Paul Judge: Ukažte to z té lepší stránky

Sociologický výzkum, který Ekonom publikuje, ukázal, že pouze osm procent absolventů českých vysokých škol uvažuje o podnikatelské dráze. Lze se s něčím podobným setkat i v Británii?

V mnoha věcech možná Británie není lepší, ale v této ano. Předsedám charitativní organizaci Fond pro výchovu k podnikání. Pracujeme se dvěma tisíci podniků, které posílají manažery do škol, aby tam vykládali základy podnikání. Naše motto je Přenést podnikání do života, ke studentům. Zatím to běží velice dobře. Oslovujeme sto tisíc mladých lidí ročně, obvykle šestnáctiletých, takže našimi kurzy projde každý pátý z této věkové kategorie. Vedle toho rozvíjíme výzkum, který nám pomáhá určit, na co se máme soustředit. Tento výzkum ukázal, že podíl středoškoláků, kteří jsou připraveni uvažovat o založení vlastní firmy, vzrostl ze 35 na 50 procent. Vzhledem k tomu, že se pohybujeme ve školním prostředí, hledal bych vysvětlení hlavně v tom, že žáci vidí přitažlivé vzory. Znají konkrétní podnikatelské osobnosti, které jsme jim ukázali prostřednictvím televizních programů a podobně. Těm podnikatelům to možná komplikuje život, ale rozhodně to pomůže posilování podnikatelského ducha ve společnosti, když se ukazuje podnikání jako vzrušující životní dráha.

Každému se to nemusí tak povést...

Jistě, v médiích lze spatřit podnikání jen v případě nějakého skandálu, konfliktu, neúspěchu. Je to jako s leteckou dopravou. V každém okamžiku jsou ve vzduchu tisíce letadel, den co den krouží kolem planety a bezpečně startují i přistávají se třemi miliony cestujících. Je to jeden ze zázraků moderní doby, ale o tom se nikde nedočtete. Píše se o nich, jen když se zřítí a stovka lidí zahyne, a tato zpráva se nikdy neobjeví v kontextu. Podobně je to se zpravodajstvím o podnicích. Největší prostor dostal Enron, jako by to byla nejběžnější věc v Americe. Jindy se píše o přeplácených manažerech a velkých vlastnících, kterým se v Británii říká "tučné kočky". Nebo velká firma ohlásí mohutný zisk, třeba ropná společnost, a v tisku je to prezentováno jako něco špatného - podívejte se, jak vydělávají, zatímco benzin u pumpy je tak drahý. Nikdo se přitom nepozastaví nad tím, že to nemá s cenami benzinu u pumpy co dělat, protože to patří jiné společnosti. Děti a studenti to čtou a buduje to v nich negativní vztah k podnikání.
Váš časopis je nepochybně k podnikání pozitivní...

Jistě snažíme se o to.

Měli byste jej dětem a mladým lidem rozdávat zdarma, nebo aspoň některé články nebo nějaký stručný výtah jednou za měsíc. V každém případě, pokud jsou tu nějaké snahy o výchovu k podnikání, náš fond buduje evropskou síť, a tak se rádi pobavíme o tom, zda je můžeme podpořit.

Váš fond je odkázán jen na vlastní zdroje, nebo dostává také vládní podporu?

Vláda přispívá také. Dobře funguje její Rada pro vzdělávací a učňovské programy (Learning and Skills Councel), a ta nám dává peníze. Vláda dává školám hodně peněz na výchovu pro obchod a podnikání, respektive školy na tyto účely hodně utratí, ale je otázka, jak efektivně. Nejsou to peníze jen pro nás. Ale přispívají také podniky, které sponzorují své lidi, školy a nejrůznější aktivity v mnoha oblastech. Je to dobrý program. Je nutný, protože v britské kultuře je tradičně podnikání vnímáno jako něco okrajového, zatímco největší zájem je o profese, jako jsou právníci či lékaři. Ve střední a východní Evropě asi bude taková výchova ještě víc potřeba, když se nemůžete opřít o tradici po desetiletích bez podnikání.

Nedávno jste navštívil Čínu. Jak tam připravují mládež na podnikání?

V Číně sice mají komunistickou vládu, ale je to kapitalistická země. Podniká se všude, kam se podíváte. Je tam spousta docela malých firem, ale také giganti, jako třeba Bank of China, s jejímž prezidentem jsem se potkal před třemi týdny. Řekl mi, že mají 300 tisíc zaměstnanců. Většina ekonomiky je však postavena na malých soukromých firmách a obchodech. Jsou všude a mladí začínají právě tam.

Jako prezident Asociace MBA, která uděluje akreditace pro business schools po celém světě, jsem navštívil také první takovou školu, která byla v Číně otevřena. Je v Zhei-zheng v provincii Han-zhou a má vynikající úroveň.

Řídí ji zahraniční odborníci?

Řídí ji Číňané. Ročně si odsud odnese diplom 1100 absolventů a dalších 500 je připravováno ve spolupráci s touto školou v hongkongské polytechnice, kde se učí i v angličtině. Čínská vláda už vytvořila šest škol tohoto typu. Všechny možná nemají stejnou úroveň jako Zhei-zheng, ale poskytují solidní vzdělání.

Navšívil jsem také CELAP (Chinese Executive Leadership Academy in Pu-dong), kde se připravují vedoucí pracovníci pro veřejné instituce. Je to obrovské zařízení se 300 posluchárnami. Tam se připravují 3000 nejvyšších čínských funkcionářů. Kdo chce do této skupiny proniknout, musí být starostou milionového města nebo něčím na této úrovni. Hlavním úkolem prezidenta akademie a jeho osmi viceprezidentů je vyhledávat nejlepší žáky a nabízet jim kariérní růst, takže úspěšný starosta milionového města z tohoto typu business school odejde do desetimilionového města nebo povede banku nebo velký státní podnik. Funguje to tam stejně jako ve velké korporaci, kde se lidé přesouvají z místa na místo podle svých schopností. Je to velice mocné zařízení, kde jsou lidé připravováni v duchu podpory rozvoje, otevřenosti a vytváření podmínek pro dobré fungování podniků.

Měli by si toho všimnout všude na světě a zamyslet se, zda i u nich přicházejí na špičku státní správy lidé, kteří prošli stejně náročnou přípravou a zkouškami. Zda jsou také vedeni k tak systematickému profesionálnímu růstu a studiu managementus jako Číňané. Kdyby tomu tak bylo, asi by na tom naše země byly jinak.

Poslouchal jsem vás pozorně na pražském semináři Společnosti pro strategické řízení, kde lidé z nejvyšších podnikových pozic debatovali o roli vůdčí osobnosti. Jak poznat lidi s vůdčím potenciálem?

Pro odpověď sáhnu do knihy Jima Collinse o světové moci a skromnosti. Nejlepší nebývají ti, kterých je všude plno. Potřebujete člověka, který se ztotožňuje s organizací. Zaujal rychlým růstem, principy, o které se opírá, i tím, jak se k nim dopracoval. Jde mu o to, jak uspěje podnik, nežene se jen za osobním úspěchem. Chová se skromně, protože takovému člověku lidé spíše uvěří. Člověk, který se neustále vyvyšuje nad ostatní, obvykle nebývá obklopen efektivním týmem. Zastrašuje, ale pak může v náročnější situaci zjistit, že jeho spolupracovníci se bojí rozhodovat, protože vědí, že to nikdy nebude dost dobré. Proto ti, kdo povzbuzují debatu a rádi slyší jiné názory, jsou velice důležití.

Existují také práce o moudrosti davu. Dav může dospět k velice správným závěrům, i když jednotlivci nejsou s věcí dostatečně seznámeni. Ale když je pohromadě dostatečně velká skupina, řekněme aspoň padesát lidí, najde pozoruhodně dobrá řešení. Manažer by z toho měl vyvodit, že každá skupina, i kdyby to mělo být jen šest či deset lidí, musí být složena dostatečně pestře.

To se asi netýká jen života ve firmě.

Jistě, něco podobného je i v politice. Pokud skupina není dost diverzifikovaná, chybí jí potřebná míra názorových střetů, aby mohla najít dobré rozhodnutí.

Za starých časů to zajišťoval parlament. Jednal v pomalém tempu a situace se měnila jen velmi zvolna. Svolal se parlament, strany přednesly svá stanoviska a vláda se mohla střetnout s opozicí. V Británii dokonce vláda a opozice sedí přímo proti sobě a při debatě hlučí a pokřikují na sebe. Základem byla konfrontace stanovisek, a to povzbuzovalo celý společenský systém. Na konfrontaci je postaveno i soudnictví, kdy proti sobě stojí prokurátor a obhájce. Prokurátor předkládá důkazy, obhájce je zpochybňuje a nakonec soud nebo soudce rozhodne, jaká je nejlepší odpověď.

Jenže na nejvyšší úrovni moci už jsme o konfrontaci přišli. Komunikace není dobrá, události se vyvíjejí příliš vysokým tempem, a tak mnoho rozhodnutí je přijímáno jen samotnými prezidenty nebo premiéry. Často se rozhoduje o docela zásadních věcech jen v úzké skupince tvořené prezidentem nebo premiérem a dvěma až čtyřmi klíčovými poradci. Systém pak tato rozhodnutí realizuje a klidně se přitom obejde bez parlamentu. V minulosti byl tedy systém postaven na konfrontaci, ale nyní často padne rozhodnutí beze stopy konfrontace.

Něco snad zastanou média.

Média však dokážou rozvinout kampaň i ve věcech, kdy ve skutečnosti o nic nejde. Ale v souhrnu představují hlavní kontrolní nástroj, protože v demokratických poměrech udržují lidi informované. Pro každou zemi je rozhodující, zda má novináře, kteří jsou schopni publikovat negativní příspěvky o vládě.

Ale vraťme se k úvaze, jak má vypadat ideální vůdčí osobnost v podnikání, čím má být vybavena. Tedy, takový člověk musí mít jasnou vizi, talent a inteligenci, ale musí mít i dost skromnosti, aby pochopil, že nezná všechny odpovědi, a musí se proto obklopit lidmi, kteří jsou schopni testovat jeho nápady.

Škoda, že také politika nejde se skromností tak pěkně dohromady. Lidé, které přitahuje vstup do politiky a boj o volené místo, obvykle vzejdou z procesu autoselekce, protože mají rádi, když se jim druzí podřizují. Jinak jsou vybaveni podobně jako ti, kdo řídí velké podniky.

Zbyněk Fiala


Sir Paul Judge, britský podnikatel a veřejný činitel, vystudoval přírodní vědy a management v Cambridge a Wharton Business School na Pennsylvánské univerzitě. Poprvé na sebe upozornil po třináctiletém působení v Cadbury Schweppes, když připravil a řídil vydělení Premier Brands z této společnosti jako největší manažerský buy-out v Británii. Roku 1989 byly Premier Brands prodány za 500 milionů dolarů a Paul Judge pak přispěl velkou částkou na založení Judge Business School na University of Cambridge. Byl také generálním ředitelem (šéfem finančních a provozních složek) britské Konzervativní strany. Nyní je členem mnoha ředitelských a dozorčích rad a věnuje se rozsáhlým vzdělávacím aktivitám jako prezident Asociace MBA, předseda rady bezplatného digitálního vzdělávacího kanálu Teachers TV nebo předseda rady fondu pro podnikatelskou výchovu na školách Enterprise Education Trust. V Praze byl hostem prezidentského semináře Společnosti pro strategické řízení, inovace a podnikatelství.