Mám několik kolegů, kteří se zúčastnili zakládání nových společností a využili v nich patenty, které vlastně vyvinuli ve svém ústavu. Například můj kolega, také organický chemik, založil před pár lety s jedním fyzikem firmu, která vyrábí displeje z tekutých krystalů. Když s tím začínali, zdaleka nebyly tak běžné jako dnes. Jiný můj kolega, biochemik, vyvinul chemickou metodu, která je zapotřebí k syntetizování důležité látky pro analýzu DNA, oligonukleidů. K tomu si založil společnost, která vyrábí potřebné přístroje. To jsou lidé v mém věku.
Ale mám i mladší kolegy, kteří zakládají společnosti, využívající výsledků jejich bádání. Například původně čistý základní výzkum se změnil v aplikovaný, používaný při tvorbě velmi tenkých hladkých povrchů. Máme na univerzitě oddělení transferu technologií. Tam jsou lidé placení na plný úvazek za to, aby chodili po našich fakultách a získávali informace, kdo kde co vyvinul, co by mohlo mít praktický význam. Potom těmto lidem pomáhají, aby sepsali patenty a předložili je vědeckému výboru. Ten určí, co je významné, a pokud to vypadá slibně, univerzita financuje náklady spojené s patentováním. Mně teď například financovala patent o přípravě polymerů.
Patenty se přihlašují pouze v USA nebo celosvětově?
Když se zdá, že by to mohlo mít celosvětový význam, tak celosvětově. V mém případě je to zatím předběžná přihláška pouze pro USA a do roka se musí rozhodnout, zda to bude mít celosvětový význam. Teď si dopisuji s představiteli různých společností, o kterých se domnívám, že by o tenhle patent mohli mít zájem. V mém případě bude lepší prodat tu technologii nějaké již existující společnosti, jde o produkty, kterých by se vyráběly desítky nebo stovky tisíc tun ročně. To je výroba "ve velkém". Je to něco jiného, než když se dělá v malých množstvích. To je případ kolegyně, která přišla s látkou pro diagnostiku chřipky. Proto si založili s manželem firmu.
Lidé, kteří si založí společnost, zůstávají na univerzitě případně na částečný úvazek, nebo výzkum, učení i vědu opustí a věnují se jenom byznysu?
Může to být tak i tak. Třeba kolegyně, o které jsem se zmiňoval, už oznámila, že za tři roky odejde a bude se věnovat jenom své společnosti. To záleží u každého na tom, jestli ho učení těší, zda rád pracuje se studenty a má kolem sebe rád mladé lidi, ale přitom musí současně neustále bojovat o to, aby dostal další granty. A to se může během let změnit. Někdo, kdo velmi rád učí, když je mu třicet, přijde na to, že už ho to tak nebaví, když je mu padesát. To je velice individuální. Mám v ústavu lidi takové i onaké.
Je to i problém psychologický, který v Americe asi mít nebudete. Na lidi, kteří odcházejí dělat byznys, u nás často koukají, jako by se zpronevěřili vědě.
Tyhle problémy my absolutně nemáme.
Prošel jste několika americkými univerzitami. Některé jsou více, jiné méně zaměřeny na výzkum. Jak se potom hodnotí? Jak se sestavuje žebříček úspěšnosti?
Hlavní rozdíl mezi univerzitami je v tom, zda udělují nebo neudělují doktorát. Univerzity, které neudělují doktorát, ale maximálně titul Master of Science nebo bakalářský stupeň, se nepovažují za výzkumné univerzity. Přitom mohou být velice dobré. Absolventi mohou excelovat, když jdou na doktorské studium na nějakou jinou univerzitu. Další univerzity, které nemají doktorský program, bude jich tak deset až dvacet, výzkum mají a mohou se považovat za předgraduální výzkumné univerzity. Z nich potom vycházejí ti nejlepší studenti pro doktorské studium někde jinde. NSF (národní vědecká nadace, pozn. red.) má zvláštní grantový program pro takové instituce.
Mezi univerzitami, které mají doktorský program, je žebříček sestavován různými organizacemi různě. Určitě tam existují kritéria, jako kolik peněz na granty univerzita dostane, kolik vyprodukuje doktorů, publikací, počet členů Národní akademie věd a další. Rozdíly mezi jednotlivými žebříčky nebývají velké.
Mají tyto žebříčky vliv při žádostech o grant?
Nemají. A když tak záporný. Existují totiž fondy, které jsou určeny pouze pro slabší regiony. Když je v nich oblast s univerzitami, které nemají dostatečně silnou vědu, mají nárok žádat o peníze z těchto grantů, a tedy větší šanci něco získat, než kdyby musely soutěžit s ostatními. Když od toho odhlédneme, posuzování grantů je založeno na úplně jiných kritériích. Samozřejmě v požadavku na grant je nutno doložit, že máte vybavení a infrastrukturu, kterou na výzkum budete potřebovat. Když třeba nemáte magnetickou rezonanci, nemůžete navrhovat, že budete dělat syntetickou a organickou chemii.
V případě, že dostanete grant, mluví vám do toho univerzita, nebo jste zodpovědný tomu, kdo vám ho udělil?
Univerzita vám do toho nemluví, pokud se držíte rozpočtu. Nemusíte se ho držet doslova, to je v Americe o mnoho snazší než tady. Mohu si přetáhnout třeba peníze z investičních prostředků na platy. To je poměrně jednoduché. Buďto napíšete agentuře, aby vám povolila převést třeba dvacet tisíc dolarů, a do několika dní máte odpověď, "Samozřejmě, proč ne." Někdy to můžete udělat i sám. Univerzita jenom dohlíží, abyste neutratil dvakrát víc, než máte, nebo abyste peníze neutrácel za "ženy, víno a zpěv".
V řadě států stále platí, že šéf vědeckého ústavu může do všeho mluvit. Vy osobně jako šéf ústavu, který má desítky spolupracovníků, sledujete a kontrolujete je, nebo je necháte, ať si dělají, co chtějí?
Už jsem se vedení ústavu vzdal, ale když jsem byl "chairman of the chemistry", tak to bylo něco úplně jiného než tady šéf ústavu. Přijmout tuto funkci, většinou na jedno až dvě funkční období, se pokládá za nutné zlo. O to lidé neusilují. Naopak. Kdyby o tento post někdo usiloval, tak mu ho určitě nedají, protože k němu nebudou mít důvěru. Jinak ta funkce rozhodně neobnáší to, že by člověk sledoval, kdo co dělá, nebo jim, chraň Pánbůh, říkal, co mají dělat ve výzkumu.
Hlavním úkolem je dbát na to, aby se za profesory přijali co nejlepší lidé. Druhou povinností je zabránit tomu, aby jiné univerzity přetáhly ty jeho nejlepší. A s tím chairman stráví 90 procent svého času. Zbývajících 10 procent je rozloženo mezi menší úkoly. Musíte zajistit výuku. Být si jistý, že máte dostatek profesorů, docentů a asistentů, aby se pokrylo to, co se má učit. Potom musíte jednou za rok děkanovi navrhnout, kolik se má komu přidat.
Staráte se i o to, aby lidi správně postupovali v kariéře od asistenta po profesora. Sestavíte habilitační komisi, a ta provede habilitační řízení. Rozešle dopisy na všechny strany a vy dostanete dopisy typu "to je vynikající člověk, toho si tam nechte", nebo, "proboha, proč si ho tam ještě držíte". Pak se sejde fakulta a provede vyhodnocení. Tohle je zkrátka pracovní náplň chairmana. A snad ještě styk s veřejností a médii. Vědu zkrátka vůbec neřídíte. A proto se to považuje za nutné zlo. Já už teď říkám: "Už jsem si své odsloužil, na mně už to chtít nemůžete!"
Co jste dělal, aby vám lidé neutíkali za lepším?
To se může stát. Když jsem byl na univerzitě v Utahu, dostal jsem nabídku z Princetonu. A nešel jsem tam. Podíval jsem se, co mi nabízejí, a řekl jsem si, "tady to bude pro mně lepší". Jako chairman máte různé možnosti. Někdo dostane nabídku, kde mu jiná univerzita slibuje hory doly, a chce odejít. Přinese vám ji ukázat a vy mu uděláte protinabídku. Promluvíte si s ním a zjistíte, co je pro něj důležité. Potom jdete za svým děkanem a vysvětlíte mu, že byste toho člověka velice neradi ztratili. A zjistíte, že na to budete potřebovat milion dolarů. To se odehrává dnes a denně. Děkan potom musí za rektorem nebo někam jinam a ten milion musí sehnat. Obyčejně ho sežene.
Když jde doopravdy o dobrého člověka, univerzita si uvědomí, že je pro ni daleko výhodnější dát mu milion dolarů na výzkum a přidat mu i na platu. Platy jsou velice flexibilní. Můžete velice lehce přidat někomu 30 000 dolarů ročně, to není problém. Je to mnohem lacinější, než abyste přijal někoho nového, zařídil mu za milion laboratoře, a potom si ho tam dlouhá léta pěstoval, než se stane tak produktivní a slavný jako ten, co odešel. Samozřejmě se někdy stane, že univerzita je chudší a nemůže si to dovolit.
Část svého pracovního času budete trávit v České republice. Přejít z dobré americké univerzity na českou půdu, není to šok?
To víte, že svým způsobem je. Platy zdejších vědeckých pracovníků jsou, abych tak řekl, téměř zanedbatelné. Myslím si, že by hodně pomohlo české vědě, hlavně mladým vědcům, kdyby nebyly tak rigidní předpisy, jak má být člověk placen. Snad teď, jak se zavedou veřejné výzkumné instituce, se to trochu zlepší. Já jsem od přírody optimista, jinak bych nebyl vědec, a věřím, že se to bude nadále zlepšovat.
Může doktorand v Americe pohodlně vyžít z toho, co má?
Dostávají okolo 20 000 dolarů za rok, což vypadá podstatně víc než tady, ale například u nás v Boulderu zaplatí za pronájem bytu 800 až 1000 dolarů, takže obyčejně musejí bydlet po dvou. Když dostudují, to už je jiná věc. V průmyslu mají takových 80 000 dolarů, na univerzitě 60 až 70 000.
Myslím, že nízké platy doktorandů jsou nejbolestivějším místem české vědy. Ale nakonec ani etablovaní čeští vědci nejsou dostatečně honorovaní. Ale ono by se dalo něco udělat i bez zvýšení výdajů. Jenom jinou strukturou. Pro mnoho lidí by mohla být přitažlivá třeba větší samostatnost.
Podívejte se u nás. Mladý badatel přijde na univerzitu a dostane "začáteční peníze." Z nich si například zařídí laboratoř, a potom záleží jen na něm, jak to bude dál. Nikdo mu neříká, co má dělat, nikdo mu neříká, jaké nápady má používat v nabídkách, které posílá na různé agentury. Když má nápady dobré, tak na ně dostane peníze, a potom musí sám ukázat, co v něm je. To znamená, že ti nejprůbojnější nebo ti s nejlepšími nápady mají možnost rozvinout se už v době, kdy je jim kolem 30 až 35 let. V Evropě tohoto stavu dosáhnou vědci, kterým je 50, někdy i 60 let. A to je právě ten velký rozdíl.
V tom může být i velké riziko.
Samozřejmě. Z lidí, kteří takhle začnou na americké univerzitě, jenom asi polovička zůstane. Kolik jich bude, to záleží na univerzitě. Ti, kteří neuspějí, protože se třeba jejich pokusy nepovedly, neměli je dobře promyšlené, nebo neučili dobře své studenty, potom z univerzit odejdou a dělají něco jiného. To ale není žádné neštěstí. Jdou třeba učit na univerzitu, která je méně renomovaná nebo se na ní nedělá výzkum. Mohou také jít do průmyslu nebo do národní laboratoře (obdoba našich ústavů Akademie věd - pozn. red.).
Tito lidé se velmi často výborně uplatní. Pouze čistá věda na špičkové úrovni není jejich šálek kafe. To je způsob, který odlišuje Ameriku od Evropy.
Teď mám ohromnou radost z toho, že Ústav organické chemie a biochemie, který trochu přišel k penězům, protože patenty profesora Holého se ve světě velmi dobře uplatnily a přinesly určité prostředky, má vedení, které se snaží tento americký přístup také zavést. Nabízejí lidem podobný přístup, podobnou svobodu jako v Americe. A jsem nezřízeně pyšný na to, že ředitel tohoto ústavu u mne několikrát byl. Domnívám se, že na tom mám maličkou zásluhu, poněvadž to u mne okoukal.
Ohromnou roli v tom hraje mezinárodní výměna mezi Amerikou a Evropou. Samozřejmě musí být finanční prostředky. Ale to nestačí. Musí být jasná celá struktura, jak se celý ten společenský přístup k vědě dělá. A v Evropě je to systém velice pyramidální.
Co by se mělo dělat v české vědě, aby se její výsledky lépe dostávaly do praxe?
Nejsem dost obeznámený s poměry, abych mohl dělat nějaké konkrétní návrhy. Mám takový dojem, že je velmi málo malých společností, které by byly ochotny riskovat a investovat do nových myšlenek. Možná to souvisí i s velikostí země. A je to asi také tradice. Lidé tady nejsou zrovna ochotni riskovat. U nás, když někdo založí firmu a ta za tři roky zkrachuje, tak to není žádná ostuda. Za pět let může založit další firmu a nikdo mu to nebude mít za zlé. Tady se na to lidé dívají jinak - prostě to je životní neštěstí. Já jsem to u nás často pozoroval i na evropských postdoktorských studentech z jiných zemí, třeba z Německa. Ti lidé měli hrozný strach, že když nebudou mít do 30 let někde zajištěnou penzi, tak je zle. To je úplně jiné myšlení, než jak myslí americký student.
Prof. Josef Michl (67)
Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. Vědeckou aspiranturu získal v Ústavu fyzikální chemie AV, odkud byl vyslán na dvouletý pobyt na University of Texas. Po návratu pracoval v Ústavu fyzikální chemie AV. V srpnu 1968 odešel jako asistent na universitu v dánském Aarhusu a poté na University of Utah v Salt Lake City. Od roku 1990 je profesorem chemie na University of Colorado. Členem Národní akademie věd USA byl zvolen v roce 1986. Je nositelem tří čestných doktorátů a nejcitovanějším českým vědcem. Napsal více než 600 vědeckých publikací a pět monografií, byl navržen na Nobelovu cenu za chemii. Jeho současný výzkum elektronických komponentů, sestávajících z organometalických a organických molekul, je na světě zcela unikátní a může mít převratný význam v mikroelektronice (křemíkové čipy by byly nahrazeny organickými molekulami). Od listopadu 2005 část své pracovní kapacity věnuje Ústavu fyzikální chemie a Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR.Zaujal vás článek? Pošlete odkaz svým přátelům!
Tento článek je odemčený. Na tomto místě můžete odemykat zamčené články přátelům, když si pořídíte předplatné.
Aktuální číslo časopisu Ekonom



