Co je špatně na obou březích Atlantiku

Navzdory občasnému reptání politiků nikdo vážně nepochybuje o nezávislosti Evropské centrální banky ani o tom, že měnová politika eurozóny je díky ní dobře chráněna proti politickým tlakům. Avšak nedávná smrt Paktu stability a růstu, který jeho otec - Německo - zahubil společně se spoluautorem piklů a ochotným komplicem - s Francií, připomíná zásadní lekci: ve fiskální politice je pro volené politiky těžké, ne-li nemožné, vzdát se moci.

Totéž platí za oceánem. Federální rezervní úřad USA je pochopitelně naprosto nezávislý. Ale všechny snahy o omezení fiskální volnosti americké federální vlády, například na způsob Paktu stability či nechvalně proslulých pravidel vyrovnanosti rozpočtu Clintonovy éry, vždy nakonec zkrachují pod náporem tlaku ze strany prezidenta i Kongresu.

Měnovou politiku lze ve volebních rocích využít k povzbuzení hospodářství stejně dobře jako politiku fiskální, ne-li lépe, a politici o to budou vždy usilovat. Ovšem neukázněné užívání kteréhokoli z těchto mechanismů kvůli krátkodobým cílům může z dlouhodobého hlediska přijít draho, což ospravedlňuje některá omezení svobody politiků ovlivňovat makroekonomické politiky.

Mají-li politici možnost řídit inflaci rozhodujícím slovem v centrální bance, mohou svoji moc využít k devalvaci břemena státního dluhu a vyhnout se tak zvýšení daní, které by bylo nutné na splacení dluhu. To bylo velké poučení 70. a počátku 80. let, kdy bezuzdná inflace přiměla politiky vzdát se této své moci ve prospěch nezávislých centrálních bank, což zřejmě samo o sobě trhy přesvědčilo, že stabilita cen bude obnovena.

Přesto měnová politika není ojedinělým typem tvorby hospodářských koncepcí. Záležitosti fiskální politiky by také bylo možno svěřit nezávislým úředníkům, aby drželi politiky na uzdě. Proč například nepověřit nezávislou byrokracii určitými cíli přerozdělování nebo řízením úrovně veřejných investic či správou deficitu? Nezávislý fiskální orgán by pravděpodobně dokázal realizovat dlouhodobé cíle společnosti v daných oblastech lépe než politici, kteří upírají zrak na příští volby.

Principiálně opravdu není jasné, proč by se k měnové a k fiskální politice mělo přistupovat tak odlišně, totiž jednu plně svěřit úřednímu orgánu a druhou zcela přenechat volnému uvážení politiků, kteří ji tak mají ve svých rukou. Proč tedy tento obrovský rozdíl pozorujeme jak v Americe, tak v Evropě?

Odpovědí je, že fiskální politika je klíčovým nástrojem, který politici využívají k tomu, aby přilákali určité volebně strategické skupiny, například penzisty, státní zaměstnance či středostavovské majitele domů, a udrželi si je, zatímco náklady přesouvají na poražené. Není potřeba zavděčit se celému spektru voličů, vždyť na vítězství stačí určitá část. Pro volbu skupin voličů, jež si politici chtějí naklonit, je fiskální trumf rozhodující.

Nezávislé fiskální úřady nebo pravidla jako Pakt stability stojí v cestě tomuto politickému zužitkování fiskální politiky, což vyjde draho. Vždyť kdyby politici nemohli vyhrávat volby tím, že budou brát peníze jiným, včetně budoucích generací, jež budou muset část dluhu zaplatit a předat jej dál, museli by se mnohem usilovněji snažit, aby prokázali schopnost zajistit veřejné blaho pro všechny. To je mnohem těžší!

Pochopitelně měnová politika také ovlivňuje přerozdělování. Vezměte v úvahu různost účinků úrokových sazeb na dlužníky a věřitele. Avšak měnová politika je ve srovnání s fiskální politikou mnohem těžkopádnější, nepřímou a nepřesnou metodou volby vítězů a poražených. Nezávislé centrální banky mohou být občas politikům trnem v oku, ale v případě nutnosti je alespoň lze použít jako obětní beránky, což je úloha, jejíž přínosy převažují nad cenou za ztrátu kontroly nad jedním užitečným nástrojem.

Tyto úvahy by měly být vodítkem při rozhodování, co bude v Evropě následovat po Paktu stability. Dnes je více než jasné, že národní vlády (zvlášť ve velkých zemích) se nikdy nepodřídí podstatnějším omezením své fiskální volnosti. Svobody fiskálních manévrů se zřejmě vzdaly na dobu potřebnou k zavedení eura, ale v normálních časech si svůj fiskální rajon budou nárokovat zpět. Evropská komise by tedy měla přestat řinčet zbraněmi v prohrané bitvě, protože tím jen oslabuje svou důvěryhodnost, obzvlášť v očích malých zemí, které se jako jediné nechají donutit k přijetí nechtěných fiskálních pravidel.

Realisticky viděno, Evropská komise nemůže od národních vlád žádat víc než transparentnost a srozumitelnost jejich fiskálních účtů. Zabránit politickému využívání fiskální politiky je nesplnitelný úkol. Fiskální počínání státu by se ale přinejmenším nemělo ukrývat do nejasných metodologických poznámek k rozpočtu.

Ani tento omezený cíl nemusí být snadné splnit. Strategickým vyhýbáním se transparentnosti si svůj chléb vydělávají vychytralí politici, kteří se chtějí zavděčit lobbistům tím, že před zraky většiny občanů skrývají náklady na státní štědrost.

Pravidla, která budou řídit chování politiků, nesmějí být vytvořena tak, jako by se měla vztahovat na nezaujaté veřejné sluhy s dobrými úmysly. Politici jsou ochotni jít do krajnosti, jen aby potěšili své příznivce a zvítězili ve volbách. Realisticky můžeme doufat nanejvýš v to, že to nejhorší, k čemu se odhodlají, provedou světu na očích.


Alberto Alesina je profesorem ekonomie na Harvardově univerzitě a Francesco Giavazzi je profesorem ekonomie na univerzitě Bocconi v Miláně.