Globální soupeření o mozky

Kdo vítězí v soutěži o nejlepší mozky? Jsou to bohaté americké univerzity?

Je to složitější. Nejvíce zahraničních studentů přijímá pět zemí - Spojené státy, Británie, Německo, Francie a Austrálie. V USA nyní studuje na univerzitách 500 000 zahraničních studentů. Pokud to však srovnáme s celkovým počtem 10 milionů vysokoškolských studentů v této zemi, jsou Spojené státy vůči zahraničí mnohem méně otevřeny než Německo či Francie. Ve Francii máme celkem 2,2 milionu vysokoškolských studentů, z toho 250 000 zahraničních. Přes zpoždění ve financování jsme tedy v mezinárodní soutěži ve velice dobré pozici.

Nejsou univerzity z kontinentální Evropy handicapovány jazykově?

Jistě, angličtina se stává hlavním jazykem mezinárodních vztahů. Přesto se počet zahraničních studentů ve Francii od roku 1998 zdvojnásobil. Znalost francouzštiny byla ještě nedávno předběžnou podmínkou, dnes však máme mnohem otevřenější přístup a kandidátům nabízíme i možnost naučit se francouzsky až po příjezdu do Francie. Existují tedy i jiná řešení než přednášet ve Francii v angličtině.

Jak čelit odlivu talentů?

Existují dva odlivy: z jihu na sever a ze severu na sever. Pohyby ve směru jih-sever jsou viditelnější, protože v rozvojových zemích je vysokoškolský systém ve velkých obtížích a studenti se snaží dostat do Evropy, do Spojených států a některých asijských zemí, aby získali vzdělání na mezinárodní úrovni. Znamená to, že jsme zaplaveni jejich žádostmi o studium. Když dostudují, řada z nich chce pokračovat ve své kariéře ve vyspělých zemích.

Dále je to pohyb ze severu na sever. Nejrozvinutější země nebo jejich nejvíce prosperující univerzity chtějí získat profesory, vědce či začínající výzkumníky nabídkou lepších platů, stipendii či atraktivní prací. Tento tok je omezenější - týká se několika tisíc lidí, ale těch nejkvalifikovanějších.

Jak tomu mohou čelit evropské země? Univerzity a výzkumná pracoviště musejí být atraktivnější. Ve Francii už jsme začali s reformou, která je nesena ideou vytvářet evropský prostor vysokého školství a výzkumu. Prvním prvkem je modernizace obsahu výuky. Druhým jsou materiální a sociální podmínky pro studium. V celé Francii máme 2,2 milionu vysokoškolských studentů a jen 150 000 míst na kolejích. Obdobný stav panuje ve většině členských států Unie. Proto jsme zahájili ambiciózní plán modernizace a rozšíření kolejí. A za třetí, musíme žádoucí mobilitu také administrativně zvládnout. Nový francouzský zákon o přistěhovalectví, schválený letos v červenci, zavedl zvláštní vízum pro studenty a výzkumníky.

Bude mezinárodní soupeření o talenty stále silnější?

Ve Francii rádi připomínáme, že již ve středověku, kdy univerzity vznikaly, existovala velká cirkulace profesorů i studentů. Dnes ve světě studuje více než 10,5 milionu mladých lidí na vysoké škole v zahraničí a mimo vlast působí 50 000-70 000 vědců či profesorů. Významnou realitou se stala práce špičkových manažerů na pozicích v zahraničí. Takže na univerzitách, ve výzkumných laboratořích a v podnicích se mobilita vysoce kvalifikovaných lidí stala masovým jevem.

A změnilo se toho víc. Ještě přede dvěma desítkami let byla mobilita studentů individuální iniciativou. Student, který si chtěl zdokonalit vzdělání a naučit se cizí jazyky, vyjížděl do zahraničí většinou jen s podporou rodiny. Vládní stipendia a mecenáši sice existovali, ale globálně to byly omezené prostředky. Dnes vlády poskytují více stipendií, usnadňují příchod zahraničních studentů a vědců, propagují své vysokoškolské systémy. Mobilita je také centrální součástí strategií univerzit a výzkumných ústavů. Ještě před několika lety bylo pro rektora univerzity prioritou rozvíjet instituci ve své zemi - snažil se získat studenty ze své země a zvýšit renomé školy doma. Dnes je součástí role většiny rektorů velkých univerzit a šéfů významných vědeckých pracovišť vytváření mezinárodního renomé. Podíl zahraničních studentů se stal základním faktorem prestiže vysoké školy.

Nedoufáte, že nejlepší ze zahraničních studentů zůstanou po skončení školy ve Francii?

Otevřeně říkám, že máme trojí cíl. Tím tradičním je posilovat vliv Francie. Doufáme, že ten, kdo u nás vystudoval vysokou školu, si také zachová hezké vzpomínky na Francii a bude k ní mít přátelský postoj. Tato dimenze vyzařování vlivu je tedy stále přítomna. Za druhé je to dimenze ekonomická. Doufáme, že cizinci - absolventi francouzských vysokých škol podpoří ekonomické vztahy mezi svou vlastí a Francií. Třetí dimenzí je pak solidarita. Francie má tradiční vztahy s rozvojovými zeměmi, zvláště v Africe. Podíl černého kontinentu na našich univerzitách zůstal zachován, počet afrických studentů je významný. Z těchto cílů lze tedy snadno vyvodit náš zájem, aby se zahraniční absolventi francouzských univerzit uplatnili ve svých zemích.

Nejsou nové členské státy Evropské unie v soutěži o talenty znevýhodněny?

Evropská unie nabízí nováčkům dvě příležitosti. První je podílet se na společných programech - ve školní výuce i výzkumu - na nejvyšší mezinárodní úrovni. Nové členské státy mohou svým mladým lidem nabídnout přístup k pokročilému stupni znalostí. Unijní program Erasmus umožňuje sdílet znalosti, nabízí k nim přístup. Česká republika měla přede dvěma lety v Erasmu 3400 studentů, kteří se pohybovali na evropských univerzitách. Je to báječné otevření s institucionální podporou.

Vedle toho má Evropská unie programy integrovaného výzkumu, které jsou založeny na účasti sítě univerzit a výzkumných pracovišť. To je druhá příležitost k rozvoji a účinný nástroj k dohánění starých členských států. Existuje také příležitost ekonomická: hospodářský rozvoj, růst příjmů obyvatelstva a zdrojů, které mohou být investovány do školství a výzkumu. Mechanismus dohánění tedy funguje. Idea budování Evropské unie má podle mého názoru nejkonkrétnější charakter právě v univerzitní oblasti.

Jak jsou francouzské univerzity financovány?

Z 80-85 procent z veřejných prostředků. Především jsou to peníze od státu, ale v posledním období stále více také od menších územních celků - regionů a v některých případech měst. Veřejné financování tedy silně dominuje. To nastoluje otázku diverzifikace zdrojů. Představitelé univerzit ji nyní řeší. Zatím ji hledají ve dvou směrech: prvním jsou smlouvy s podniky, zvláště o výzkumu; druhým programy trvalého vzdělávání.

Neobávají se podniky sdílet své know-how s vysokými školami?

Ve Francii mají podniky ze základního výzkumu na univerzitách přínos. Výsledky mají k dispozici zčásti volně, zčásti na základě smluv o spolupráci. V žádném případě nejsou obětí úniku důvěrných výsledků vlastního výzkumu do vysokých škol. Ostatně, rozvoj kontraktů mezi univerzitami a firmami vytváří také kulturu důvěry.

Ve Francii nyní máte 65 zvláštních klastrů konkurenceschopnosti. Jakou roli v nich hrají univerzity?

Máme tři vzájemně se doplňující programy. Program dlouhodobého základního výzkumu by měl přinést v horizontu desetiletí výsledky vytvářející trhy za několik miliard eur. Podpoře tohoto programu se věnuje zvláštní agentura. Pilotní roli obvykle hrají velké firmy, které spolupracují s výzkumnými pracovišti a univerzitami.

Druhou metodou jsou klastry, my jim říkáme póly, které spojují podniky, výzkumné laboratoře univerzit a územní celky, obvykle na úrovni regionu či města. V tomto případě projekt pilotuje univerzita (či univerzity) a akademická složka je tedy silnější.

Třetí formou je aktivita univerzit kolem vysokoškolského výzkumného pólu. Ve Francii nyní máme 88 univerzit, což není tak vysoký počet, ale v řadě oblastí nemají potřebnou velikost. Proto je na pořadu dne posilování spolupráce v tematických sítích.

Jsou ve Francii vysoké školy konfliktním tématem?

Za posledních deset let byla o vysokém školství vypracována celá řada veřejných zpráv - parlamentem, experty. Jen za poslední dva roky bylo takových materiálů deset - pro Senát, ekonomickou a sociální radu, komisariát pro plán. Všechny byly na bázi silného politického konsenzu. I díky tomu existuje kontinuita.

Již několik let běží vládní program pro zvýšení atraktivity Francie. Zčásti jde o ekonomická opatření - jak přilákat investory, jak usnadnit život podnikatelům, jak podporovat zakládání výzkumních pracovišť, ale významnou část programu představuje jeho univerzitní složka - přitažlivost Francie pro zahraniční studenty a výzkumníky. V některých letech představovala třetinu kroků přijatých v rámci zmíněného programu právě univerzitní mobilita.

Karel Ježek


Elie Cohen se narodil v roce 1946 v marockém Fezu. Vystudoval elitní ekonomickou školu HEC v Paříži. Je profesorem financí na univerzitě Paříž - Dauphine (v letech 1994-1997 byl rektorem). Předsedá Národní radě pro rozvoj mezinárodní mobility studentů a je autorem řady knih. Letos vyšly Nové tendence a nové strategie v oblasti mezinárodní univerzitní mobility.