Aktuální číslo časopisu Ekonom
S financováním výzkumu je to podobné jako s výdaji na školství. Vzdělávání sice stojí peníze, ale totéž stojí nevzdělanost, prohlásil svého času sir Clause Moser, předseda britského vládního výboru pro školskou reformu z roku 1999. Nevzdělaná společnost platí tím, že se nemůže prosadit ve světové konkurenci. Pokud se však má naplnit Lisabonská strategie, nebudeme potřebovat jen víc peněz na výzkum, ale také víc výzkumníků. Jenže zatím jsme svědky spíš toho, že vědci utíkají do Ameriky. Nebo aspoň na špičková pracoviště v Británii.
O tom, jak rozhýbat vědu, jak evropskou, tak tu českou, se hovořilo na pražské konferenci, kterou pořádala Česká hlava. Jedním z partnerů byl i Ekonom. Prchající vědci představovali téma hrozby, příležitost zase gravitační síla míst, která vznikala i v Evropě po vzoru Křemíkového údolí.
"Měl jsem jednu velice dobrou doktorandku z České republiky," informuje nositel Nobelovy ceny za lékařství Timothy Hunt, který se věnuje výzkumu rakoviny na Cambridgeské univerzitě. "Teď už pracuje pro nějakou britskou firmu."
Peněz na podporu výzkumu přijde hodně, jen podpora Evropské unie se má navýšit o 60 procent. Bude to největší výzkumný program, jaký byl kdy evropskou institucí financován, v následujících sedmi letech bude vydáno 50 miliard eur. Evropská komise navrhovala částku o 22 miliard vyšší, ale neprošlo to přes členské státy. A výzkumníci? Podle odhadů Evropské investiční banky by se měl jejich počet během deseti let zdvojnásobit. Pokud neutečou.
JDE O PENÍZE? Možná, ale častěji vědci uvádějí, že je táhnou za moře lepší kariérní vyhlídky, kvalitnější projekty a snadnější přístup ke špičkovým technologiím, vypočítává Eric Perée, belgický ředitel divize ekonomických a finančních studií Evropské investiční banky (EIB). A méně vědecké i obecné byrokracie, dodávají ostatní.
Je tu ještě jedna věc, na kterou přišlo na konferenci slovo. Vědci mají privilegium, které jim nikdo nemůže vzít - privilegium říkat pravdu. A je chybou politiků, že nechtějí nebo odmítají vědcům naslouchat. Proto vědci také mají obrovskou prestiž, dokládá na britském průzkumu profesor Wilhelm J. Ansorge, švýcarský vědec českého původu, světová špička v oblasti genomiky.
Jde tedy o to, aby se na vědce dalo. "Pokud společnost není přesvědčena, že je věda prospěšná pro její budoucnost, je to špatné," varuje Richard Robert Ernst, nositel Nobelovy ceny za chemii. "Pro mladé bude věda atraktivnější, bude-li se také zajímat o problémy společnosti."
MODEL KŘEMÍKOVÉHO ÚDOLÍ se podařilo zopakovat v britské Cambridgi. Zvláště podrobně o tom hovořil Rudolf Haňka, český matematik, který působil po dlouhá desetiletí v dozorčí radě investičního fondu pro vytváření firem nad projekty z cambridgeských laboratoří. Klíčovým oborem tu není elektronika, ale biotechnologie. Proto se také regionu internetová bublina příliš nedotkla.
O podnikatelském principu už jsme podrobně psali, spočívá ve vytváření firem spin-off, tedy firem odštěpených od výzkumu. Nevznikalo to snadno, první pokusy o propojení vědy a průmyslu se datují z 50.-60. let minulého století. Vědecký park s budovami pro první vznikající firmy vznikl až v 70. letech. Trvalo dalších víc než deset let, než systém začal fungovat naplno. Pomohla mu tehdejší tuhá regulace velkých firem, takže malé měly výhodu. Po desetiletích praxe se přitom ukazuje, že lidé se zkušeností s firmou spin-off se zapojí i v dalším případě, ale vedle toho je mnoho výzkumníků, kteří jsou spokojeni se svou laboratoří a věc pro ně výzkumnou zprávou končí.
Málo se však psalo tom, že právě prostorová blízkost laboratoří na špičkové světové úrovni, profesorů, bádajících doktorandů, začínajících i zkušenějších podnikatelů, a taky finančních služeb a výrobců laboratorního zařízení a nejrůznější podpory pro výzkum představuje jeden z klíčů úspěšnosti toho, čemu se říká Cambridge Phenomenon (nebo jen krátce Cambridge Fen).
UNIVERZITA TAM MÁ JINOU STRUKTURU, než jakou známe u nás. Skládá se z jednotek zvaných college, které však nejsou specializovanými fakultami, ale samostatnými školami se spoustou oborů, a student si může poskládat program z různých college. Učí i nobelisté (z Cambridge jich vzešlo devět desítek), ale obvykle mají několik studentů, nikoliv stovky jako u nás. Navíc je tam, podobně jako v Oxfordu, velice silný samosprávný princip, jenž je zakotven v zákoně.
Ekonomicky je tak nízký počet studentů téměř neudržitelný, poznamenává Haňka. Umožňuje to však obrovskou výměnu názorů mezi studenty a taky mezi studenty a mistry, kteří se jim velice pozorně věnují.
Je to stimulující prostředí a není divu, že přitahuje talenty z celého světa.
"Radím několika biologickým laboratořím ve Španělsku," uvádí cambridgeský nositel Nobelovy ceny Timothy Hunt, "prosperují, vláda jim dává hodně peněz. Problémem je, že většina pracovníků jsou Španělé. My v Británii se těšíme obrovské výhodě, protože většina vědců v naší zemi nejsou Britové. Máme tucty Japonců, Číňanů, Němců, Francouzů, kteří se s námi chtějí podílet na společné práci. To je nesmírně důležité. EU má programy vysílat Poláky do Londýna či Brity do Prahy místo podpory skutečně kvalitní vědy."
Šedesát procent profesorů v Cambridgi je odjinud, potvrzuje profesor Haňka. Škola, která je odkázaná jen na to, jak jí lidé zdola vyrostou, má velice omezené podmínky rozvoje.
Další složkou je tvrdá vědecká soutěž.
Jak vědce hodnotit? "Podle toho, co o nich řeknou přátelé," řekl Hunt na snídani s Ekonomem. "Když řeknou, že jsou dobří, tak jsou asi dobří," vysvětluje systém "peer review", hodnocení vědeckými kolegy. "Bez důvěry to nejde."
Dobrá věda se dá dělat jen tak, že peníze dostanou ti nejlepší. A taky že je na nich, co s nimi udělají. Objev se nedá naplánovat.
"Byl jsem udiven, když jsem zjistil, že EU uzavírá kontrakty na výzkum," rozhořčuje se Hunt. "Nemůžete uzavřít kontrakt, že budete provádět dobrý výzkum, protože nevíte, jak to dopadne. Vždyť největší objevy jsou výsledkem náhody. Když dostanete grant, provádíte výzkum. Nejste-li úspěšní, požádáte za dva až tři roky o další grant. Sporný je už samotný termín kontrakt. Kontrakt můžete uzavřít například na dodávku křídel pro letadlo. Ve výzkumu však nemůžete uzavírat kontrakty, to je matení pojmů. A Evropská unie to ještě zcela nedávno nechápala. Téměř padesát let to dělali špatně."
Kde jsme teď
Charakteristika naší současnosti podle nositele Nobelovy ceny Richarda Roberta Ernsta:
Neomezená víra v technologii
Neomezená víra ve volný trh
Neomezená víra v osobní svobodu
Rozšiřující se propast mezi bohatými a chudými, jak lidmi, tak národy
Nadvláda jedné světové supervelmoci
Období krize identity
O tom, jak rozhýbat vědu, jak evropskou, tak tu českou, se hovořilo na pražské konferenci, kterou pořádala Česká hlava. Jedním z partnerů byl i Ekonom. Prchající vědci představovali téma hrozby, příležitost zase gravitační síla míst, která vznikala i v Evropě po vzoru Křemíkového údolí.
"Měl jsem jednu velice dobrou doktorandku z České republiky," informuje nositel Nobelovy ceny za lékařství Timothy Hunt, který se věnuje výzkumu rakoviny na Cambridgeské univerzitě. "Teď už pracuje pro nějakou britskou firmu."
Peněz na podporu výzkumu přijde hodně, jen podpora Evropské unie se má navýšit o 60 procent. Bude to největší výzkumný program, jaký byl kdy evropskou institucí financován, v následujících sedmi letech bude vydáno 50 miliard eur. Evropská komise navrhovala částku o 22 miliard vyšší, ale neprošlo to přes členské státy. A výzkumníci? Podle odhadů Evropské investiční banky by se měl jejich počet během deseti let zdvojnásobit. Pokud neutečou.
JDE O PENÍZE? Možná, ale častěji vědci uvádějí, že je táhnou za moře lepší kariérní vyhlídky, kvalitnější projekty a snadnější přístup ke špičkovým technologiím, vypočítává Eric Perée, belgický ředitel divize ekonomických a finančních studií Evropské investiční banky (EIB). A méně vědecké i obecné byrokracie, dodávají ostatní.
Je tu ještě jedna věc, na kterou přišlo na konferenci slovo. Vědci mají privilegium, které jim nikdo nemůže vzít - privilegium říkat pravdu. A je chybou politiků, že nechtějí nebo odmítají vědcům naslouchat. Proto vědci také mají obrovskou prestiž, dokládá na britském průzkumu profesor Wilhelm J. Ansorge, švýcarský vědec českého původu, světová špička v oblasti genomiky.
Jde tedy o to, aby se na vědce dalo. "Pokud společnost není přesvědčena, že je věda prospěšná pro její budoucnost, je to špatné," varuje Richard Robert Ernst, nositel Nobelovy ceny za chemii. "Pro mladé bude věda atraktivnější, bude-li se také zajímat o problémy společnosti."
MODEL KŘEMÍKOVÉHO ÚDOLÍ se podařilo zopakovat v britské Cambridgi. Zvláště podrobně o tom hovořil Rudolf Haňka, český matematik, který působil po dlouhá desetiletí v dozorčí radě investičního fondu pro vytváření firem nad projekty z cambridgeských laboratoří. Klíčovým oborem tu není elektronika, ale biotechnologie. Proto se také regionu internetová bublina příliš nedotkla.
O podnikatelském principu už jsme podrobně psali, spočívá ve vytváření firem spin-off, tedy firem odštěpených od výzkumu. Nevznikalo to snadno, první pokusy o propojení vědy a průmyslu se datují z 50.-60. let minulého století. Vědecký park s budovami pro první vznikající firmy vznikl až v 70. letech. Trvalo dalších víc než deset let, než systém začal fungovat naplno. Pomohla mu tehdejší tuhá regulace velkých firem, takže malé měly výhodu. Po desetiletích praxe se přitom ukazuje, že lidé se zkušeností s firmou spin-off se zapojí i v dalším případě, ale vedle toho je mnoho výzkumníků, kteří jsou spokojeni se svou laboratoří a věc pro ně výzkumnou zprávou končí.
Málo se však psalo tom, že právě prostorová blízkost laboratoří na špičkové světové úrovni, profesorů, bádajících doktorandů, začínajících i zkušenějších podnikatelů, a taky finančních služeb a výrobců laboratorního zařízení a nejrůznější podpory pro výzkum představuje jeden z klíčů úspěšnosti toho, čemu se říká Cambridge Phenomenon (nebo jen krátce Cambridge Fen).
UNIVERZITA TAM MÁ JINOU STRUKTURU, než jakou známe u nás. Skládá se z jednotek zvaných college, které však nejsou specializovanými fakultami, ale samostatnými školami se spoustou oborů, a student si může poskládat program z různých college. Učí i nobelisté (z Cambridge jich vzešlo devět desítek), ale obvykle mají několik studentů, nikoliv stovky jako u nás. Navíc je tam, podobně jako v Oxfordu, velice silný samosprávný princip, jenž je zakotven v zákoně.
Ekonomicky je tak nízký počet studentů téměř neudržitelný, poznamenává Haňka. Umožňuje to však obrovskou výměnu názorů mezi studenty a taky mezi studenty a mistry, kteří se jim velice pozorně věnují.
Je to stimulující prostředí a není divu, že přitahuje talenty z celého světa.
"Radím několika biologickým laboratořím ve Španělsku," uvádí cambridgeský nositel Nobelovy ceny Timothy Hunt, "prosperují, vláda jim dává hodně peněz. Problémem je, že většina pracovníků jsou Španělé. My v Británii se těšíme obrovské výhodě, protože většina vědců v naší zemi nejsou Britové. Máme tucty Japonců, Číňanů, Němců, Francouzů, kteří se s námi chtějí podílet na společné práci. To je nesmírně důležité. EU má programy vysílat Poláky do Londýna či Brity do Prahy místo podpory skutečně kvalitní vědy."
Šedesát procent profesorů v Cambridgi je odjinud, potvrzuje profesor Haňka. Škola, která je odkázaná jen na to, jak jí lidé zdola vyrostou, má velice omezené podmínky rozvoje.
Další složkou je tvrdá vědecká soutěž.
Jak vědce hodnotit? "Podle toho, co o nich řeknou přátelé," řekl Hunt na snídani s Ekonomem. "Když řeknou, že jsou dobří, tak jsou asi dobří," vysvětluje systém "peer review", hodnocení vědeckými kolegy. "Bez důvěry to nejde."
Dobrá věda se dá dělat jen tak, že peníze dostanou ti nejlepší. A taky že je na nich, co s nimi udělají. Objev se nedá naplánovat.
"Byl jsem udiven, když jsem zjistil, že EU uzavírá kontrakty na výzkum," rozhořčuje se Hunt. "Nemůžete uzavřít kontrakt, že budete provádět dobrý výzkum, protože nevíte, jak to dopadne. Vždyť největší objevy jsou výsledkem náhody. Když dostanete grant, provádíte výzkum. Nejste-li úspěšní, požádáte za dva až tři roky o další grant. Sporný je už samotný termín kontrakt. Kontrakt můžete uzavřít například na dodávku křídel pro letadlo. Ve výzkumu však nemůžete uzavírat kontrakty, to je matení pojmů. A Evropská unie to ještě zcela nedávno nechápala. Téměř padesát let to dělali špatně."
Kde jsme teď
Charakteristika naší současnosti podle nositele Nobelovy ceny Richarda Roberta Ernsta:
Neomezená víra v technologii
Neomezená víra ve volný trh
Neomezená víra v osobní svobodu
Rozšiřující se propast mezi bohatými a chudými, jak lidmi, tak národy
Nadvláda jedné světové supervelmoci
Období krize identity
Související
Newsletter týdeníku Ekonom.
Každou středu vám představíme nejzajímavější texty aktuálního vydání, které si můžete přečíst na webu ekonom.cz. Týdeník Ekonom vám už 33 let přináší zajímavý obsah, bez kterého nemůžete být, který vás rozvíjí a baví!
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
