Analýza: Rizika předčasného přijetí eura

Všechny nové členské země Evropské unie se připravují na přijetí společné měny euro, jak odpovídá přístupovým dohodám, které přijaly při svém začleňování do EU. Je nutno určit, kdy k tomuto kroku dozrají podmínky, aby nebyly poškozeny ani zájmy přistupujících zemí, ani stabilita společné měny.

Záštitu stability eura představují maastrichtská kritéria, která jednotlivé země musí splnit před vstupem do eurozóny. Jde o míru inflace, úrokové míry, přípustnou míru deficitu veřejných rozpočtů a míru veřejného dluhu, přičemž v období dvouletého povinného pobytu v mechanismu směnných kurzů je nutno udržet kolísání měnového kurzu v určeném rozmezí. Soulad se zájmy jednotlivých zemí definují a posuzují jejich vládní orgány.

PŘI ROZHODOVÁNÍ O PŘIJETÍ EURA v jednotlivých zemích se setkáváme s tím, že v argumentaci převládají spíše politické důvody, jakoby šlo o záležitost prestiže, která z nových členských zemí přijme euro dříve. Z ekonomického hlediska se posuzuje převážně jen schopnost splnit včas maastrichtská kritéria. Skutečná "ekonomická zralost" ve vztahu k ekonomickému růstu a přibližování ekonomické úrovně k vyspělým zemím důkladněji zvažována není.

Automaticky se předpokládá, že zřejmé výhody, ke kterým lze přičíst hlavně odstranění kurzových rizik, převáží nad nevýhodami, spočívajícími ve ztrátě samostatné měnové politiky a přizpůsobovacího kurzového mechanismu.

V České republice se hodnocení připravenosti na přijetí společné měny provádí každoročně na vládní úrovni v podzimním období, kdy se zpracovává dokument "Vyhodnocení plnění maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti s eurozónou". Hodnotí se cyklická a strukturální sladěnost a fungování jiných než kurzových přizpůsobovacích mechanismů (veřejných rozpočtů, flexibility na trhu práce a schopnosti finančního systému absorbovat šoky). Odpověď na otázku, zda přijetí eura v daném termínu podpoří či zbrzdí ekonomický růst a ovlivní tak průběh vyrovnávání ekonomické úrovně, z provedeného posouzení explicitně nevyplývá. Nejsou analyzovány ani společné klíčové problémy nových členských zemí, ani specifické problémy české ekonomiky, které se projevují ve výrazném rozdílu mezi kupní silou koruny a jejím tržním kurzem, neodpovídajícím existující ekonomické úrovni země.

PRIORITY méně ekonomicky vyspělých nových členských zemí Evropské unie, dohánějících průměrnou úroveň společenství, se odlišují od stabilizovaných vyspělých zemí, které tvoří jádro zemí eurozóny. Maastrichtská kritéria jsou konstruována pro zajištění stability společné měny v rámci "klubu rovných". Nepočítají proto s odlišnými potřebami zemí, jejichž hlavním cílem je zajistit robustní ekonomický růst a překlenout mezeru v ekonomické úrovni.

Ekonomické rozdíly jsou po poslední vlně rozšíření EU větší než kdykoliv předtím. Hrubý domácí produkt na obyvatele v paritě kupního standardu představuje ve vztahu k průměrné úrovni EU-25 v nejnižším pásmu postkomunistických zemí jen kolem poloviny (47 až 52 % v Lotyšsku, Polsku a Litvě). Ve středním pásmu se pohybuje kolem 60 % (od 55 % do 61 % na Slovensku, v Estonsku a v Maďarsku). Jen dvě země se pohybují v nejvyšším pásmu s úrovní 73 % v České republice a 80 % ve Slovinsku (údaje za rok 2005).

Dynamicky se rozvíjející ekonomiky mají "rozvolněnější" parametry ve srovnání se s těmi stabilizovanými, ekonomicky vyspělými. Musejí doplňovat své vlastní zdroje větší mírou zahraničních úspor a zaznamenávají proto často vyšší deficity běžného účtu platební bilance.

Zakládané velké veřejné investice do zanedbané infrastruktury vedou k vyšším deficitům veřejných rozpočtů. Mají zpravidla vyšší míru inflace (Česká republika je v tomto ohledu specifickou výjimkou), která mimo jiné usnadňuje rychlejší přelévání pracovních sil a kapitálových toků v souladu s tržními kritérii. Nadměrně přísné makroekonomické politiky mohou v těchto podmínkách bránit rychlému postupu vyrovnávání ekonomické úrovně.

SPECIFIKEM ČESKÉ EKONOMIKY je odtržení postupu reálné a nominální konvergence. Nominální hodnoty jako celková cenová úroveň nebo úroveň nominálních mezd neodpovídají reálné ekonomické úrovni země. Státy s nízkou ekonomickou úrovní mají obvykle též nízkou cenovou úroveň ve srovnání se zeměmi ekonomicky vyspělejšími a ještě nižší je jejich relativní mzdová úroveň. S růstem ekonomické úrovně stoupá cenová hladina, dochází k reálnému zhodnocování měny a zvyšuje se i relativní úroveň mezd.

Méně vyspělé země svou konkurenceschopnost v mezinárodním měřítku zakládají ve větší míře na nízkých mzdách. Zatímco tyto "low cost economies" využívají převážně nákladovou (cenovou) konkurenční schopnost, země ekonomicky vyspělé mají lepší předpoklady k necenové (kvalitativní) konkurenční schopnosti.

Česká ekonomika potřebuje vyrovnat velkou mezeru v cenové úrovni a úrovni nominálních mezd, která neodpovídá stupni její ekonomické vyspělosti. Regresní analýza závislosti cenové úrovně a úrovně nominálních mezd na ekonomické úrovni (měřené hrubým domácím produktem na obyvatele v paritě kupní síly) vykazuje zde výrazné odchylky směrem dolů. Ostatní nové členské země se nacházejí buď přímo na regresní přímce nebo v její těsné blízkosti, takže jejich nižší cenová a mzdová úroveň víceméně odpovídá jejich nižší ekonomické úrovni (viz grafy 1 a 2).

Relativně nízká cenová úroveň znamená, že existuje nepřiměřeně velký rozdíl mezi paritou kupní síly koruny, tj. její kupní silou na domácím trhu, a směnným kurzem. V roce 2005 činil průměrný roční směnný kurz koruny 29,78 CZK/EUR, zatímco parita kupní síly činila 16,77 CZK/PPS (PPS neboli Purchasing Power Standard představuje průměrnou cenovou jednotku na bázi eura pro země EU-25).

Popisovaná nadměrná odchylka mezi paritou kupní síly a měnovým kurzem koruny má svůj základ již na počátku transformace, kdy při přechodu z trhů východních na trhy západní byl silně podhodnocen měnový kurz, aby byla udržena cenová konkurenceschopnost. Reálné zhodnocování, které vyplývalo z dlouhodobého zlepšování kvalitativních parametrů a směnných relací, probíhalo poté v Česku ve větší míře kurzovým kanálem, tj. posilováním nominálního kurzu koruny. Na rozdíl od ostatních transformujících se zemí bylo v menší míře ovlivněno rozdílem v míře inflace proti zemím EU-15. V transformačním období totiž existovala v ČR relativně přísná měnová politika s nejnižší mírou inflace v rámci středoevropských tranzitivních zemí.

I v současné dekádě patří česká míra inflace k nejnižším a pohybuje se pod průměrem zemí Unie. Zato zhodnocování nominálního kurzu koruny je rychlé. V posledním pětiletí činilo ve vztahu k euru zhruba 3,5 % a vůči dolaru 9,1 % ročně, přičemž nominální efektivní kurz vůči hlavním obchodním partnerům se zpevňoval o 4,3 %.

PO ODPADNUTÍ KURZOVÉHO KANÁLU po přijetí společné měny se bude reálné zhodnocování projevovat pouze v rozdílné míře inflace. Sílu dodatečných impulsů k cenovému růstu lze odhadnout podle intenzity předchozího zpevňování nominálního kurzu. Zkušenosti ukazují, že po vzniku eurozóny se tlaky na zvýšení míry inflace projevily v řadě dříve se dynamicky rozvíjejících zemí (viz například Irsko nebo Portugalsko).

Koordinační politika EU usilovala o utlumení inflačních tlaků v uváděných zemích. V důsledku toho se podařilo zpomalit inflaci, avšak současně se zbrzdil ekonomický růst. Časový souběh těchto jevů není ještě sám o sobě důkazem jejich přímé souvislosti. Přesto by zkušenosti dříve se rychle rozvíjejících ekonomik, které své tempo ekonomického růstu výrazně zbrzdily, stály za hlubší analýzu.

Zvážení předností a rizik vstupu do eurozóny je obtížné, neboť výhody, spočívající především v odstranění kurzových rizik, je obtížně souměřit s výše uváděnými nevýhodami. Přesto by možná rizika rychlého vstupu měla být zvažována. Vzhledem k tomu, že ani Maďarsko a Polsko nesměřují do eurozóny tak rychle, jak se to dříve jevilo, nezůstala by Česká republika osamocena, čímž se riziko možných spekulativních nájezdů na měnu snižuje.

Odlišná situace pro přijetí eura je například ve Slovinsku, kde neexistuje výrazný rozpor mezi relací ekonomické úrovně a cenové úrovně, neboť při ekonomické úrovni ve výši 80 % dosahuje jeho cenová úroveň ve vztahu k EU-25 již téměř tří čtvrtin. Jiná je též situace v pobaltských zemích, které ani v minulosti nereflektovaly na samostatnou měnovou politiku, přičemž jejich nízká cenová úroveň víceméně odpovídá jejich nižší ekonomické úrovni.

V České republice vzniká otázka, zda příliš rychlé přijetí eura nepodváže právě nastartovaný rychlý ekonomický růst a nezpomalí reálnou konvergenci k vyspělým zemím Evropské unie. Tržní síly, které uvádějí na přiměřenou výši nominální kurz koruny, potřebují ještě delší časový prostor k vyrovnání, aby česká koruna nevstupovala do eurozóny s výrazně podhodnoceným kurzem ve vztahu k paritě kupní síly. Slabý kurz znamená nízké ocenění domácích finančních aktiv, tj. zchudnutí obyvatelstva.

České vládní instituce stojí před volbou vhodného termínu vstupu do eurozóny i vhodné výše měnového kurzu, aby nepodrazily konkurenceschopnost a růst ekonomiky na straně jedné a nezpůsobily neúměrné "zchudnutí" v relaci k ostatním zemím na straně druhé.

Růžena Vintrová
Centrum ekonomických studií VŠEM