Aktuální číslo časopisu Ekonom
Martin PetříčekNení to jen ruská válka na Ukrajině či konflikt Izraele s Palestinou. Svět sužují bezmála dvě stovky regionálních konfliktů. To je nejvíc za posledních třicet let. Stále častěji navíc do nich – přímo či nepřímo – zasahují regionální nebo globální velmoci, které tím sledují své vlastní strategické zájmy. Snaží se nabourat mezinárodní systém a přestavět ho ve svůj prospěch.
Politický geograf Libor Jelen například říká, že konflikt na Ukrajině představuje mimo jiné střet kultur, při němž se hraje i o hodnoty Západu. Varuje hlavně před rozpadem teritoriální integrity Ukrajiny. „Přijde mi značně nebezpečné přistoupit na to, že by se mezinárodní hranice vytyčila třeba podél současné frontové linie. Všichni ostatní po celém světě by najednou začali přemýšlet, jak změnit své nároky a zájmy v realitu,“ říká Jelen.
Po klidnějších letech přibývá ve světě počet konfliktů. Čím je to způsobeno?
Přicházejí snahy o revizi mezinárodního politického systému. Velké konflikty nebo globální události obvykle definují nová pravidla hry a nové instituce, které následně stabilizují systém. Po druhé světové válce měly hlavní slovo při tvorbě pravidel USA a vzniklé instituce držely mezinárodní řád studené války v určitých mezích, fungovaly mezinárodní smlouvy. A všichni, včetně „zlobivých“ států, si uvědomovali, že mohou být potrestáni, protože ostatním se vyplatí udržovat systém funkční. Teď ale přichází snaha některých zemí systém revidovat ve svůj prospěch.
Kterých zemí?
Typickým příkladem je Čína. Současný systém jí sice vyhovuje, z globalizace vytěžila maximum. Chybí jí však dominance v klíčových institucích, pravidla hry určuje někdo jiný. Proto se snaží – často spíše nepřímo – ovlivňovat zbytek světa, aby ji podpořil ve snaze dosáhnout role hlavní globální velmoci. Ale Čína není jediná. Je cítit oslabení USA v roli supervelmoci a mohli bychom diskutovat, zda jsou schopny stále udržet svoji pozici. Vyzývatelů je víc – vedle Číny i Rusko nebo třeba Indie. S nárůstem jejich ekonomické a politické síly je mnohem víc cítit i její vliv ve světě. A sami sebe už prezentují jako globální, ne pouze jako významné regionální velmoci.
USA byly dlouho považovány za „světového četníka“, jedinou mocnost, která umí udržet globální pořádek. Dokáže Amerika tuhle pozici zachovat – a má o to vůbec zájem?
Americký politolog George Modelski dával globální dominanci do souvislosti mimo jiné se schopnostmi lídra ovlivňovat okolí přirozenou „měkkou“ silou, poptávka po ní však časem prochází vývojem. V historii se podle něj střídají čtyři fáze. Jsou období, kdy existuje poptávka po roli silného aktéra. To byla právě role USA po druhé světové válce. Státy byly vyčerpané a hledaly nastolení nějakého řádu. Následně dojde k legitimizaci, uznání systému. Stadium klidu může trvat nějakou dobu, ale pak přichází zpochybňování legitimity. Noví vyzývatelé říkají, že systém vyhovuje jen někomu, a usilují o nějakou změnu, nové přerozdělení vlivu. To často vede k úpadku systému, případně velkým válkám. Svět se nyní nachází právě v této fázi, v období neklidu, kdy dochází k delegitimizaci lídra a narůstá síla jeho vyzývatelů.
Současný systém sice Číně vyhovuje, z globalizace vytěžila maximum. Chybí jí však dominance v klíčových institucích.
Směřujeme tedy k nějakému velkému konfliktu?
Nechci nikoho strašit, nemyslím si, že bychom se měli bát třetí světové. Rostoucí počet menších konfliktů v posledních letech ukazuje na to, že současný systém a jeho pravidla jsou čím dál více zpochybňovány. Příklady vidíme po celém světě. Venezuela vyhlásí referendum, které má schválit zábor části sousední země. Odkazy na dávnou historii ignorují základní pravidlo současného systému, tedy akceptace mezinárodně uznávané hranice. To samé dělá Rusko, snaží se to dělat Čína. Právě toto představuje tlak na revizi systému a může to vést k dalším konfliktům po celém světě. Mohli bychom pak hovořit o globálním konfliktu, protože by do něj byly zapojeny největší mocnosti.
Dávalo by smysl, aby USA či západní mocnosti tomu tlaku ustoupily a na nějakou revizi samy přistoupily?
Snahy zahrnout větší počet zemí do rozhodování o globálních problémech tu jsou. Seskupení nejmocnějších zemí G7 se ze sedmi zemí rozšířilo na dvacet, tedy G20, jsou v něm i regionální velmoci jako Mexiko, Indonésie či Turecko. Ani ekonomickým institucím, jako je Světová banka či Mezinárodní měnový fond, už nedominují jen Američané či odborníci ze Západu. Ale USA jsou do určité míry stále hegemonem, a to díky ekonomické, technologické i vojenské převaze. Dolar zůstává – přes snahy Číny o změnu – nejdůležitější rezervní měnou. Nejvíc inovací, patentů na obyvatele, vzniká v USA. Americká armáda je stále nejefektivnější, je jediná, která je schopna zasahovat kdekoliv na planetě. Je ale otázka, zda bude ochotná, či ne. Američané občas sklouzávali k izolacionismu, ukázalo se to po první světové válce, kdy se stáhli ze systému, který sami navrhli. Mezi válkami pak ten četník chyběl. Podobné tendence byly vidět třeba i u Donalda Trumpa, který znovu usiluje o nominaci na prezidentského kandidáta.
Článek již není odemčený!
Váš známý vám umožnil přečíst si článek zdarma, ale uplynula doba, po kterou je článek odemčený.
Pro neomezený přístup ke všem článkům na našem webu si můžete zakoupit předplatné za 59 Kč.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 70 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
