Zpronevěra v podnikání

Uznávaným principem právního státu je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio. Z tohoto principu vyplývá, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je na místě uvažovat o trestní odpovědnosti.

TRESTNÉHO ČINU ZPRONEVĚRY podle § 248 odst. 1 trestního zákona se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, tedy vyšší než 5000 Kč. Za takové jednání bude potrestán trestem odnětí svobody až na dvě léta nebo trestem zákazu činnosti, trestem peněžitým, případně propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. Při způsobení škody ve výši nejméně 25 000 korun již pachateli hrozí trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta, anebo zákaz činnosti či trest peněžitý (§ 248 odst. 2 trestního zákona). Odstavec třetí již hovoří o trestu odnětí svobody na dvě léta až osm let v situacích, kdy pachatel spáchá zpronevěru jako osoba, která má zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozeného (například zákonný zástupce nezletilé osoby, opatrovník poručník), nebo spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny, nebo způsobí značnou škodu (nejméně 500 000 Kč) nebo jiný zvlášť závažný následek (například zpronevěra umělecké a historicky významné sbírky). Sazba odnětí svobody pět až dvanáct let podle § 248 odst. 4 trestního zákona hrozí pachateli, způsobí-li škodu velkého rozsahu, přepočteno na peníze nejméně 5 000 000 korun.

Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci ustanovení jednotlivých právních předpisů. Z tohoto důvodu nemůže být při naplnění všech znaků trestného činu zpronevěry ignorována obchodněprávní stránka věci. Nejvýstižněji lze demonstrovat naznačenou hranici mezi obchodněprávním posouzením věci a trestnou činností na několika nejběžnějších případech.

ZADRŽOVACÍ A ZÁSTAVNÍ PRÁVO. Zadržení cizí věci za účelem zajištění své pohledávky nelze pokládat bez dalšího za "přisvojení si cizí věci" a za zpronevěru ve smyslu ustanovení § 248 trestního zákona, a to ani v případě, že by nebyly splněny všechny podmínky zadržovacího práva podle občanského zákoníku. Účastníci občanskoprávního vztahu, mezi nimiž existuje spor ohledně splnění podmínek zadržovacího práva, mají dostatek možností, jak vyřešit tento spor prostředky občanského práva a cestou občanského soudního řízení. Princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní.

Co se pak týče práva zadržovacího (retenčního), to má (na rozdíl od zástavního práva) jen zajišťovací funkci, nikoliv funkci uhrazovací. Podle občanského zákoníku přitom může ten, kdo je povinen vydat určitou movitou věc, zajistit splatnou peněžitou pohledávku zadržením takové věci pouze v případě, že je jinak povinen ji vydat tomu, vůči němuž má danou pohledávku.

Nelze tedy tímto způsobem zadržet věc určenou třetí osobě a stejně tak není možné zadržovat věc svémocně nebo lstivě odňatou. Navíc toto právo nemá ten, jemuž oprávněná osoba při předání věci uložila, aby s ní naložil způsobem, který je neslučitelný s výkonem zadržovacího práva.

Soudy se proto musejí náležitě vypořádat s tím, zda jednání osoby, jež se měla dopustit zpronevěry, nebylo jen legitimním projevem zadržovacího práva podle § 175 a následujících občanského zákoníku.

POSKYTNUTÁ ZÁLOHA NA ZBOŽÍ A SLUŽBY. Je-li poskytnuta záloha právnické nebo fyzické osobě v souvislosti s její podnikatelskou činností a tato je řádně a v souladu s účetními předpisy, zejména zákonem o účetnictví číslo 563/1991 Sb., zaúčtována jako příjem, pak její použití v rámci podnikatelské činnosti, stejně jako jiného příjmu, nemůže být považováno za zpronevěru ve smyslu § 248 trestního zákona. O takový trestný čin by mohlo jít jen v případě, že si zákazník při předání částky výslovně vymínil, že jí bude použito k nákupu přesně vymezené věci - muselo by se tedy jednat například o smlouvu o obstarání konkrétní věci, či o smlouvu o zprostředkování.

VKLAD NA ÚČTU. Vklad na účtu představuje pohledávku vlastníka účtu vůči bance, a proto peněžní prostředky uložené na účtu nelze považovat za věci, které by bylo možno odcizit nebo zpronevěřit. Nelze proto v trestním řízení rozhodnout o jejich zabrání nebo vyslovení trestu jejich propadnutí. S vkladem však může být ve smyslu § 250 trestního zákona podvodně manipulováno.

Znamená to tedy, že pokud jsou prostředky poukázány poškozeným na konkrétní účet vesměs bezhotovostními převody z jiných účtů a poté, co je další osoba (pachatel) podvodně vyláká, nenabyly materializovanou podobu skutečných peněz, neboť pachatel s nimi nijak nedisponoval a ponechal je bez jakéhokoliv zásahu na uvedeném účtu, měly formu standardního vkladu, nikoliv věci. Věcmi se totiž ve smyslu trestního zákona rozumí pouze movité a nemovité věci, ovladatelné přírodní síly a cenné papíry, jež nenáleží pachateli buď vůbec nebo nenáleží jen jemu. Takovými věcmi mohou být i peníze v hotovosti. Na druhé straně však jimi nejsou peněžní prostředky vložené na účtech a vkladních knížkách, neboť tyto přecházejí do majetku banky. Mezi majitelem účtu nebo vkladní knížky na jedné straně a bankou na straně druhé za této situace vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě má majitel účtu nebo vkladní knížky vůči bance pohledávku. Ta je součástí jeho majetku. Představuje totiž specifické majetkové právo, které má určitou hodnotu. Nelze ji však považovat za věc. S ohledem na to ji není možné nejen odcizit, ale ani zpronevěřit.

To, co bylo dosud řečeno o vkladech na bankovních účtech a na vkladních knížkách, beze zbytku platí v případech, kdy jsou na ně bezhotovostně převáděny peněžní prostředky pocházející z trestné činnosti. Nelze to však mechanicky vztáhnout na všechny vklady složené na bankovní účty ve spojitosti se stíhanou trestnou činností a s probíhajícím trestním řízením. Neplatí to ve vztahu k peněžním prostředkům zajištěným orgány činnými v trestním řízení v materializované podobě hotových peněz a jimi složených na bankovní účty. Od výše popsaných případů je totiž třeba odlišit situace, kdy se do moci těchto orgánů dostanou peníze v hotovosti držené pachateli trestných činů nebo jinými osobami - ať už jim je vydají dobrovolně nebo je jejich držitelům odejmou jako věc důležitou pro trestní řízení - a následně je uloží na svůj účet. Tak je tomu proto, že tímto způsobem je zajištěna toliko jejich úschova.

FIKTIVNÍ VKLADY DO HER. V praxi se stále pravidelněji setkáváme s případy, kdy "hráči" na výherních hracích automatech neoprávněnými zásahy navolí částku vkladu, respektive výhry (například zásahem do elektroinstalace). Tento fiktivní vklad do hry, která je de facto výhrou, na hracích přístrojích nemůže být pokládán za svěřenou cizí věc, poněvadž nejde o "věc", jak má na paměti trestní zákon.

Když jednání osoby spočívá v tom, že jako hráč nebo například jako obsluha výherních hracích automatů neoprávněně zasáhne do jejich technického zařízení tak, že finguje úhradu vkladu nastavením jeho výše, a to v úmyslu umožnit hru sobě či jiným osobám, aniž by skutečně došlo k úhradě vkladu, lze je podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona, protože ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí jednáním podvodné povahy (uvede někoho v omyl), pokud tak způsobí na cizím majetku alespoň škodu nikoli nepatrnou, tj. ve výši nejméně 5000 korun. Stejně tomu bude i za situace, kdy po neoprávněném navolení částky hra není uskutečněna a obsluha výherního přístroje je vyzvána k zaplacení "výhry".

VÝHRADA VLASTNICTVÍ. Za svěřenou věc je třeba považovat i věc (zboží) prodanou s výhradou vlastnictví podle § 445 obchodního zákoníku a je nutné za ni pokládat i výtěžek (peníze), který byl za svěřenou věc získán. Takový výtěžek je ekvivalentem prodané svěřené věci a dokud nebyl předán osobě, která věc pachateli svěřila, řídí se stejným právním režimem jako svěřená věc a požívá stejné právní ochrany. K naplnění znaku "přisvojí si cizí věc, která mu byla svěřena" v podobě neoprávněného přisvojení si výtěžku je ale nezbytné, aby došlo konečným odběratelem (kupujícím) k zaplacení za prodanou svěřenou věc, tedy aby se výtěžek dostal do dispozice pachatele.

Pokud osoba, které bylo zboží za účelem jeho dalšího prodeje svěřeno na základě kupní smlouvy, v jejímž rámci byla sjednána výhrada vlastnického práva, zboží prodá, nejedná proti účelu svěření a nemůže se proto dopustit trestného činu zpronevěry, neboť nemůže jít o zpronevěření věci. V takovém případě je nutno za trestný čin zpronevěry považovat jen jednání, kdy si prodávající osoba ponechá výtěžek z prodeje zboží. To však za předpokladu, že prodávajícímu bylo za zboží zaplaceno a že tedy měl výtěžek z prodeje zboží v dispozici. Předmětem zpronevěry pak ovšem není věcí zboží, nýbrž peníze získané jeho dalším prodejem.

Svěřenou věcí je totiž věc prodaná s výhradou vlastnického práva, ale i výtěžek, který byl za svěřenou věc získán. Výtěžek je ekvivalentem prodané svěřené věci, a dokud nebyl předán tomu, kdo ji pachateli svěřil, řídí se stejným právním režimem jako svěřená věc a požívá proto i stejné právní ochrany.

V případě, kdy osoba zboží, které koupila s výhradou vlastnického práva, dříve, než za něj zaplatila kupní cenu, neprodá, ale použije například k uhrazení svých dluhů vůči třetím osobám, dopustí se zpronevěření tohoto zboží ve smyslu § 248 trestního zákona.

Pro doplnění lze uvést, že kupující a prodávající mohou mít vzájemné pohledávky. Za takové situace, pokud ze závazkového vztahu nevyplývá něco jiného, povinnost kupujícího zaplatit kupní cenu nezaniká jeho jednostranným úkonem, jímž hodlal započíst svou pohledávku vůči jiné osobě než prodávajícímu, neboť podle § 580 občanského zákoníku platí, že zánik pohledávky započtením je možný jen tehdy, jde-li o vzájemné pohledávky týchž účastníků závazkového právního vztahu.

LEASING. Jestliže nájemce v rozporu se zněním tzv. leasingové smlouvy po ukončení smluvního vztahu předmět leasingu nevrátí leasingové společnosti, i když mu zanikl právní důvod jejího dalšího užívání (nejčastěji pro předčasné ukončení leasingu, protože nájemce neplatil leasingové splátky), ale naopak i nadále jej neoprávněně užívá způsobem nasvědčujícím tomu, že hodlá oprávněnou osobu na delší dobu vyloučit z dispozice s předmětem leasingu (například vůbec nereaguje na opětovné výzvy k vydání předmětu leasingu, který dlouhodobě neoprávněně používá jako vlastní věc), může být takové jednání posouzeno jako trestný čin zpronevěry.

Nikoli neobvyklé jsou případy, kdy nájemce prodá bez svolení pronajímatele (de facto majitele) předmět leasingu. Pokud byla na podkladě smlouvy o finančním pronájmu věci osobě svěřena do nájmu věc, kterou později v průběhu nájemního vztahu neoprávněně prodal, dopustil se trestného činu zpronevěry, byla-li tím způsobena škoda nejméně 5000 Kč a nebylo-li prokázáno, že nájemce měl od počátku úmysl věc uvedenou smlouvou vylákat, poté neoprávněně prodat a výtěžek si ponechat (zde by se jednalo o trestný čin podvodu podle § 250 trestního zákona). Dokud najatá věc nepřešla do vlastnictví nájemce, je z jeho hlediska cizí věcí, třebaže se po skončení nájmu počítá s tím, že se nájemce stane jejím vlastníkem. V neoprávněném prodeji najaté (svěřené) věci za této situace pak spočívá přisvojení věci, neboť s ní pachatel nakládá jako s vlastní věcí.

Trestný čin zpronevěry je v takovém případě dokonán až tím, kdy nájemce najatou věc neoprávněně prodá (tj. přisvojí si ji), a nikoli již uzavřením smlouvy o finančním pronájmu věci, na jejímž podkladě je mu věc svěřena.

Základem pro stanovení výše škody způsobené přisvojením si najaté věci je její cena, za kterou se v době a v místě činu obvykle prodává, respektive cena odpovídající nákladům účelně vynaloženým na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo na uvedení v předešlý stav, a nikoli částka, kterou by byl povinen pachatel jako nájemce zaplatit souhrnem všech leasingových splátek za celou dobu nájmu. Proto od ceny najaté věci v případě finančního pronájmu nelze mechanicky odečítat celou výši zaplacených splátek, jelikož zde nejde o prodej na splátky a zaplacené leasingové splátky nezahrnují jen postupnou úhradu kupní ceny, ale rovněž další položky, zejména úroky z dlužné částky, náklady na pojištění najaté věci a v některých případech leasingu též platbu za zvláštní služby spojené s nájmem (údržbu, opravy, poskytnutí náhradního předmětu při jeho poruše a podobně). Splátky uhrazené až po neoprávněném prodeji najaté věci pak při určování výše škody nelze zohledňovat vůbec, protože k jejich zaplacení došlo až poté, co již byl trestný čin zpronevěry dokonán, tj. po přisvojení si najaté věci. Zaplacení těchto splátek by proto bylo možné hodnotit jen jako snahu o částečnou náhradu škody.

DANIEL PROUZA
soudce a pedagog