To může spolupráci ve výzkumu komplikovat, myslí si zástupce Honeywell pro ČR Jaroslav Doležal.

Na rozdíl od řady jiných investorů, kteří napřed začali v Česku vyrábět a teprve pak založili vývojové centrum, Honeywell přišel na začátku 90. let rovnou s výzkumnou laboratoří. Jak se to stalo?

Honeywell byl v Československu přítomen od 60. let přes rakouské obchodní zastoupení. Začátkem 90. let se začalo uvažovat o zřízení vědecko-výzkumné jednotky. Roli sehrála trochu náhoda. Já jsem v té době pracoval jako vědecký pracovník v Akademii věd (AV). Na matematickém kongresu na Floridě, kde jsem měl příspěvek, za mnou přišel pracovník z vývojového centra společnosti Honeywell a otázal se, zda jsem český inženýr. Vysvětlil, že se firma zajímá o možnost rozšíření aktivit na vědu a výzkum ve střední a východní Evropě. Slovo dalo slovo, nejprve vznikl v roce 1993 malý společný projekt AV, ČVUT a americké firmy, v roce 1995 už jsme se ale stali zaměstnanci Honeywellu. Z pěti lidí je dnes v pražské laboratoři 30 a některé naše výsledky v oblasti řízení energetických jednotek se stávají tzv. globálními řešeními, používají se všude ve světě. Za dobu existence firmy už bylo zaměstnancům laboratoře uděleno v Americe asi deset patentů.

A máte pravdu v tom, že s výrobou přišel Honeywell do ČR až v dalším století (viz box).

Myslíte, že Američané předem slyšeli něco o "šikovných českých inženýrech"?

Určitě situaci v Evropě monitorovali, věděli, že tady je dost dobrých univerzit a vzdělaní flexibilní lidé. Ale klidně mohla podobná laboratoř vzniknout ve Varšavě nebo v Budapešti, ve hře bylo více zemí. Před nedávnem také zřídil Honeywell výzkumné centrum pro senzory v Bukurešti. Základem byl rovněž osobní kontakt - chce to být ve správnou dobu na správném místě. V Praze to zpočátku byl spíš takový experiment; v AV toho nikdo moc nevěděl o americkém stylu aplikovaného výzkumu a Američanům zas nebylo jasné, co od nás mohou očekávat. Když se ale o deset let později rozhodovalo, kde zřídit globální vývojové centrum, tak už měla ČR v soutěži díky této laboratoři poměrně silnou pozici. Nakonec vyhrálo Brno.

Naznačil jste, že zahraniční investoři oceňují flexibilitu českých pracovníků. Jiní v tom ale vidí naopak negativum a vyžadují, aby se všichni drželi manuálů a nepouštěli se do žádné tvořivosti.

To možná platí, pokud jde o dobře rozjetou výrobu, ale netýká se to inovací, kde je cílem posunout věci dopředu. I když někteří inženýři s tím také mají problém: když je někdo příliš kreativní a chce věci dotáhnout dál, než kam by podle projektu měl. Ne každý je schopen mít stále na paměti, že komerční výzkum má určité bariéry. V základním výzkumu můžete bádat dva roky a pak si to ještě natahovat. My musíme v daném časovém horizontu a za daný rozpočet věci dotáhnout do stavu, jak bylo dohodnuto v projektu. Ne dál.

Honeywell má v Praze 30 inženýrů, v Brně více než 150 a přijímá další. Není problém s náborem? Lidé v Česku se nechtějí stěhovat za prací.

Flexibilita v USA je samozřejmě vyšší, ale ani lidi v západní Evropě se nechtějí tolik stěhovat. Čím je pozice nižší, tím je mobilita menší. V Brně ale zaměstnáváme i nemalou část mimobrněnských inženýrů. Konkurence na trhu kvalifikované pracovní síly narůstá, protože se do oblasti inovací pouštějí další firmy, vznikají nová vývojová centra.

Na druhou stranu jsem přesvědčen, že naše technické vysoké školy jsou schopné připravovat dost studentů.

Takže nesdílíte názor, že hrozí nedostatek technických kádrů? Že budou brzy chybět inženýři?

Nevidím to tak pesimisticky, statistiky jsou trochu ošidné. Myslím, že jsme ještě "nestrávili" přechod na strukturované studium, kdy se k inženýrovi nebo magistrovi jde přes bakaláře. Jenže i bakalářské studium už lze počítat k vysokoškolskému, navíc pro řadu pozic stačí; není nezbytné studovat univerzitu pět let. Spíš jde o to, aby se trochu změnily profily studentů, aby školy spolupracovaly s "odběrateli", tedy příštími zaměstnavateli. Někdy školy přesně nevědí, koho podniky potřebují. Na druhé straně některé větší společnosti si už dnes objednávají specificky zaměřené kvalifikační kurzy ve školách. Ti, kdo je absolvují, dostanou určitý certifikát, který v rámci korporace umožňuje kariérní postup.

V roce 2004 Honeywell v Česku poskytl vysokým školám podporu ve výši 207 tisíc USD. Studenti k nám chodí na stáže, dělají u nás diplomové práce. Když chceme získat absolventy, musíme s nimi pracovat už při studiu. Ale každý zaměstnavatel ví, že když vezme nového pracovníka, musí ho řadu měsíců školit, naučit ho firemní kulturu. Honeywell v ČR bral zpočátku spíš pracovníky s praxí, aby mohl vybudovat základní týmy. Teď už si můžeme dovolit přijímat více absolventů, protože je existující týmy dovedou absorbovat. A když už je takový tým hotový, je to na dlouho; investice do výzkumu a vývoje nejsou tak "pohyblivé" jako výrobní a neskáčou ze země do země.

Spolupráce s vysokými školami se určitě neomezuje jen na stáže a nábor absolventů. Pokud vím, Honeywell realizuje i společné projekty s univerzitami. Proč to někde jde a jinde ne?

Všechno je v lidech. Naše pražská laboratoř vznikla v závislosti na Elektrotechnické fakultě ČVUT a na AV, takže tady byla personální vazba od začátku. Dnes není žádná výjimka, když vedoucí pracovník laboratoře je současně řádným profesorem na fakultě. Někteří zaměstnanci fakulty zase pracují na část úvazku v laboratoři. A spolupracujeme také na projektech. Elektrotechnická fakulta a Honeywell jsou členy konsorcia, které pracuje na projektu zastřešeném Ministerstvem průmyslu a obchodu (MPO). Jde o projekt v energetice, vyvíjíme řídicí systémy pro pokročilé metody spalování, jinými slovy: jde o to řídit teplárnu nebo elektrárnu energeticky efektivně a navíc šetrně k životnímu prostředí. Je to projekt na několik let a podmínkou je, že metoda bude někde implementovaná.

Teď se snažíme více rozvinout spolupráci s VUT v Brně.

Některé firmy, resp. univerzity si stěžují, že spolupráce ve vývoji naráží na některé právní problémy. Také jste se s tím setkali?

Ano, jsou tam problémy. Zejména americké společnosti jsou na to velmi citlivé, když někde není dostatečně ošetřeno duševní vlastnictví. Pokud nejsme schopni úplně detailně a jasně definovat a smluvně zakotvit, jak to bude s výsledky projektu, pak je obtížné takový projekt zahájit. Problém souvisí mimo jiné i s tím, že pohled českých vysokých škol je pořád ještě hodně odlišný od toho, jak to vidí korporace. Když děláte výzkum na univerzitě, snažíte se publikovat a všemožně zveřejňovat výsledky svého bádání. Ale komerční výzkum, do kterého firma investuje a kde očekává návratnost, chce naopak výsledky chránit a pomocí patentů blokovat.

Vždycky je třeba mít vše vyřešené ve smlouvě mezi členy konsorcia předem. Také už zmíněný projekt MPO si předem vyžádal řadu právních posudků, které obecně nejsou levné a představují pak součást nákladů celého projektu.

Od září 2004 jste členem Rady vlády pro výzkum a vývoj (RVV). Na internetových stránkách se to hemží termíny jako Lisabonská strategie a akční plán, ale pokud jde o konkrétní opatření, z poslední doby lze zmínit jen dvě: zvýhodněné odpisy nákladů na výzkumně vývojové práce a zákon o veřejných výzkumných institucích, který zavádí změny v přidělování veřejných prostředků na výzkum a vývoj. Čím se RVV hlavně zabývá?

Rada má řadu formálních úkolů, které musí protokolárně plnit. Tak například v Česku existuje asi 22 rozpočtových kapitol, které se týkají výzkumu a vývoje. Ty dávají nezávisle na sobě návrhy, které musí RVV oponovat a pak doporučovat nebo nedoporučovat ke schválení, což představuje značnou část agendy. Nyní mimo jiné diskutujeme o tom, zda a jakým způsobem by se dal tento počet redukovat nebo sloučit. Jde o zaběhlé společenské systémy, kde bude změna dosti náročná.

Tým místopředsedy vlády Martina Jahna napočítal celkem 852 institucí, které v letech 1999-2003 dostaly státní peníze na nějakou výzkumnou či vývojovou činnost; celkem 25 miliard korun. Asi 18 % z nich k žádnému měřitelnému výsledku nedospělo. Těch, které opakovaně dosáhly dobrých výsledků, bylo minimum. Co tomu říkáte?

Problémem mimo jiné je, že se v minulosti nedbalo důsledně na oponentury úkolů a na jejich vyhodnocování. V tomto směru už se systém změnil, zpřísnil a zdokonalil. Dříve bylo hodnocení projektů spíše formální, teď to bude vyžadovat více času a řekl bych i změnu myšlení lidí na řadě úrovní. U nás často převládalo něco jako falešná kolegialita, která bránila diferenciaci. Kdyby posudek nezískal stoprocentní ohodnocení, bralo se to jako že je projekt špatný, že je předkladatel černá ovce. Kdežto projekty, které se posuzují v EU v rámcových programech, se hodnotí objektivně - a často uspějí a prostředky získají i ty, které mají 80% ohodnocení.

Připravuje RVV také nějaké opatření, které by více motivovalo soukromé subjekty k investicím do výzkumu a vývoje?

Ano. Například navrhujeme, aby se zvýhodněné odpisy nákladů na výzkum a vývoj týkaly také nakupovaného výzkumu a vývoje - zatím se dají uplatnit jen u vlastní výzkumné a vývojové činnosti. Pokud by se to takto rozšířilo, pomohlo by to i menším firmám, které vlastní projekty nemohou tak snadno dělat.

Velkým problémem v rozvoji výzkumu a vývoje v ČR je poměr mezi institucionálním a účelovým financováním, kde většina prostředků směřuje na základní výzkum a mělo by to být naopak. To se vnímá jako náš handicap pro naplňování cílů Lisabonské strategie a rozvoj znalostní ekonomiky vůbec. Přírůstky financování ze státního rozpočtu musejí být ve značné míře směrovány právě do účelového financování. S tím se už na příští rok počítá.

Co si vy osobně pod pojmem znalostní ekonomika představujete?

Na začátku 90. let jsme hovořili o informační společnosti. Naučili jsme se informace sbírat a třídit. A teď je musíme začít uplatňovat, aby přinášely efekt. Musíme informace přetvořit do inovací. Informační technologie se dnes stávají součástí i takových zařízení, která dřív byla čistě mechanická. Ale já si pod znalostní ekonomikou představuju ještě něco víc: jde o využití dostupného poznání k tomu, abychom určitou věc dělali co nejefektivněji a co nejšetrněji k životnímu prostředí.


Ing. Jaroslav Doležal, CSc. (59) vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT v Praze, poté působil v ČSAV jako vědecký pracovník. V roce 1993 inicioval vznik společné laboratoře AV a ČVUT s firmou Honeywell, kde byl od roku 1995 ředitelem. V roce 2003 se stal oficiálním zástupcem Honeywell pro ČR a v roce 2004 také jednatelem Honeywel, spol. s r. o. Od roku 2004 je J. Doležal členem Rady vlády pro výzkum a vývoj. Hovoří anglicky, německy a rusky.


Honeywell International

Technologická a výrobní korporace podniká ve stovce zemí, hlavně v letectví, automatizaci budov, průmyslové regulaci, automobilovém průmyslu, speciální chemii, materiálech pro elektroniku apod. Zaměstnává přes sto tisíc pracovníků. Centrála firmy je v New Jersey, USA. Po spojení s AlliedSignal (1999) a neúspěšném pokusu o spojení s GE (2001) prošla firma restrukturalizací a její loňský zisk dosáhl 26 mld. USD. Do ČR přišel Honeywell v roce 1991, v roce 1993 založil v Praze vývojovou laboratoř. Zaměřuje se na optimalizaci procesů, zejména v energetice. V roce 2003 otevřel Honeywell Globální vývojové centrum v Brně, kde se vyvíjejí, testují a připravují do výroby zařízení z oblasti automatizace, regulace, letectví a dalších. Výrobní závody Honeywellu jsou v Brně (automatizační a řídicí technika) a Hlubočkách u Olomouce (komponenty pro letectví, komponenty pro automobilový průmysl). Celkem Honeywell zaměstnává v ČR 1700 lidí.
Související

Zaujal vás článek? Pošlete odkaz svým přátelům!

Tento článek je odemčený. Na tomto místě můžete odemykat zamčené články přátelům, když si pořídíte předplatné.

Odkaz pro sdílení:
https://ekonom.cz/c1-17008510-malo-inzenyru-nevidim-to-tak-cerne