Levně je málo

Na prahu vstupu do Evropské unie je namístě otázka, jakou pozici zaujme česká ekonomika v rámci tohoto společenství. Bude se v mezinárodní konkurenci prosazovat jako "low-cost economy" - nízkými mzdami, nízkým měnovým kurzem a nově i nízkými daněmi? Nebo se prosadí ambicióznější strategie, jak by odpovídalo zemi s dlouhou vzdělanostní a industriální tradicí? A jaké dynamiky ekonomického růstu lze při tom docílit?

Ekonomická úroveň ČR (měřená hrubým domácím produktem na obyvatele v paritě kupní síly) dosáhla v roce 2003 ve vztahu k zemím EU-15 zhruba 63 % a umístila se tak na druhém místě ve skupině nově přijímaných zemí střední a východní Evropy (SVE), hned za Slovinskem (viz tabulku 1). Transformační období však bylo charakterizováno nízkým tempem hospodářského růstu, takže mezi roky 1990 a 2000 narostl odstup naší ekonomické úrovně vůči zemím Evropské unie až o 10 procentních bodů (viz graf). I když se v posledních letech podařilo udržet tempo růstu HDP v rozmezí 2 až 3 % ročně, je to stále méně než 3 až 4 %, která jsou běžná v ostatních zemích SVE. Domácí i mezinárodní analytické instituce zachovávají stejné pořadí v tempu ekonomického růstu i v predikci pro příští roky (viz tabulku 1). Vzniká otázka, zda lze ekonomický růst urychlit vhodnou strategií.

Ekonomická úroveň závisí na konkurenceschopnosti ekonomiky, kterou lze nejobecněji definovat jako schopnost zvyšovat příjmy na obyvatele a zaměstnanost. Jejím základem je produktivita práce. Na národohospodářské úrovni produktivita práce v jednotlivých zemích SVE kolísá mezi třetinou až polovinou úrovně zemí EU-15 (měřeno HDP na pracovníka v paritě kupní síly). Výjimkou je Slovinsko, které se blíží třem čtvrtinám. Srovnání s Rakouskem ukazuje tabulka 2.

Pořadí zemí podle produktivity práce je poněkud jiné než podle HDP na obyvatele vzhledem k různé míře ekonomické aktivity. Česko má podstatně vyšší ekonomickou úroveň než Maďarsko a Slovensko, ale produktivitu práce má mírně nižší. Českou ekonomickou úroveň zlepšuje vysoká zaměstnanost obyvatelstva, maďarskou snižuje nízká míra ekonomické aktivity a slovenskou zase vysoká nezaměstnanost. Zůstává otázkou priorit hospodářské politiky v jednotlivých zemích, zda dát přednost vyššímu zapojení práceschopného obyvatelstva nebo rychlejšímu růstu produktivity. Při rychlých strukturálních změnách nelze uvolňovaným pracovním silám dostatečně rychle vytvářet nová pracovní místa.

Nákladovou (cenovou) konkurenceschopnost lze charakterizovat ukazatelem jednotkových pracovních nákladů (JPN). Tvoří jej mzdy a nemzdové pracovní náklady v kurzovém přepočtu připadající na jednotku HDP v paritě kupní síly. Nejlépe je na tom podle JPN Slovensko, které má zhruba stejně nízké mzdy jako republiky Pobaltí, ale má vyšší produktivitu (viz tabulky 3 a 4).

Ve srovnání s vyspělými členskými zeměmi EU je pro země SVE charakteristický násobně větší odstup nominálních mezd a celkových pracovních nákladů než reálné produktivity práce. V Česku činila průměrná nominální mzda v roce 2002 jen 21 % úrovně Rakouska, zatímco HDP na pracovníka dosahoval 51 %. To znamená, že za mzdové náklady na 1 pracovníka v Rakousku lze v ČR najmout téměř 5 pracovníků. Jednotkové pracovní náklady ČR tak dosahují jen zhruba 40 % úrovně Rakouska (21/51). Prohlubování této mezery a orientace pouze na cenovou konkurenční schopnost však není perspektivní.

Ve středoevropské skupině je česká úroveň JPN o málo vyšší než v Maďarsku a o něco nižší než v Polsku. Větší rozdíl se vyostřil ve srovnání se Slovenskem. V roce 2002 činila průměrná hrubá měsíční mzda v ČR 510 eur, ale na Slovensku jen 316 eur. Přitom v časech, kdy se společná republika dělila, byly průměrné nominální i reálné mzdy v obou částech státu vyrovnané, rozdíly se počítaly v desetikorunách. V současnosti tvoří slovenské nominální mzdy v eurech (přepočtené kurzem) jen 62 %. Reálné mzdy v paritě kupní síly jsou o něco vyšší a činí asi 80 % ve srovnání s ČR, protože na Slovensku je stále nižší hladina spotřebitelských cen. Slovenské mzdy tak patří k nejnižším v celém východoevropském regionu, nepočítáme-li Ukrajinu nebo Rusko. Dokonce i postsovětské Estonsko má nominální mzdy vyšší. Přitom produktivita práce je na Slovensku poměrně vysoká, takže JPN jsou zde nejnižší v rámci zemí SVE a činí jen 25 % ve vztahu k Rakousku.

Slovensko se tedy podbízí především nízkými mzdovými náklady. V této souvislosti lze zpochybnit všeobecně tradovaný mýtus, že to budou nižší přímé daně, co povede k významným přesunům podnikatelské činnosti na Slovensko. Vzhledem k vysokému podílu mezd v celkových nákladech jsou mzdové rozdíly pro podnikatelské kalkulace mnohem významnější než malý rozdíl v sazbách daně z příjmu právnických osob, který je navíc do velké míry vyrovnáván většími odpisy z daňového základu v ČR.


Dlouhodobá strategie by neměla být zakládána na cenové (nákladové) konkurenční schopnosti, i když tato schopnost může být nahrazována jen postupně. Využití relativně vzdělané a kvalifikované pracovní síly vyžaduje orientaci na necenové (kvalitativní) konkurenční výhody. Jde o přesun k aktivitám s vyšší přidanou hodnotou, zaměření na výrobu sofistikovanějších výrobků, na technologicky náročné fragmenty produkčního řetězce, na odstranění srážek z ceny na "zboží z východu", na zapojení do mezinárodních odbytových sítí atd. Tyto kvalitativní faktory zlepšují docilované zahraniční i domácí ceny a tím i národohospodářskou produktivitu práce, aniž by se nutně zvyšovala "fyzická" produktivita. Přetrvávání v pozici "low cost economy" by také mohlo skončit uzamčením v pasti chudoby - "low-growth trap".

V dlouhém časovém horizontu rozhoduje o hospodářském růstu lidský kapitál a technologický pokrok. Konkurenceschopnost ekonomiky tak závisí na prosazování inovací na základě výzkumu a vývoje, na vzdělávání a kvalifikaci pracovních sil, na investicích do restrukturalizace a modernizace výrobních kapacit při osvojování nových technologií.

Jaké předpoklady zde existují pro rozvoj klíčového růstového faktoru - lidského kapitálu? Předchozí století s sebou přinesla určitou civilizační úroveň, mimo jiné impozantní rozvoj technické zdatnosti a inženýrské dovednosti zdejších pracovních sil. Dodnes překvapuje zahraniční investory, že to, co v jiných zahraničních pobočkách trvá roky, zdejší inženýři a technici zvládají v řádu měsíců. Je tedy na co navazovat!

Restrukturalizaci průmyslově předimenzované ekonomiky, sloužící jako "kovárna a strojírna" východního bloku, zřejmě více než v okolních kandidátských zemích brzdila enormní zátěž "starých" odvětví. V rámci existující dělby práce v bývalém společenství RVHP se z České republiky vyvážely miliony tun oceli, miliony párů obuvi, tisíce nákladních automobilů, stovky lokomotiv, velké investiční celky atd. Takovýto jednostranně přebujelý komplex lze restrukturalizovat a modernizovat obtížněji nežli v zemích, kde se zakládají nová odvětví "na zelené louce".

Lze to dokumentovat i na srovnání s dříve zaostávajícím Maďarskem, které impozantně pokročilo k technologicky a kvalifikačně náročným odvětvím. Má v současnosti vyšší podíl sofistikované práce ve výrobcích, větší počet patentů na milion obyvatel (140 ku 128 v období 1994-1999), vyšší podíl high-tech ve vývozu apod. Jeho silnou stránkou je významný vzestup podílu na světovém trhu v technologicky nejnáročnějších odvětvích. Podíl informačních a komunikačních technologií na vývozu v rámci zemí OECD je v Maďarsku druhý nejvyšší za Irskem. Slabší stránkou však zůstává zaměření na technologicky méně náročné fragmenty produkčního řetězce v těchto odvětvích.

Opožďování systémových a institucionálních změn na počátku transformace je všeobecně vnímáno jako hlavní příčina pomalejšího ekonomického růstu v České republice. Původně zvolený způsob privatizace vedl také ke značnému pokřivení motivací, když podněcoval spíše k majetkovým přesunům a finančním spekulacím než k dlouhodobému rozvoji nově nabývaných podniků.

Systémové reformy a opatření formující příznivé podnikatelské prostředí a motivace - úměrné daňové zatížení, mechanismus restrukturalizace a úpadku podniku, zlepšení vymahatelnosti práva a boj proti korupci, odstraňování byrokratických překážek - zůstávají i nadále mimořádně důležité. K tomu se přidružuje potřeba zásadních reforem veřejných financí, které by zajistily fiskální konsolidaci a udržitelnost financování penzijních a zdravotnických systémů. Překonat zaostávání v kvalitě institucionálního prostředí je tak jedním z rozhodujících předpokladů urychlení ekonomického růstu.

Současně však nazrál čas rozšířit pozornost na rozvoj dlouhodobých růstových faktorů, které v evropském měřítku zdůrazňuje Lisabonská strategie, do které se ČR vstupem do EU plně zapojuje. Praktické kroky se týkají investic do znalostí a přizpůsobivosti lidského činitele, jako je celoživotní vzdělávání, zvýšení podílu terciárního vzdělání, všeobecná počítačová gramotnost, jazyková příprava. Dále jde o zlepšení přenosu poznatků výzkumu do hospodářské praxe, uvolnění přístupu k rizikovému kapitálu, celkově pak profesní a územní mobility na trhu práce. Předpokladem je i překonání odtrženosti univerzit a technických vysokých škol od podnikatelské sféry a posílení dříve tradičně rozvinutého technického a učňovského školství.

Investice by měly být zaměřovány také k sofistikovanější výrobě a službám s vyšší přidanou hodnotou, na technologicky náročnější fragmenty produkčního řetězce a výzkum a vývoj. K tomu by měla sloužit opatření v daňové oblasti a lepší systém investičních pobídek. Daňové úlevy by se měly týkat amortizačních a investičních odpisů, které jsou daleko lepším stimulem pro investování než nižší sazby daně, a výdajů na podporu vědy, výzkumu a vývoje. Investiční pobídky by měly směřovat k sofistikovanější výrobě a službám a k rozšíření výroby komponentů v domácích malých a středních podnicích, kooperujících s velkými investory.

Zarážející je, že u podniků pod zahraniční kontrolou v českém zpracovatelském průmyslu je podstatně nižší intenzita výzkumu a vývoje než u domácích firem. Podle údajů ze statistik OECD zde výdaje na výzkum a vývoj činily v období 1998 až 2000 jen 0,6 % z přidané hodnoty ve srovnání s 3,2 % u domácích. Zahraniční investoři se orientují převážně na levnou pracovní sílu a jimi provozované podniky představují z velké části jen "montovny" (viz zejména výrobu elektrických a optických přístrojů).

Jednou z mála čestných výjimek je výroba motorových vozidel, kde intenzita výzkumu a vývoje přesahuje 10 % - zřejmě především dík Škodě Auto a navazujícímu "clusteru" subdodavatelů. V posledních letech se situace začala mírně zlepšovat i v dalších sektorech. Přispělo k tomu mimo jiné i rozšíření investičních pobídek na strategické služby. V reorientaci pobídek je nutno pokračovat tak, aby se zvyšoval podíl tuzemské přidané hodnoty ve výrobě i službách.

Lisabonská agenda, do které budeme začleněni při vstupu do Evropské unie, vyžaduje obrat v hospodářské strategii i změnu v postojích občanů a podnikatelské sféry. Česká republika může z tohoto procesu mnoho vytěžit, dokáže-li se poučit z "nejlepší praxe" a stimulovat svou inovační schopnost. To by začalo zlepšovat její pozici v rámci Evropské unie, aby lépe odpovídala historicky daným předpokladům.