Jaroslav Doležal se narodil v roce 1946 v Praze. Vystudoval Fakultu elektrotechnickou ČVUT. Hodnost kandidáta technických věd získal v Ústavu teorie informace a automatizace Akademie věd České republiky. V tomto ústavu mimo jiné koordinoval spolupráci akademických pracovišť zemí bývalé RVHP. Od roku 1993 vede laboratoř firmy Honeywell v Praze.

Unikátní pracoviště už desátý rok ukrývají útroby tuctové sídlištní budovy Akademie věd ČR v Praze Na Mazance. Zabývá se vývojem softwaru k řízení technologických procesů v průmyslu. Patří Honeywellu, jednomu z největších průmyslových koncernů v USA. Jde o vůbec první pracoviště svého druhu, které Honeywell zřídil mimo Spojené státy. Vývojovou laboratoř, v níž nyní pracuje 30 specialistů z různých zemí střední a východní Evropy, vede od počátku Jaroslav Doležal.

Proč si Američané počátkem 90. let vybrali zrovna Prahu?

Honeywell se rozhodl své průmyslové technologie vyvíjet nejen ve střední Evropě, ale také v Asii a Střední Americe. V USA chyběli odborníci. Koncem 80. se mladí vrhali spíše na počítačově vědy, na práva či do byznysu. Inženýrské povolání bylo popelkou. Ale o tom, že první vývojová laboratoř Honeywellu v zahraničí vznikla v roce 1993 u nás, rozhodla zřejmě náhoda. Zástupci koncernu mě oslovili na jednom mezinárodním kongresu. V poslední době začíná i Honeywell vývoj technologií stále více přesunovat také do Číny.

USA už nechtějí budovat další Silicon Valley?

Velké zahraniční korporace nejenom v USA se nyní řídí heslem "get best wherever they are". Tedy jdou za těmi nejlepšími. Něco jiného jsou speciální technologie, například nanotechnologie, bioinformatika, speciální materiály, v nichž mají Spojené státy před světem náskok. Ale v ostatních případech už se nepovažuje za rozumné odborníky za každou cenu koncentrovat na jedno místo. Jde i o to, že za prací do zámoří, byť sebevíc zajímavou, dnes už každý špičkový vědec nepůjde.

Ale co třeba Indové?

Ti jsou výjimkou. Nemají jazykový problém a hlavně rozdíl v životních podmínkách v jejich domovině a za mořem je propastný. Čínští odborníci dnes do Ameriky tolik neodcházejí, a když, tak spíše krátkodobě a vracejí se. Také Středoevropané jsou hodně svázáni s rodným hnízdem, bývají také loajálnější k zaměstnavateli.

Co zahraniční firmu na ČR láká, aby k nám přesunula vývoj?

Jsme malá země a možnosti výběru odborníků jsou tudíž omezené. Z miliardy Číňanů se 50 schopných inženýrů vybere asi snadněji. Ale cizí firmy vědí, že Češi jsou kulturně a pořád i technicky vyspělý národ. Technologické centrum by se mělo rozvíjet tam, kde se investuje, vznikají nové firmy, kde sídlí univerzita a nápady se mohou vařit a míchat dohromady. Integrovaný software nemůže vyvíjet člověk, který umí jen programovat. Musí znát souvislosti, fyzikálně chápat procesy v chemičce nebo v teplárně, jejíž technologii má popisovat.

Nicméně také pro pražskou laboratoř hledáte odborníky v zahraničí. Nevystačíte si s našinci?

Schopní lidé nejsou na každém rohu. Specialisty do laboratoře na inzerát nebo přes agenturu nezískám. Měl by to být absolvent ČVUT, znalý teorie regulace a řízení technologických procesů, schopný novinky z teorie využít například na problému řízení teplárenského kotle, který má vyřešit, tuto znalost naprogramovat, ověřit, konzultovat se zákazníkem. K tomu musí mluvit anglicky, být flexibilní, mít širší rozhled a chtít se učit. Zatím v laboratoři pracovali či pracují Poláci, Rusové, Bulhaři, Slováci. Vývojový tým to oživí. Byl bych rád, kdyby zahraničních odborníků bylo ještě víc. Ale vyřízení pracovního povolení je složité a dlouhé. Někdy to může odradit.

Pražské centrum je součástí firmy, která má roční rozpočet srovnatelný s rozpočtem českého státu. Jak se v ní dokázalo prosadit?

Byli jsme první vlaštovkou a nikdo od nás moc nečekal. Nechtěli jsme ale být jen prodlouženou rukou, která bude rozpracovávat dílčí úkoly zadané centrem. Pustili jsme se proto i do vývoje originálních řešení. Vyvíjíme integrovaný software k řízení technologických procesů tak, aby výroba byla co nejefektivnější a nejbezpečnější. Děláme šlehačku na dortu. Američané byli příjemně překvapeni, jak levně je to u nás vyjde. Jeden větší vývojový projekt stojí v USA tolik, jako u nás zárodek celé laboratoře.

Investice do technologických center se zpravidla nepočítají ve stovkách milionů. Přesto, kolik Honeywell do laboratoře investoval?

Vybudování podobné laboratoře je především dlouhodobá investice do schopných lidí. Mohu uvést jen to, že finanční podpora laboratoře byla od počátku velkorysá. Bylo to v době, kdy nezuřila recese a kdy na výzkum a vývoj mohla korporace věnovat relativně více peněz než nyní. Návratnost nebyla tolik na pořadu dne. Dnes si už musíme na část provozu vydělat. Proto pracujeme také na projektech, které jsou částečně i rutinní povahy, ale přinesou rychlý efekt. Našimi zákazníky jsou významné energetické, chemické či petrochemické společnosti.

Z Minneapolisu, kde ústředí výzkumu Honeywellu sídlí, je do Prahy daleko. Nebylo to příčinou potíží?

Šlo většinou spíše o nedorozumění. Mnohá vyplývala z kulturních rozdílů. V USA mají o vědecké práci poněkud jinou představu než u nás nebo v Německu. Není pro ně podstatné mít v laboratoři doktory nebo kandidáty věd. Považují to za drahou investici. Stejně tak prosazují co nejjednodušší řešení, chtějí, aby se stroj dal ovládat ne na dva, ale jen na jeden knoflík. Američané přistupují k výrobku tak, že se brzy opotřebuje a nezatěžují se detailním propracováním. Ostatně proto také automobil Ford vyrobený v Německu a v USA se liší.

Laboratoř je součástí obří divize Automatic and Control Solutions. Jak je řízena?

Určité úkoly dostáváme z centrály, ale jinak máme velkou tvůrčí volnost. Každý nápad, s kterým přijdeme sami, musíme podrobně zdůvodnit a obhájit. Firma se řídí zásadou "up or out". Pokud se nápad líbí, je ochotna skokově investovat. Prosazuje rychlou změnu. A když se řešení neosvědčí, co nejrychleji od něj odchází. Nevadí, že investice do něj vložená je odepsaná. Okamžitě se pouští do něčeho jiného, lepšího.

S jakým nápadem jste měli největší úspěch?

Nejvíce se cení projekty, které vycházejí z potřeby konkrétního zákazníka a námi vyvinuté řešení má obecnější uplatnění. Vyvíjeli jsme například technologii pro jednu teplárenskou firmu. Za pomoci nejnovějších matematických metod řízení jsme měli optimalizovat činnost několika technologických jednotek, například kotlů, nejdříve jednotlivě a potom jako celku. Když se všechny procesy správně uspořádají hierarchicky, pak čím postupuji výš, tím větší ekonomický efekt má každý malý zásah. Museli jsme přijít na to, ze které úrovně v jakou chvíli zásahy provádět.

Jak je časově a finančně náročné vyvinout takový software?

Jeden člověk by na něm pracoval několik let. Z toho lze orientačně odvodit, na kolik takové řešení přijde. Jde o složité věci, které musí dělat týmy lidí. Většina z nich musí teoreticky nejen znát chod technologických procesů, ale také je naprogramovat tak, aby chod daného průmyslového provozu byl efektivní. Nesmějí zapomínat ani na to, že pro operátora musí být radost s takovým programem pracovat, že musí být srozumitelný, přehledný, jednoduchý. A smířit se s tím, že jejich fantastický algoritmus, který běží v pozadí, nemusí být pro uplatnění celého řešení rozhodující.

Kudy se bude laboratoř ubírat dál?

Zkoumat do šuplíku si dnes může dovolit už málokdo. Daleko víc nám musí jít o to, aby myšlenky, jakkoli novátorské, našly konkrétní uplatnění a zaplatily se. Nemůžeme věci jen vymýšlet a pak předávat dalším divizím Honeywellu, ale více jít také do pilotních aplikací, prototypů a řešení. Víme také, že inovace mají jepičí život a že softwarová řešení musí běžet na poslední verzi Windows a na nejnovějším hardwaru, mít rok co rok nové rysy, reagovat na připomínky uživatelů. Jinak jsme venku ze hry. Chceme být nepostradatelní, ne proto, že budeme vyvíjet levné technologie, ale technologie, které jinde neumějí.

JIŘINA SHRBENÁ

Související