Loňskou novelou zákona o dani z příjmů - účinnou od vstupu Česka do Evropské unie, tedy od 1. května 2004 - bylo do zákona o daních z příjmů doplněno ustanovení, které za daňově neúčinné považuje náklady mateřské společnosti související s držbou podílů v dceřiné společnosti. A to samozřejmě včetně úroků z půjček. Ministerstvo financí navíc prosazuje názor, že uvedené ustanovení platí zpětně už od 1. ledna 2004. Tedy před účinností novely. Podnikatelé přitom v té době o znění budoucího zákona nic nevěděli - a daňově by na něj nepříjemně doplatili.

Každý podnikatel tak stojí před rozhodnutím buď akceptovat názor Ministerstva financí a smířit se s faktem, že je potřeba zaplatit na daních mnohem více, anebo si stát za svým přesvědčením, že výklad Ministerstva financí je v rozporu se zákonem - protože retroaktivita je v těchto případech nepřípustná. Nicméně pak nezbývá nic jiného, než se pustit do zdlouhavého, finančně náročného a výsledkem ne vždy jistého právního sporu. Stejné dvě možnosti, co svým klientům poradit, pak mají i daňoví poradci.

Náklady spojené s držbou cenných papírů. Podle daňových zákonů samozřejmě vždy platilo, že daňově uznatelné nejsou náklady vynaložené na výnosy osvobozené od daně. Například náklady na provoz malých vodních elektráren nejsou daňově uznatelné. Příjmy z jejich provozu jsou po dobu pěti let po spuštění od daní z příjmu osvobozeny. A dividendy jsou výnosem osvobozeným od daně, a tak Ministerstvo financí považuje náklady související s držbou cenných papírů za daňově neuznatelné. A to i před účinností novely - souvisejí s osvobozenými výnosy. Nový výklad ministerstva - předtím neaplikovaný - se ovšem objevil až po účinnosti nového zákona.

Z pohledu podnikatelů navíc vyplývá z kontroverzního ustanovení hned několik daňových komplikací. Které konkrétní náklady souvisejí s držbou cenných papírů? Jde například i o náklady generálního ředitele mateřské společnosti, který při svém rozhodování bere v úvahu i držbu podílů v dceřiné společnosti?

Protože zákon neobsahuje jasnou definici takových nákladů, vznikne v praxi celá řada sporných situací. Zákon novelou ještě zkomplikoval situaci podnikatelů. Poplatníci totiž musejí prokázat, že případné režijní - tedy nepřímé - náklady související s držbou cenných papírů jsou nižší než pět procent příjmů z dividend. Pokud se jim to nepodaří, doměří finanční úřad náklady jako daňově neodpočitatelné. Podnikatel se tak dostává do poměrně nezáviděníhodné situace připomínající legendární Hlavu 22. Jednak neví, které náklady zákon považuje za náklady související s držbou cenných papírů, ale kromě toho musí prokázat, že takové náklady nejsou u něj vyšší než pět procent příjmů z dividend. V praxi to pak znamená, že pokud mateřská společnost má náklady, které by jenom trochu mohly souviset s náklady na držbu cenných papírů, je daňově výhodnější takové náklady dceřiné společnosti přeúčtovat.

Faktor času. Dalšími otázkami zůstává, na jaký časový interval se ustanovení vztahuje. Je nutné ho aplikovat i na podíly nakoupené v lednu 2004? Na které společnosti se uvedené ustanovení s ohledem na definici mateřské a dceřiné společnosti vztahuje? Jak se z daňového pohledu dívat na případný zisk mateřské společnosti dosažený prodejem zmíněných obchodních podílů? Neměl by být vyňat ze základu daně?

S nákupem obchodního podílu jsou u mateřské společnosti spojeny dva druhy výnosů. A to výnosy z dividend a výnosy z prodeje tohoto obchodního podílu. Zatímco výnosy z dividend jsou od daně osvobozeny, výnosy z prodeje obchodního podílu podléhají normální sazbě daně. Pokud totiž podnikatel přijme argument, že náklady související s držbou obchodních podílů v dceřiné společnosti souvisejí s výnosy z dividend - a z tohoto důvodu jsou nedaňové - mělo by zároveň platit, že výnosy související s nedaňovými náklady nebudou muset být zdaňovány podruhé. Pokud náklady související s držbou cenných papírů souvisejí přímo i s výnosem z prodeje obchodních podílů, jsou tedy do výše těchto výnosů daňově uznatelné. Zde je možné připomenout judikáty Ústavního soudu, které říkají, že daňový zákon, pokud není napsán jasně, nelze vykládat v neprospěch poplatníka.

Ministerstvo financí prosazuje názor, že uvedené ustanovení se použije na všechny náklady související s držbou obchodních podílů už od ledna 2004. A to i v případě, že obchodní podíly byly nakoupeny ještě před účinností zákona - tedy před květnem 2004. V praxi by výklad Ministerstva financí znamenal, že například úroky z půjčky na nákup obchodního podílu jsou od ledna loňského roku nerelevantní. Každá firma, která plánuje investici jakéhokoli typu, dělá podrobný, detailní finanční kalkul. V případě vysokých částek souvisejících s nákupem je zřejmé, že novinka v české legislativě udělá z propočítaných obchodních záměrů pouhý cár papíru.

V praxi jsou velmi běžné situace, kdy si podnikatelská skupina reprezentovaná například holdingovou společností se sídlem v Česku vzala v roce 2003 úvěr, aby rozšířila své portfolio firem o společnost, která zapadá do jejího podnikatelského záměru. Takový úvěr na nákup bývá vždy významnou položkou rozvahy. Společnost musí předložit bance plán splácení, ve kterém samozřejmě počítá, že o zaplacené úroky bude možné snížit základ daně. Po změně zákona má ovšem problém. Úroky jsou nedaňové a musí se vydělat víc, aby mohla splatit svůj závazek bance. Konkrétně to pak v případě splácení úvěru a úroku znamená, že úroková míra se zvyšuje o daňovou sazbu, tedy o 26 procent. Má-li firma domluvený úrok čtyři procenta, zvyšuje se přibližně o jeden procentní bod. Nelze se pak divit podnikatelům, že hledají řešení a například stěhují své holdingové společnosti mimo území České republiky do oblastí, kde uvedená podobná ustanovení neplatí. A státní rozpočet díky své hamižnosti zbytečně tratí víc, než by optimální politikou mohl získat.

Kauza možná půjde před soud. Zřejmě je jen otázkou času, kdy daňoví poradci zaměstnají Nejvyšší správní soud. Ten rozhoduje kasační stížnosti proti správním orgánům - právní názor Nejvyššího správního soudu je ze zákona závazný pro soudy nižších instancí. Z posledního období bylo důležité například rozhodnutí ohledně švarcsystému či zákona o správě daní a poplatků, kdy přednost při posuzování důkazních prostředků má skutečný ekonomický obsah transakce před stavem formálně právním. Pokud totiž podnikatelé uzavřou smlouvu, která je zákonem definována a finanční úřad ji označí za smlouvu jinou, doměří daň. Nejedná ovšem podle zákona. Nejvyšší správní soud proto zrušil například rozhodnutí finančního úřadu v případě, kdy podnikatelé uzavřeli darovací smlouvu, kterou finanční úřad překlasifikoval na smlouvu směnnou a doměřil daň z převodu nemovitostí.

Podle Nejvyššího správního soudu navíc platí, že právní normy nepůsobí zpětně. Podle právní normy se zpravidla upravují jen ty právní vztahy, které vznikly po dni, kdy norma nabyla účinnosti. Nejvyšší správní soud tak například zrušil rozhodnutí finančního úřadu, finančního ředitelství i krajského soudu, podle kterého bylo možné prodloužit preklusivní lhůtu pro doměření daně v případě, kdy byla vyměřena ztráta. V odborné veřejnosti začínají vyplouvat na povrch obavy, že usilovný boj Komory daňových poradců s Ministerstvem financí skončí právě u Nejvyššího správního soudu.

Skotačení ve zmateném kruhu. Česká daňová legislativa se už delší dobu pohybuje ve zmateném kruhu. Zákony přijímané na poslední chvíli v souvislosti se vstupem Česka do EU se očekávaným řešením rozhodně nestaly. V daňové oblasti je situace kvůli nejednoznačnosti a nepřehlednosti zákonů pro běžného smrtelníka velmi obtížná. Názory poplatníků na určitou daňovou problematiku se různí a panuje všeobecné mínění, že státní správa si vykládá předpisy ve svůj prospěch a v některých kauzách jedná až příliš tvrdě. Nejvyšší správní soud je určitým zastáním v dané situaci. Víc jak třetina rozsudků v nefinančních záležitostech krajských soudů je Nejvyšším správním soudem zrušena.

IVAN FUČÍK
auditor a daňový poradce, spolumajitel společnosti Fučík & partneři

Související