V rámci Evropského společenství bylo nutné zavést nový právní řád a vytvořit nové právní instituce nezávislé na národních státech. Podpisem přístupové smlouvy se každý členský stát zavazuje, že se podřídí právu Evropských společenství (ES) a že na ně v určitém rozsahu přesune svou suverenitu.

Právo v ES zahrnuje:

* Primární komunitární právo tvořené různými evropskými dohodami.

* Sekundární komunitární právo tvořené legislativní činností institucí EU. Jeho hlavními nástroji jsou:

Nařízení se vztahují na všechny členské státy a jsou závazné jako celek.Vstupují do právního systému členských států přímo, bez potřeby jejich další administrativní nebo právní implementace.

Směrnice jsou závazné co do výsledků, kterých má být dosaženo, a jsou adresovány vládám členských států. Orgány jednotlivých členských států mají možnost volby, pokud jde o formu a způsob jejich implementace. Nicméně podle Evropského soudního dvora jsou směrnice přímo vynutitelné, jestliže je členský stát neimplementuje řádně a ve lhůtě směrnicemi stanovené a pokud jsou opatření směrnic dostatečně jasná, přesná a bezpodmínečná. Česká republika již velkou část směrnic do svého právního řádu implementovala.

Rozhodnutí jsou adresována konkrétním osobám a jsou závazná jako celek pro ty, jimž jsou adresována.

Doporučení a stanoviska nemají právní závaznost. Přesto však někdy spolupůsobí při aplikaci práva ES.

Precedenční právo je založené na rozsudcích Evropského soudního dvora (ESD) a na rozsudcích druhého soudu zřízeného v roce 1988, tzv. Soudu první instance.

Primární právo ES (Smlouva o Evropském společenství - Smlouva ES) předpokládá několik typů řízení před soudními instancemi EU:

Řízení o porušení smlouvy může být zahájeno z podnětu Komise či některého členského státu proti jinému členskému státu, jestliže tento stát porušuje ustanovení Smlouvy ES.

Řízení o žalobě na neplatnost lze do jisté míry přirovnat ve vnitrostátním právu k ústavní stížnosti na neplatnost zákona či jeho vybrané části. Umožňuje členskému sátu, Komisi, Radě, Evropskému parlamentu nebo Evropské centrální bance napadnout právní akt přijatý institucemi EU pro jeho neplatnost. Uvedené instituce či členské státy mají přístup k této žalobě bez dalšího dokládání svých oprávněných zájmů. Někdy jsou v této souvislosti nazývány tzv. privilegovanými osobami. Na rozdíl od nich mohou fyzické a právnické osoby využít této žaloby jen proti rozhodnutím, jež jsou jim adresována, či proti rozhodnutím nebo nařízením adresovaným třetí osobě, jež se jich však bezprostředně dotýkají.

Řízení o žalobě na nečinnost umožňuje napadnout členským státům, jakož i institucím EU nečinnost Evropského parlamentu, Rady nebo Komise, pokud je podle práva ES povinna k nějakému aktivnímu konání (např. předložení návrhu k dalšímu projednání). Za určitých podmínek je tento institut dostupný i fyzickým a právnickým osobám.

Řízení o předběžné otázce lze považovat z pohledu fyzických a právnických osob za jedno z nejdůležitějších. Někdy je dokonce označováno za "perlu" v rámci právní úpravy soudnictví ES. Umožňuje totiž ESD podávat autoritativní výklad k aplikaci komunitárního práva. Nejvýznamnější je pak možnost a za vymezených podmínek povinnost soudních orgánů členských států vznést dotaz k Evropskému soudnímu dvoru ohledně aplikace práva ES, pokud je toto právo v řízení před nimi nějakým způsobem dotčeno. Tento institut se stal základním kamenem pro prosazování aplikace práva ES přímo před orgány jednotlivých členských států i základem prosazování práv fyzických a právnických osob založených právem ES.

Dalšími instituty v oblasti soudního řízení jsou řízení o náhradě škody. Umožňují domáhat se náhrady škody z mimosmluvní odpovědnosti vůči Evropskému společenství, a řízení o pracovněprávních a obdobných otázkách. V jeho rámci jsou řešeny spory mezi Evropským společenstvím a jeho zaměstnanci.

Evropský právní řád tvoří nezávislý právní systém nadřazený národnímu právu. Tento princip sice není výslovně zakotven ve smlouvách, byl však formulován Evropským soudním dvorem již v roce 1964 v případu Costa versus ENEL. V roce 1970 v případu Internationale Handelsgesellschaft Evropský soudní dvůr potvrdil, že komunitární právo má přednost též před ústavami členských států a základními právy v nich obsaženými. V roce 1972 dospěl dokonce tak daleko, že prohlásil, že "žádné ustanovení národního práva nelze uplatnit k potlačení práva komunitárního". Soud první instance je vždy, když dojde ke kolizi komunitárního práva s právem národním, povinen uplatňovat právo komunitární. Pro české soudy to samozřejmě znamená, že pokud se strana sporu odvolává na skutečnost, že domácí právo je v rozporu s právem komunitárním, soud musí aplikovat právo komunitární. Prakticky tak budou od 1. května 2004 občané EU (včetně občanů České republiky), kteří stanou před českým soudem, moci trvat na správné aplikaci jednotlivých nařízení a směrnic ES. Otázka, zda český soud musí takový rozpor řešit z úřední povinnosti, není v současnosti zcela jasná.

Tento článek je prvním ze série textů, které budou čtenáře pravidelně seznamovat se změnami, jež přinese náš vstup z právního, respektive daňového pohledu. Vycházejí z často opakovaných dotazů, s nimiž se na nás obracejí klienti.

EMMA MOESLE, EUGEN OEHM

KPMG

Tři pilíře Unie

Nezapomeňte rozlišovat mezi pojmy Evropská unie a Evropské společenství. Evropská unie je tvořena třemi částmi, tzv. "pilíři", kterými jsou:

I. pilíř: Evropské společenství a Euratom (ES).

II. pilíř: Společná zahraniční a bezpečnostní politika

III. pilíř: Blízká spolupráce ve věcech soudnictví a vnitřních záležitostech.

Z hlediska obsahu a rozsahu je nejdůležitější pilíř první, protože obsahuje i právo ES.

Související