Aktuální číslo časopisu Ekonom
Poslanecká sněmovna znovu projednává nový zákoník práce a příslušný doprovodný zákon vrácený Senátem. Nová právní úprava ale přinese také relativně revoluční změny zdaňování příjmů ze závislé činnosti i daňového ošetření plnění poskytovaného zaměstnavatelem z pohledu daně z příjmů právnických osob. V čem spočívá revolučnost navrhovaných změn?
CO NENÍ DOVOLENO, JE ZAKÁZÁNO. Například současný zákon o daních z příjmů omezuje daňovou uznatelnost plnění poskytovaného zaměstnavatelem zaměstnanci zejména ve dvou zásadních ustanoveních zákona o daních z příjmů. Prvním zásadním ustanovením je bezpochyby paragraf 25 odst. 1 písm. d) zákona: za výdaje (náklady) vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely nelze uznat peněžní plnění poskytované zaměstnanci vedle mzdy, pokud nárok na toto plnění nestanoví zvláštní předpis. To znamená, že peněžní plnění poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci mimo mzdu samu v zásadě nepředstavují daňově uznatelný náklad zaměstnavatele, a to i v případě, že tato plnění vstupují do vyměřovacích základů pro zákonné pojistné.
Druhým zásadním ustanovením je paragraf 24 odst. 2 písm. j) bod 5 zákona: daňově uznatelnými náklady zaměstnavatele jsou též "výdaje (náklady) na pracovní a sociální podmínky, péči o zdraví a zvýšený rozsah doby odpočinku zaměstnanců" vynaložené za přesně stanovených podmínek. Za daňově uznatelný náklad se obecně považují i všechny pracovněprávní nároky. Kvůli této poměrně komplikované úpravě musí zaměstnavatel, který chce poskytnout zaměstnanci jakékoli i peněžité plnění vedle mzdy, vždy zkoumat, zda mu poskytnutí takového plnění určitý zvláštní zákon nebo zvláštní předpis umožňuje. Za základní zvláštní zákon je pro tento účel považován zejména zákoník práce.
A současné znění zákoníku práce uplatňuje spíše restriktivní přístup k možnosti hýčkat zaměstnance nějakými daňově relevantními nadstandardy. Stávající koncepce platného znění zákoníku práce je založena na principu, co není dovoleno, je v postatě zakázáno. Jistě, mezi klasickými nadstandardními plněními nalezneme např. dovolenou nad základní výměru, závodní stravování aj. Na druhé straně však současný zákoník práce neumožňuje zaměstnavatelům v rámci vnitřního předpisu nebo v uzavřené kolektivní smlouvě upravit například příspěvek na dovolenou, nadlimitní cestovní náhrady, poskytnutí rekreace nebo možnosti sportovního a kulturního vyžití, svoz zaměstnanců do práce nebo přechodné ubytování zaměstnanců jako povinné náklady zaměstnavatele, které by se následně staly daňově uznatelnými náklady zaměstnavatele z hlediska zákona o daních z příjmů. Určité zvýhodnění nákladů na svoz zaměstnanců a jejich přechodné ubytování sice nastalo od ledna tohoto roku, kdy lze tyto náklady v návaznosti na změnu v zákoně o daních z příjmů za určitých okolností za daňově uznatelné považovat, toto řešení však podle mého názoru není dostatečné.
CO NENÍ ZAKÁZÁNO, BUDE DOVOLENO. Nový zákoník práce je však postaven na zcela jiné filozofii, kterou lze stručně shrnout heslem "Co není zakázáno, je dovoleno". Po případném schválení nové pracovněprávní úpravy by tedy bez související úpravy daňových zákonů vznikla situace, kdy by zaměstnavatel mohl zahrnout do daňově uznatelných nákladů jakékoli plnění poskytnuté zaměstnanci za podmínek upravených v kolektivní smlouvě, ve vnitropodnikovém předpise, pracovní nebo jiné smlouvě.
S ohledem na novou filozofii nového zákoníku práce by měl zaměstnavatel mít značnou volnost poskytnout zaměstnanci libovolné peněžní nebo nepeněžní plnění za daňově neutrálních podmínek. Obecně by tedy měla platit zásada, že jestliže toto plnění poskytne zaměstnavatel zaměstnanci ze svých nákladů, které snižují jeho základ daně, příjem bude obecně považován za zdanitelný příjem zaměstnance a bude i předmětem výběru pojistného povinného veřejného pojištění. Pokud by však poskytnuté plnění nebylo poskytnuto z nákladů snižujících základ daně (např. bylo by poskytnuto z FKSP a jiných sociálních fondů, ze zisku po zdanění nebo na vrub daňově neuznatelných nákladů u zaměstnavatelů, kteří nevytvořili zisk), bylo by možné využít některá osvobození od daně z příjmů na straně zaměstnance. V tomto případě by plnění nebylo předmětem výběru pojistného povinného veřejného pojištění. Výjimku z tohoto obecného pravidla by měla tvořit plnění specificky upravená zákonem o daních z příjmů (například závodní stravování, nebo již výše uvedený svoz do práce a přechodné ubytování zaměstnanců či nepeněžní plnění, která nelze obecně podřadit pod výdaje na pracovní a sociální podmínky, péči o zdraví a zvýšený rozsah doby odpočinku, tj. § 24 odst. 2 písm. j) zákona o daních z příjmů), zákony o veřejném pojištění (např. odstupné a odchodné, věrnostní přídavek horníků) nebo jinými zákony (např. cestovní náhrady, které však mají být nově upraveny přímo v zákoníku práce).
Doprovodný zákon, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákoníku práce, také po dlouhé době sjednocuje vyměřovací základ zaměstnance pro účely platby pojistného na sociální pojištění a státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění. Rovněž by mělo dojít ke sblížení základu daně zaměstnance a příslušného vyměřovacího základu na pojistné, přestože mezi oběma základy zůstanou určité rozdíly. Například odstupné a odchodné, stejně jako nepeněžní příjem v souvislosti s poskytnutím vozidla k služebnímu i soukromému použití by měly být zahrnuty do základu daně, nicméně do vyměřovacího základu pro veřejné pojistné se zahrnovat zatím nebudou.
Dana Trezziová
náměstkyně ministra financí
CO NENÍ DOVOLENO, JE ZAKÁZÁNO. Například současný zákon o daních z příjmů omezuje daňovou uznatelnost plnění poskytovaného zaměstnavatelem zaměstnanci zejména ve dvou zásadních ustanoveních zákona o daních z příjmů. Prvním zásadním ustanovením je bezpochyby paragraf 25 odst. 1 písm. d) zákona: za výdaje (náklady) vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely nelze uznat peněžní plnění poskytované zaměstnanci vedle mzdy, pokud nárok na toto plnění nestanoví zvláštní předpis. To znamená, že peněžní plnění poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci mimo mzdu samu v zásadě nepředstavují daňově uznatelný náklad zaměstnavatele, a to i v případě, že tato plnění vstupují do vyměřovacích základů pro zákonné pojistné.
Druhým zásadním ustanovením je paragraf 24 odst. 2 písm. j) bod 5 zákona: daňově uznatelnými náklady zaměstnavatele jsou též "výdaje (náklady) na pracovní a sociální podmínky, péči o zdraví a zvýšený rozsah doby odpočinku zaměstnanců" vynaložené za přesně stanovených podmínek. Za daňově uznatelný náklad se obecně považují i všechny pracovněprávní nároky. Kvůli této poměrně komplikované úpravě musí zaměstnavatel, který chce poskytnout zaměstnanci jakékoli i peněžité plnění vedle mzdy, vždy zkoumat, zda mu poskytnutí takového plnění určitý zvláštní zákon nebo zvláštní předpis umožňuje. Za základní zvláštní zákon je pro tento účel považován zejména zákoník práce.
A současné znění zákoníku práce uplatňuje spíše restriktivní přístup k možnosti hýčkat zaměstnance nějakými daňově relevantními nadstandardy. Stávající koncepce platného znění zákoníku práce je založena na principu, co není dovoleno, je v postatě zakázáno. Jistě, mezi klasickými nadstandardními plněními nalezneme např. dovolenou nad základní výměru, závodní stravování aj. Na druhé straně však současný zákoník práce neumožňuje zaměstnavatelům v rámci vnitřního předpisu nebo v uzavřené kolektivní smlouvě upravit například příspěvek na dovolenou, nadlimitní cestovní náhrady, poskytnutí rekreace nebo možnosti sportovního a kulturního vyžití, svoz zaměstnanců do práce nebo přechodné ubytování zaměstnanců jako povinné náklady zaměstnavatele, které by se následně staly daňově uznatelnými náklady zaměstnavatele z hlediska zákona o daních z příjmů. Určité zvýhodnění nákladů na svoz zaměstnanců a jejich přechodné ubytování sice nastalo od ledna tohoto roku, kdy lze tyto náklady v návaznosti na změnu v zákoně o daních z příjmů za určitých okolností za daňově uznatelné považovat, toto řešení však podle mého názoru není dostatečné.
CO NENÍ ZAKÁZÁNO, BUDE DOVOLENO. Nový zákoník práce je však postaven na zcela jiné filozofii, kterou lze stručně shrnout heslem "Co není zakázáno, je dovoleno". Po případném schválení nové pracovněprávní úpravy by tedy bez související úpravy daňových zákonů vznikla situace, kdy by zaměstnavatel mohl zahrnout do daňově uznatelných nákladů jakékoli plnění poskytnuté zaměstnanci za podmínek upravených v kolektivní smlouvě, ve vnitropodnikovém předpise, pracovní nebo jiné smlouvě.
S ohledem na novou filozofii nového zákoníku práce by měl zaměstnavatel mít značnou volnost poskytnout zaměstnanci libovolné peněžní nebo nepeněžní plnění za daňově neutrálních podmínek. Obecně by tedy měla platit zásada, že jestliže toto plnění poskytne zaměstnavatel zaměstnanci ze svých nákladů, které snižují jeho základ daně, příjem bude obecně považován za zdanitelný příjem zaměstnance a bude i předmětem výběru pojistného povinného veřejného pojištění. Pokud by však poskytnuté plnění nebylo poskytnuto z nákladů snižujících základ daně (např. bylo by poskytnuto z FKSP a jiných sociálních fondů, ze zisku po zdanění nebo na vrub daňově neuznatelných nákladů u zaměstnavatelů, kteří nevytvořili zisk), bylo by možné využít některá osvobození od daně z příjmů na straně zaměstnance. V tomto případě by plnění nebylo předmětem výběru pojistného povinného veřejného pojištění. Výjimku z tohoto obecného pravidla by měla tvořit plnění specificky upravená zákonem o daních z příjmů (například závodní stravování, nebo již výše uvedený svoz do práce a přechodné ubytování zaměstnanců či nepeněžní plnění, která nelze obecně podřadit pod výdaje na pracovní a sociální podmínky, péči o zdraví a zvýšený rozsah doby odpočinku, tj. § 24 odst. 2 písm. j) zákona o daních z příjmů), zákony o veřejném pojištění (např. odstupné a odchodné, věrnostní přídavek horníků) nebo jinými zákony (např. cestovní náhrady, které však mají být nově upraveny přímo v zákoníku práce).
Doprovodný zákon, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákoníku práce, také po dlouhé době sjednocuje vyměřovací základ zaměstnance pro účely platby pojistného na sociální pojištění a státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění. Rovněž by mělo dojít ke sblížení základu daně zaměstnance a příslušného vyměřovacího základu na pojistné, přestože mezi oběma základy zůstanou určité rozdíly. Například odstupné a odchodné, stejně jako nepeněžní příjem v souvislosti s poskytnutím vozidla k služebnímu i soukromému použití by měly být zahrnuty do základu daně, nicméně do vyměřovacího základu pro veřejné pojistné se zahrnovat zatím nebudou.
Dana Trezziová
náměstkyně ministra financí
Související
Newsletter týdeníku Ekonom.
Každý čtvrtek vám představíme obálku nového čísla Ekonomu a přiblížíme pět vybraných témat, která si budete moct přečíst na webu Ekonom.cz.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
