Trochu jiná stáž

V prostorné jídelně návštěvnického centra věhlasné sklárny Waterford Crystal v jihovýchodním cípu Irské republiky je živo. Šum lidských hlasů se mísí s ťukáním nádobí a příborů, cinkají mince a vrní nápojové automaty. "Když jsem přišel do Waterfordu poprvé, bylo zrovna odpoledne, nevěřil jsem vlastním očím. Bože, člověče, kam to jedeš, říkal jsem si už cestou vlakem, který zastavil, protože zrovna přes koleje přecházela kráva. Ale když jsem já chtěl zastavit, musel jsem poprosit," vzpomíná uprostřed čilého ruchu elegantní dvaaosmdesátník.

Pěknou češtinou, pevným hlasem, u sklenky červeného vína. Miroslav Havel, rodák z Držkovic u Železného Brodu, bývalý vrchní designér proslavené výrobny nejcennějšího křišťálu na světě. Muž, který obětoval firmě 41 let života - sklářský kouzelník, brusič a rytec, s jehož jménem jsou spojeny oceňované modelové řady Lismore, Colleen a Kildare.

Holé stěny. V době, kdy celý příběh začal, to však byl spíše vyjevený kluk. Psal se červenec 1947 a 25letý student pražské Umprum se vydal - s požehnáním školy - na zelený ostrov. Oficiálně studovat keltské umění. "Poslal mě sem můj pan profesor. Že budu dělat tři měsíce se sklem, pošlu zprávu a vrátím se domů," naznačuje pamětník.

Přímo na místě ve Waterfordu nevěřil očím. "Když jsem viděl tu fabriku, což byly jen čtyři holé stěny, tak jsem si řekl: No potěš. Přesto jsem byl rozhodnutý, že to tu ty tři měsíce vydržím. Z Irska nám napsali, že je tu více než 160 let stará sklárna, ale zapomněli se jaksi zmínit, že je taky skoro 100 let zavřená."

I tak byl Waterford jediným městem v regionu, kde se z pohledu průmyslové výroby vůbec něco dělo. "A snad ještě tam dole u řeky, kde byla malá železárna. Tady se zastavil čas, samozřejmě když pominu tradiční zemědělství," vybavuje si pán v kostkované košili a vzorně uvázané kravatě.

Pátrání, do něhož se tehdy spolu s dalším krajanem, českým dobrodruhem Karlem Bačíkem, na místě pustili, přineslo ovoce: našly se různé dokumenty, staré waterfordské sklo se navíc dochovalo v muzeu. Bylo na čem stavět. "Bačík neměl peníze, zato znal bohatého klenotníka Bernarda Fitzpatrika. Tomu ukázal nějaké sklo ze Sázavy a dohodli se, že zkusí něco podobného v Irsku. Já míchal cement a nosil materiál. Pak jsem navrhoval - ne v továrně, ale doma. Modeloval jsem na škole a byl jsem docela slušně připravený," zdůrazňuje Havel.

Nebyli však lidi. "Chyběli foukači, chyběli brusiči. Po ruce byli jen místní hoši, 15, 16 let. Troufli jsme si proto jenom na skleničky. Ty kluky jsme nechali, aby udělali na sklenky nějaké ty kytičky. Víc neuměli."

Důsledkem byla více méně práce na koleně. "Zprvu jsme ani nekopírovali tradici. Pouštěli jsme se jen do toho, na co jsme stačili. Teprve o hodně let později, když jsme měli foukače a brusiče, jsme vytvořili takovou sekci, kde se dělalo stejné sklo jako kdysi. Já pracoval jako rytec," dodává vypravěč.

Spadla klec. Tou dobou měl být Miroslav Havel dávno zpátky v Čechách. Jenže nebyl. "Zajel jsem po čase do Dublinu za nějakým doktorem generálem Růžičkou, že chci prodloužit povolení. On mi odpověděl, že musí jít o záznam do pasu a to že on nemůže. To prý smí pouze ambasáda v Londýně. Chtěl jsem tam odjet, ale on to odmítl a požádal mě, abych mu pas dal, že vše zařídí," povídá poválečný stážista.

Přišly Vánoce 1947, slíbený pas nikde. "Doma na mě čekali, ve škole na mě čekali. Bez pasu to nešlo. Přišel leden, pořád nic. Následoval únor 1948, Růžička se vrátil domů, jeho úřad shořel, já zůstal s prázdnýma rukama. Psal jsem rodičům, do Prahy, dokonce Zápotockému, nikdo mi neodpověděl."

Otec Havel, podnikatel s bižuterií, mu ani odpovědět nemohl. "Byl buržoa, měl postavení. Znárodnili ho a zavřeli na tři měsíce. Když se tak dívám zpátky, měl jsem vlastně velké štěstí, že jsem v Irsku zůstal," uznává syn.

K prvním rokům nucené emigrace se vrací nerad. "Nebyly peníze, nebyla továrna, nebylo nic." K tomu se přidával stesk, nejen po rodičích. "Doma, ve Světlé nad Sázavou, jsem měl děvče. Chtěl jsem, aby za mnou přijela, ale to nešlo. Po deseti letech dopisování jsme se rozešli. Řekli jsme si, že nemůžeme stále čekat."

Život za mořem mezitím přinášel jeden problém za druhým. "Koupili jsme první pec. Stavěli to Francouzi. Mně se to od začátku vůbec nelíbilo. Přesto ji nějak dokončili a spustili. Tu první noc - já jsem spával v továrně - začala hmota vařit. Byly čtyři hodiny ráno, když se ozvala rána jak z děla. Ti Francouzi tam toho dali příliš a všechno šlo ven. Dřevěná podlaha začala hořet. Měli jsme jen holé ruce a vědra s vodou. Nějak jsme dokázali, že neshořela celá fabrika. I tak bylo po všem," krčí rameny nedobrovolný hasič.

Ráno se dostavili všichni majitelé sklárny, aby zhlédli ukázkové foukání skla. Čekalo je spáleniště, kouř a dým. "Pro Bačíka, který z nich tahal peníze, to byla tragédie. Ten velký černovlasý chlap měl do dvou dnů vlasy jako sníh."

Křest ve 33. Provozy, či spíše to, co z nich zůstalo, musely být strženy. A Bačík znovu zabodoval. "Dostali jsme lidi ze Skotska, kteří nám v těch samých místech postavili továrnu novou," konstatuje Havel.

V roce 1962 nabídla oživené waterfordské sklárně spolupráci dublinská společnost Irish Glassbottle, tou dobou monopolní výrobce pivních lahví. Mělo jít o masovou výrobu sklenic. "Umělecky založený Bačík to odmítl. Ovšem asi za tři měsíce se ozvali naši investoři, kteří se dožadovali zhodnocení vkladů. Na schůzi Bačíka přehlasovali. Pro něj to bylo špatně, pro mě dobře. Poprvé po letech jsem začal dostávat pravidelnou mzdu."

Na mladého skláře z Čech čekalo nicméně další úskalí - místní katolická církev. "Ta měla výhrady, že učím řemeslo místní hochy, ale jsem jiného vyznání. Naštěstí jsem se seznámil s jedním knězem a vymysleli jsme řešení: nechal jsem se pokřtít. Přípravy zabraly celý jeden rok." Křtem, v Havlových třiatřiceti letech, připomínky katolíků skončily. "Místní biskup si mě dokonce pozval domů, místo o náboženství jsme mluvili o skle. On měl kolekci benátského skla a chtěl vědět, proč ho neděláme," usmívá se mistr.

Štěstí se na "přeběhlíka" usmálo také v osobním životě. "Potřebovali jsme děvčata na práci ve sklárně. Dali jsme inzerát, některé holky řekly rovnou, že to dělat nebudou. Betty přišla z Anglie, z Coventry, ale byla Irka. V Anglii sloužila u své tety. Tak k nám nastoupila, po půl roce jsme šli poprvé do biografu, tři roky jsme spolu chodili a pak se vzali. Mě bylo 35, jí 21," líčí někdejší ženich.

Manželství trvá dodnes, vzešlo z něj šest dětí: čtyři synové (Brian, Jirka, John a Miroslav) a dvě dcery (Clauda a Elisabeth). "Sňatkem a rodinou pro mě život získal nový smysl," netají se pyšný otec. "Všechny děti se nám povedly. Dali jsme jim vzdělání a ony se uchytily. Doma i ve světě."

Osudová Amerika. Největší success story Waterford Crystal se stalo dobytí Spojených států. "Zabodovali jsme skleničkami, které jsem navrhoval. Udělal jsem 24 návrhů, sedmi se dostalo ocenění jako nejlepší na světě. Prodávali jsme ohromná množství. Dělal jsem také návrhy na lustry, jeden visí ve Washingtonu v Bílém domě," chlubí se tvůrce.

Za oceánem mělo jméno Havel výtečný zvuk. "Tady to dobře věděli. Já přežil pět ředitelů, někteří byli opravdu špatní, ale ať to byl ten či onen, vždy, když něco potřebovali, přišli za mnou."

Speciální zakázkou byla skleněná Socha svobody. "Měl jsem jeden kus skla, tak jsem se pustil do jejího řezání. Napoprvé marně, sklo prasklo. Trvalo mi to rok, ale nakonec jsem ji dokončil. Jel jsem s ní osobně do Washingtonu, kde jsem ji předal prezidentu Reaganovi. Nyní je vystavena v muzeu pod opravdovou Sochou svobody," libuje si autor.

S Amerikou nemá spojeny pouze dobré zážitky. Z náznaků se dá vytušit, že do penze nešel Miroslav Havel v roce 1988 jen kvůli věku. Pragmatický management orientoval podnik stále více na poptávku. Kreativci jako Havel šli z kola ven. Zboží pro USA je sice blýskavé, ale z kontinentálního pohledu kýčovité.

Výroba se navíc začala přesouvat do levnějších končin, například do Česka nebo Polska. Stavy zaměstnanců postupně řídly, jen v roce 2001 propustila mateřská skupina celosvětově 1400 lidí. Z 3200 lidí z konce 80. let zbyla ve Waterfordu necelá tisícovka. "Syn Jirka se tu živil jako rytec. Když jsem viděl, že to tady začíná být nějak divné, řekl jsem mu na rovinu, ať zůstane v Americe."

Objevily se i technické problémy. "To bylo někdy v roce 1984. Naše sklo nebylo stoprocentně čisté. Byly v něm bublinky, musel jsem navrhovat brusy, které jsem nechtěl dělat, ale které musely ty bublinky zakrýt," zlobí se i po letech vyhlášený perfekcionista.

Směr Polsko. Odchodem z podniku láska ke sklu nepohasla. Návrhář a pracovní síla v jedné osobě, který zavedl ve Waterfordu diamantové kotouče a ukázal kolegům, že zatímco on na nich vyrobí pět sklenic, oni "postaru" jen jednu, zůstal aktivní i na odpočinku. "Před třemi lety jsem dal dohromady několik námětů. Takovou řadu asi pěti kusů, firma chtěla jen něco. Takové ty, které se mi líbí, ne takové ty přeleštěné. Hledali jsme někoho, kdo by nám tu minisérii vyrobil. Našli jsme firmu v Polsku, kterou tam kdysi postavili Němci. Byli velmi dobří foukači a velmi dobří brusiči."

Miroslav Havel se do Polska rozjel osobně. "Byla to taková malá fabrika, ti chlapi, bylo jim tak kolem padesáti, byli fakt dobří. Dovezli jsme návrhy, oni je udělali. Ale přeleštili v bubnu, měl jsem vztek," netají se vitální důchodce.

Ve vlasti se po převratu podívat byl, několikrát se viděl s kamarádem, kterého má v Praze na Bertramce. Někteří jeho krajané se pro změnu vydali za ním do Irska. "Byli tu třeba horníci od Ostravy, prodávat uhlí. Proč tady, to nevím. Chtěli pro své ženy nylonky, jeden dokonce stříbrné nehty. Všechno jsem jim koupil a už jsem je v životě neviděl."

Ke stolu přichází současný vrchní designér John Connolly. Uctivě, ale nesmlouvavě svého slovutného předchůdce upozorňuje, že čeká řidič. Proud historek a zážitků, který by mohl trvat hodiny, utichá. Zbývá čas na rozloučení a potřesení ruky. Starý pán, s rovným držením těla, s decentní oporou hůlky, odchází k východu.

Stejnými dveřmi a ve stejnou dobu přicházejí další a další lidé, aby zhlédli Havlův odkaz. Jen v roce 1999 jich tu bylo na 330 tisíc, což vyneslo návštěvnické centrum waterfordské sklárny do první pětice nejvyhledávanějších irských atrakcí.

Vřava v jídelně trvá.


Irsko

Město Waterford, nejstarší sídlo v Irsku a páté největší město ostrovní republiky se zhruba 45 tisíci obyvateli, bylo založeno v 9. století Vikingy. Zachovalo si středověký a obchodní ráz, nabízí půvabné domy z doby rozmachu v 18. století a moderní stavby současnosti. Všechny informační zdroje jedním dechem připomínají, že právě odtud pochází nejlepší ručně broušené sklo na světě Waterford Crystal.


Čiperný mořský koník

Tři století existence Waterford Crystal jsou vlastně jen století dvě.

Příběh sklářské legendy Waterford Crystal, kterou zvolilo před necelými čtyřmi lety třicet tisíc oslovených amerických spotřebitelů za světovou jedničku mezi nóbl světovými značkami (mezi poraženými byly například Rolls Royce, Bentley a Kodak), se začal psát v roce 1783. Právě tehdy se bratři George a William Penroseovi, důležití podnikatelé, rozhodli, že investují ohromnou sumu 10 tisíc liber do továrny na čiré broušené sklo v samém srdci tohoto čilého jihovýchodního irského centra na Anne Street poblíž Obchodního nábřeží.

Produkce se rozjela pod vedením Johna Hilla, proslaveného skláře z anglického Stourbridge, který si přivedl deset zkušených spolupracovníků. Pod Hillovou rukou se v žáru a potu činilo dalších šedesát lidí. Hill, shodují se kroniky, položil základy dnešnímu "křišťálovému dědictví" a dal fabrice od počátku skvělou reputaci. Sám však v ní vydržel jen krátce.

Naštěstí pro Waterford předal ještě před odchodem své znalosti příteli Jonathanu Gatchellovi, takže foukání a broušení mohlo pokračovat. V roce 1799, kdy se William Penrose rozhodl sklárnu prodat, se Gatchell a rodina Ramseyů a Barcroftů stali jejími novými vlastníky.

Relativně úspěšná éra Jonathana Gatchella, charakteristická úpornou snahou získat dostatek peněz na vyplacení původních partnerů, skončila v roce 1823. Žezlo nakonec převzal syn George. V té době už začalo přituhovat: Ztráta politické a ekonomické nezávislosti měla na irský průmysl katastrofální dopad.

Posledním větším počinem staré waterfordské školy byla Velká výstava v Londýně roku 1851. Veřejnosti se poprvé a naposled představily nové vzorky broušeného skla.

I po následném útlumu výroby v důsledku nedostatku kapitálu a přílišné daňové zátěže zůstal Waterford Crystal v povědomí zákazníků a expertů nejuznávanějším sklářským producentem. Oživení této tradice se stalo pro celé Irsko společným snem. Trvalo skoro 100 let, než se naplnil.

V roce 1947, kdy byla poválečná Evropa stále ještě v troskách, otevřelo několik nadšenců za vydatného přispění českých odborníků Václava Bačíka a Miroslava Havla malou provozovnu na waterfordském předměstí v Ballytruckle, asi jednu a půl míle od původní manufaktury bratrů Penroseových. Po velmi skromných začátcích začal oživovaný byznys pomalu, ale jistě růst. Dokonce natolik, že se musel přestěhovat do větších prostor, do lokality v Johnstownu blíže městskému centru.

Foukači a rytci byli najímáni z různých částí Evropy. Vrchní designér Havel prostudoval sbírky Národního irského muzea. Tečku za starými časy udělala výstava původního waterfordského skla.

Začala nová epocha. Dnes, píše oficiální průvodce, mají klienti opět co do činění s unikátní čistotou skla, se skutečnou inspirací a s nejvyšší kvalitou. "Skvělost a jiskru podtrhuje design a světelné lomy," zdůrazňuje zpravodaj.

Přesnost míchání základní směsi ještě vylepšila počítačová technologie, která se začala používat ve sklárně v roce 1980.

V současnosti se hlavní závod Waterford Crystal rozkládá na 40akrovém pozemku na okraji města. Tato plocha je více než 20x větší než místo, jaké zabíraly někdejší dílny Penroseových.

Dvě stě let od vzniku je Waterford Crystal s nezaměnitelných logem mořského koníka globálním lídrem v oboru luxusních dárkových předmětů. Jeho úspěch, tvrdí firemní management, byl a je dán čtyřmi neměnnými principy:

Nikdy neprodávat ve výprodejích. Bránit je třeba nejen značku, ale i spotřebitele.

Nekompromisní výrobní standardy. Řada kmenových modelů nesmí být nikdy přerušena, druhořadý výrobek nesmí na trh.

Ochrana a oživování značky, spočívající v setrvalých investicích do marketingu a v důkladné prověrce veškerých rizik.

Pečlivá distribuce - značkové sklo se celosvětově, od Ameriky přes Evropu a Asii, prodává jen v těch nejlepších obchodech.

V čele světového obchodu s jakostním křišťálem stojí Waterford Crystal (od roku 1986 součást nadnárodní skupiny Waterford Wedgwood) od roku 1998, kdy prodal zboží za 217 milionů irských liber. Ve Spojených státech zabírá polovinu "křišťálového" trhu, lídrem je rovněž - kromě domoviny - ve Velké Británii, Japonsku, Austrálii a Karibské oblasti.