Cílem volného pohybu služeb, zakotveného v článcích 49-55 Smlouvy o založení Evropského společenství (Smlouva ES), je dosažení liberalizace při poskytování služeb v rámci jednotného trhu.

Službou ve smyslu evropského práva se rozumí činnost prováděná zpravidla za úplatu. Evropský soudní dvůr (ESD) ve své rozhodovací praxi však zaujal k tomuto požadavku relativně liberální přístup. Konstatoval, že daný požadavek je naplněn například v případě loterií, kde je úplatou cena herního tiketu. Na ekonomickém charakteru loterie nemění nic ani ta skutečnost, že zisk dosažený provozovatelem loterie je dále přerozdělován a nezůstává v jeho volné dispozici (případ Schindler). Úplata za službu přitom nemusí pocházet přímo od příjemce služby, jako je tomu v případě televizního programu dodávaného specializovanou společností televizním stanicím, kde je odměna hrazena de facto nikoliv odběratelem, tj. televizní stanicí, nýbrž diváky platícími předplatné na dotčené televizní programy (případ Bond van Adverteerders). Za službu je dále třeba považovat i výkon profesionálního sportu (případ Deliége).

Aby daná služba mohla požívat výhod poskytovaných Smlouvou ES, je třeba, aby existoval tzv. "evropský prvek", tj. vztah k jednotnému trhu EU. Ve své nejranější judikatuře ESD konstatoval evropský prvek v případech, kdy se poskytovatel služby z členského státu A zdržuje na území státu příjemce služby, členského státu B (případ Van Binsberg). Velmi záhy však ESD konstatoval, že oprávněným z volného pohybu služeb je nejen poskytovatel, ale i příjemce služeb.

Svoboda cestování do druhého členského státu kvůli přijetí služby v tomto státě proto zahrnuje i turisty a osoby cestující za vzděláním nebo za zdravotní péčí. Tyto občany je třeba považovat za osoby požívající výhod volného pohybu služeb (případ Luisi and Carbone). Další situací, kde ESD konstatoval použitelnost zásad volného pohybu služeb, je případ, kdy poskytovatel i příjemce služby spolu cestují do jiného členského státu, kde je služba následně poskytována. Tato otázka vyvstala v případě turistických průvodců doprovázejících turisty a jejich činnosti ve Francii, Itálii a Řecku. Tyto státy podmiňovaly činnost těchto průvodců udělením licence po získání zvláštního vzdělání (případy Komise ve Francii, Itálii a Řecku). Volný pohyb služeb se však vztahuje i na případy, kdy hranice překračuje pouze služba samotná. To zahrnuje případy, kdy je služba poskytována prostřednictvím telekomunikační techniky (případy Bond van Adverteerders a Alpine Investment).

Svoboda pohybu služeb je subsidiární. Aplikuje se pouze tehdy, nespadá-li dotčený konkrétní případ pod ustanovení o volném pohybu zboží, osob nebo kapitálu. V případu Svensson a Gustavsson z roku 1993, kdy se švédský pár žijící v Lucembursku rozhodl čerpat hypotéku od belgické banky, a proto nedostal státní dotaci na úroky, ale ESD konstatoval, že je nutné aplikovat jak ustanovení týkající volného pohybu kapitálu, tak i služeb. Obě základní svobody byly lucemburskou legislativou porušeny.

V ostatních případech, tj. ve vztahu k volnému pohybu zboží, osob a svobodě podnikání, se současná aplikace ustanovení o volném pohybu služeb ale jednoznačně vylučuje (případy Sacchi a Gebhard). Nejsložitější je přitom hranice se svobodou podnikání. Základním rozlišujícím prvkem by měl být čas. Podle judikatury ESD se činnost spadající pod svobodu podnikání vyznačuje jistou trvalostí, zatímco volný pohyb služeb dopadá na přechodnou činnost na území druhého členského státu. Je však zřejmé, že ne vždy bude jednoduché tento časový prvek definovat. Pro úplnost je třeba dodat, že produkce a distribuce elektřiny spadá pod ustanovení o volném pohybu zboží (případ Almelo).

Vlastní samostatná úprava je ve Smlouvě ES vyhrazena službám v oblasti dopravy (čl. 70-80 Smlouvy ES).

Z hlediska osobní působnosti se svoboda pohybu vztahuje na občany členských států, kteří podnikají na území EU, a dále na společnosti, které byly založeny podle práva některého členského státu a mají sídlo či ústředí uvnitř EU. Není přitom rozhodující, jsou-li tyto společnosti zcela či převážně vlastněny a kontrolovány subjekty mimo EU. Vždy je však nutno, aby dotčená osoba (společnost či občan členského státu), která se dovolává volného pohybu služeb, v rámci EU podnikala, tj. měla skutečný a trvalý ekonomický vztah k některému z členských států. Ustanovení o volném pohybu služeb se tak nemůže dovolávat občan členského státu, který by sídlil a trvale podnikal mimo území EU.

Základním prostředkem k dosažení volného pohybu služeb je zákaz diskriminace na základě národnosti. Obdobně jako u jiných svobod, konstatoval ESD v případu Van Binsberg (1974) přímou účinnost dotčených ustanovení Smlouvy ES. ESD však dlouho nechával jednoznačně nezodpovězenu otázku, zdali se zákaz omezení volného pohybu služeb vztahuje toliko na zákaz přímé diskriminace spočívající v posuzování národnosti či místa podnikání dotčené osoby, nebo i na omezení nediskriminační povahy, která jsou však s to významně omezit výkon svobody poskytování služeb v rámci EU. Za průlomové rozhodnutí v této otázce lze považovat případ Säger v. Dennermeyer z roku 1991. Pan Säger, patentový zástupce z Mnichova, se dožadoval u německých úřadů zákazu činnosti britské společnosti Dennermeyer specializující se na sledování časové platnosti patentů a jejich včasné obnovování. Společnost poskytovala své služby i v Německu ve vztahu k německým patentům. Pan Säger však argumentoval, že taková činnost je podle německého práva vyhrazena výhradně právníkům a patentovým zástupcům. Tyto předpoklady však společnost Dennermeyer nesplňovala. Byť německá právní úprava nebyla diskriminační, vztahovala se na všechny osoby bez ohledu na jejich národnost či místo trvalého podnikání (stejného zacházení by se společnosti Dennermeyer dostalo, i kdyby byla založena v Německu), byla tato právní úprava shledána ESD v rozporu se svobodou poskytování služeb.

Omezení volného pohybu služeb, byť diskriminační povahy, je možné na základě Smlouvy ES ospravedlnit jen v případě, jedná-li se o činnosti spjaté s výkonem veřejné moci nebo je-li omezení nutné kvůli ochraně veřejného pořádku, bezpečnosti nebo zdraví. Tento výčet důvodů nesmí být rozšiřován. V případě nediskriminačních omezení doplnila judikatura ESD shora uvedené důvody, které ospravedlňují restriktivní opatření o tzv. veřejný zájem (případ Alpine Investments) a o zamezení neoprávněného obcházení národní právní úpravy (případ TV 10).
Související