zatížena. Tato možnost by se mohla týkat mimo jiné provozovatelů tramvajové či trolejbusové dopravy, ale i výrobců zabývajících se metalurgickými procesy. Směrnice Rady 2003/96/ES uvádí výčet dalších typů osvobození, která by podle připravovaných návrhů zákonů měla být v České republice implementována.

PLÁNOVANÁ OSVOBOZENÍ. Jedno z těch osvobození, které by zajímalo většinu obyvatel, ale v návrhu chybí. Řeč je o osvobození elektřiny, zemního plynu, uhlí a pevných paliv používaných domácnostmi. Čtenáře asi napadá, že se Ministerstvo financí obává finančních ztrát z tak široce pojatého osvobození. S určitostí to vyloučit nelze, pravda ovšem je, že takové osvobození je koncepčně odlišné od ekologického zaměření nových daňových povinností. Jde tedy možná o preference jiných než finančních cílů. Na druhou stranu existuje řada zemí, které právě toto osvobození aplikují. Za všechny lze jmenovat Velkou Británii, jejíž zákony obsahují sofistikovaný systém pro možnost snížení daně u dodávek energetických produktů domácnostem.

Plánovaná osvobození se přímo dotýkají subjektů, které mají cokoli do činění s energetickými produkty. Hovoříme-li však o novém systému ekologických daní v České republice, nemůžeme opomenout i další velmi podstatnou oblast. Tou je zvýšení rozsahu administrativních povinností u všech subjektů, které s energií obchodují. Ovšem nejen těch, o ekologické daně by se měly zajímat i ty společnosti, které budou chtít spotřebovat energii od daně osvobozenou. V jejich případě se zdá, že vůbec nebude lehké získat povolení k nákupu osvobozené energie a snížit tak své náklady na nakupovanou energii.

Kromě vymezení rozsahu osvobození a zavedení nových administrativních povinností ekologické daňové zákony samozřejmě obsahují i pasáže pro jejich samotné fungování mnohem více podstatné. Oblasti jako vymezení předmětu daně, územní působnosti, vystavování daňových dokladů, určení data uskutečnění zdanitelného plnění apod. jsou bezpochyby klíčové pro správnou aplikaci daně. Nicméně v situaci, kdy řada principů českých ekologických zákonů je uvedena teprve v předběžných návrzích, by pro běžnou praxi nemělo nijak velký význam podrobně je v tomto článku rozebírat. Navíc v současnosti se na stolech úředníků Ministerstva financí České republiky sešla celá řada dopisů s připomínkami odborné veřejnosti týkajícími se fundamenálních principů v návrzích ekologických daňových zákonů. Lze očekávat, že návrhy zákonů projdou dalším procesem úprav. Doufejme, že budou důkladně zváženy veškeré náměty a že konečná podoba příslušných zákonů bude známa již v brzké době.

OPRAVDU JE KAM POSPÍCHAT. S přihlédnutím na nutný legislativní proces přijímání nových právních předpisů je nejvyšší čas návrhy ekologických zákonů předat k projednávání Poslanecké sněmovně. S ohledem na tak citlivou záležitost, jakou zvýšení daňové zátěže bezesporu je, nelze očekávat hladký průběh hlasování. Vždyť jak často se v případě hlasování o různých zákonech stalo, že projednávaná legislativa byla mnohokrát v rámci pozměňovacích návrhů doplněna a nakonec vrácena Senátem zpět k přepracování? Rozhodně popřejme ekologickým daňovým zákonům jiný osud. Samozřejmě že budeme čtenáře včas informovat o dalším osudu ekologických zákonů. Věřme, že tentokrát stav připravované legislativy umožní zaměřit se podrobně na plánované principy fungování ekologických daní v ČR.

Petr Symanek
Tomáš Brandejs
Deloitte

Související