Aktuální číslo časopisu Ekonom
Když se letos na jaře odhodlala francouzská vláda pravého středu tnout do živého a přišla s projektem postupného zvyšování počtu roků nutných k získání nároku na státní penzi, byly z toho stávky a protestní akce. Vláda neustoupila a nový penzijní zákon prosadila.
Ve Francii - stejně jako v mnoha dalších zemích - se všechny rozbory shodovaly, že penzijní systém ohrožuje stárnutí populace. Roční schodek všech typů penzí vyplácených z centrálního fondu by v roce 2020 dosáhl 50 miliard eur a v roce 2040 až 100 miliard eur. Už dnes je ve Francii každý pátý občan starší 60 let a má naději, že bude žít v průměru ještě 22 let. Alarmující propočty se staly apelem: penzijní systém je třeba reformovat. Hned.
Jospinova vláda o problému sice hovořila, ale když s projektem reformy v roce 2001 narazila na odpor odborářů, okamžitě ho stáhla. Raffarinova vláda pravého středu byla taktičtější než její levicová předchůdkyně a přišla s důchodovou reformou na počátku svého mandátu. V porovnání s projektem socialistů nepřišla s ničím mimořádně odlišným. Koncem července projekt reformy schválilo s konečnou platností francouzské Národní shromáždění a v polovině srpna toto rozhodnutí potvrdil francouzský senát.
Přijatá penzijní reforma není radikální: počítá s pozvolným prodlužováním počtu odpracovaných let. Neruší stávající systém přerozdělování a nehodlá ho ani pomalu dusit. Princip dosavadního systému, kterým je solidarita generací, se zachovává. Finanční báze penzijního systému se chápe jako společný národní majetek.
Ve Francii se historicky utvořilo několik odlišných způsobů nabývání práva na důchod a výpočtu jeho výše (veřejná správa, zaměstnanci veřejného a státního sektoru, zaměstnanci soukromého sektoru, řemeslníci, maloobchodníci, svobodná povolání, zemědělci). Podmínky k získání důchodu přitom nejsou navzájem zcela rovnocenné. Disproporce důchodových režimů jsou dobře patrné při srovnávání veřejného a soukromého sektoru. Ve veřejném sektoru například stačilo k nabytí práva na penzi v průměru 37,5 roku práce, v privátním sektoru to bylo 40 let. V privátní sféře se penze vypočítávala z 20 nejlépe placených let práce a od roku 2008 to bude na bázi 25 nejlépe placených let. Za 40 let práce může důchodce dostat až 50 % průměrné mzdy za kalkulované období. Pokud zaměstnanec odejde do penze dříve, výše důchodu se mu snižuje za každé neodpracované čtvrtletí o 2,5 %. K této základní penzi patří mnohdy i doplňkové zdroje, jako penzijní připojištění nebo akcie, nezřídka poskytované zaměstnancům soukromých firem. U veřejného sektoru se výše důchodu zatím vypočítává z platu za šest posledních měsíců bez prémií a odměn. Za každý neodpracovaný rok pod tímto limitem se penze snižuje o 2 % a její maximální výše může dosáhnout 75 % průměrné mzdy. Nerovnosti plynoucí z odlišných pen-zijních režimů podkopávají věrohodnost solidarity jako společenské hodnoty. Není divu, že nynější reforma tlačí více na zaměstnance veřejného sektoru, kterých má Francie mezi průmyslově nejvyspělejšími zeměmi světa procentuálně nejvíce a kteří tvoří celou pětinu všech pracovních sil ve Francii, což je dohromady asi 5,4 milionu lidí.
Čerstvě schválená francouzská penzijní reforma si tedy vytkla za cíl jednak udržet přerozdělování jako základ důchodového systému, jednak omezit křiklavé diference mezi jednotlivými penzijními režimy, především mezi veřejným a soukromým sektorem. Nový důchodový zákon počítá během následujících pěti let s prodloužením doby nutné k získání plného důchodu ve veřejném sektoru z dosavadních 37,5 roku na 40 let. Od roku 2008 se pak předpokládá další prodloužení jak ve veřejném, tak v soukromém sektoru. Přizpůsobování délky pracovní aktivity rostoucí délce života by se mělo podle nové právní normy provádět až do roku 2020, a to na základě doporučení zvláštní nezávislé komise, zvažující všechny dostupné demografické, hospodářské a sociální údaje a skutečnosti.
Aby úsilí o novou spravedlnost nevytvářelo nové nespravedlnosti, obsahuje právě přijatá právní norma řadu nařízení, která oslabují dopad nových předpisů na sociálně či zdravotně předem znevýhodněné občany. Zákon tak kupříkladu garantuje penzi ve výši minimálně 85 % zákonem stanovené nejnižší mzdy pro zaměstnance, kteří během celé pracovní aktivity platili pojištění alespoň ve výši základního penzijního pojistného. Skupina těch, kteří začali pracovat velice mladí, tj. ve věku mezi 14-16 lety, může zase odejít do důchodu před dovršením 60 let věku s nárokem na plnou penzi za předpokladu, že platili alespoň 40 let důchodové pojištění. Počítá se také s různými úpravami chybějícího pojistného za léta studií formou jejich zakoupení pojištěncem. Anebo se poskytují úlevy rodičům, kteří se starali o zdravotně postižené dítě.
Důchodová reforma, která se ve Francii promítla do nové zákonné úpravy, má řadu odpůrců zejména v řadách zaměstnanců pracujících ve veřejném sektoru, neboť přijaté změny se jich dotknou nejvíce. Jednotlivé odborové ústředny nenašly ve věci důchodů společnou řeč. Zatímco vedení politicky středové ústředny CFDT zásady nové reformy přijalo, levicově orientovaná CGT a radikální FO se zapojily do protestních akcí. Aktivně vystupovaly mimo jiné především svazy učitelů veřejných škol, které nesouhlas s penzijními změnami spojují s odmítáním postupující školské reformy. Někteří učitelé v souvislosti s těmito protesty dokonce stávkovali. Očekává se, že podzim přinese další protestní akce, stávky a demonstrace. Zákon upravující podmínky k nabytí práva na důchod se však už stal závaznou právní normou. Odhodlání francouzské vlády bylo tentokrát silnější než příroda a veřejná nespokojenost.
Autor je český novinář ve Francii
Ve Francii - stejně jako v mnoha dalších zemích - se všechny rozbory shodovaly, že penzijní systém ohrožuje stárnutí populace. Roční schodek všech typů penzí vyplácených z centrálního fondu by v roce 2020 dosáhl 50 miliard eur a v roce 2040 až 100 miliard eur. Už dnes je ve Francii každý pátý občan starší 60 let a má naději, že bude žít v průměru ještě 22 let. Alarmující propočty se staly apelem: penzijní systém je třeba reformovat. Hned.
Jospinova vláda o problému sice hovořila, ale když s projektem reformy v roce 2001 narazila na odpor odborářů, okamžitě ho stáhla. Raffarinova vláda pravého středu byla taktičtější než její levicová předchůdkyně a přišla s důchodovou reformou na počátku svého mandátu. V porovnání s projektem socialistů nepřišla s ničím mimořádně odlišným. Koncem července projekt reformy schválilo s konečnou platností francouzské Národní shromáždění a v polovině srpna toto rozhodnutí potvrdil francouzský senát.
Přijatá penzijní reforma není radikální: počítá s pozvolným prodlužováním počtu odpracovaných let. Neruší stávající systém přerozdělování a nehodlá ho ani pomalu dusit. Princip dosavadního systému, kterým je solidarita generací, se zachovává. Finanční báze penzijního systému se chápe jako společný národní majetek.
Ve Francii se historicky utvořilo několik odlišných způsobů nabývání práva na důchod a výpočtu jeho výše (veřejná správa, zaměstnanci veřejného a státního sektoru, zaměstnanci soukromého sektoru, řemeslníci, maloobchodníci, svobodná povolání, zemědělci). Podmínky k získání důchodu přitom nejsou navzájem zcela rovnocenné. Disproporce důchodových režimů jsou dobře patrné při srovnávání veřejného a soukromého sektoru. Ve veřejném sektoru například stačilo k nabytí práva na penzi v průměru 37,5 roku práce, v privátním sektoru to bylo 40 let. V privátní sféře se penze vypočítávala z 20 nejlépe placených let práce a od roku 2008 to bude na bázi 25 nejlépe placených let. Za 40 let práce může důchodce dostat až 50 % průměrné mzdy za kalkulované období. Pokud zaměstnanec odejde do penze dříve, výše důchodu se mu snižuje za každé neodpracované čtvrtletí o 2,5 %. K této základní penzi patří mnohdy i doplňkové zdroje, jako penzijní připojištění nebo akcie, nezřídka poskytované zaměstnancům soukromých firem. U veřejného sektoru se výše důchodu zatím vypočítává z platu za šest posledních měsíců bez prémií a odměn. Za každý neodpracovaný rok pod tímto limitem se penze snižuje o 2 % a její maximální výše může dosáhnout 75 % průměrné mzdy. Nerovnosti plynoucí z odlišných pen-zijních režimů podkopávají věrohodnost solidarity jako společenské hodnoty. Není divu, že nynější reforma tlačí více na zaměstnance veřejného sektoru, kterých má Francie mezi průmyslově nejvyspělejšími zeměmi světa procentuálně nejvíce a kteří tvoří celou pětinu všech pracovních sil ve Francii, což je dohromady asi 5,4 milionu lidí.
Čerstvě schválená francouzská penzijní reforma si tedy vytkla za cíl jednak udržet přerozdělování jako základ důchodového systému, jednak omezit křiklavé diference mezi jednotlivými penzijními režimy, především mezi veřejným a soukromým sektorem. Nový důchodový zákon počítá během následujících pěti let s prodloužením doby nutné k získání plného důchodu ve veřejném sektoru z dosavadních 37,5 roku na 40 let. Od roku 2008 se pak předpokládá další prodloužení jak ve veřejném, tak v soukromém sektoru. Přizpůsobování délky pracovní aktivity rostoucí délce života by se mělo podle nové právní normy provádět až do roku 2020, a to na základě doporučení zvláštní nezávislé komise, zvažující všechny dostupné demografické, hospodářské a sociální údaje a skutečnosti.
Aby úsilí o novou spravedlnost nevytvářelo nové nespravedlnosti, obsahuje právě přijatá právní norma řadu nařízení, která oslabují dopad nových předpisů na sociálně či zdravotně předem znevýhodněné občany. Zákon tak kupříkladu garantuje penzi ve výši minimálně 85 % zákonem stanovené nejnižší mzdy pro zaměstnance, kteří během celé pracovní aktivity platili pojištění alespoň ve výši základního penzijního pojistného. Skupina těch, kteří začali pracovat velice mladí, tj. ve věku mezi 14-16 lety, může zase odejít do důchodu před dovršením 60 let věku s nárokem na plnou penzi za předpokladu, že platili alespoň 40 let důchodové pojištění. Počítá se také s různými úpravami chybějícího pojistného za léta studií formou jejich zakoupení pojištěncem. Anebo se poskytují úlevy rodičům, kteří se starali o zdravotně postižené dítě.
Důchodová reforma, která se ve Francii promítla do nové zákonné úpravy, má řadu odpůrců zejména v řadách zaměstnanců pracujících ve veřejném sektoru, neboť přijaté změny se jich dotknou nejvíce. Jednotlivé odborové ústředny nenašly ve věci důchodů společnou řeč. Zatímco vedení politicky středové ústředny CFDT zásady nové reformy přijalo, levicově orientovaná CGT a radikální FO se zapojily do protestních akcí. Aktivně vystupovaly mimo jiné především svazy učitelů veřejných škol, které nesouhlas s penzijními změnami spojují s odmítáním postupující školské reformy. Někteří učitelé v souvislosti s těmito protesty dokonce stávkovali. Očekává se, že podzim přinese další protestní akce, stávky a demonstrace. Zákon upravující podmínky k nabytí práva na důchod se však už stal závaznou právní normou. Odhodlání francouzské vlády bylo tentokrát silnější než příroda a veřejná nespokojenost.
Autor je český novinář ve Francii
Související
Newsletter týdeníku Ekonom.
Každý čtvrtek vám představíme obálku nového čísla Ekonomu a přiblížíme pět vybraných témat, která si budete moct přečíst na webu Ekonom.cz.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
