Evropa je zcela závislá na dovozu klíčových surovin. V případě vojenského konfliktu budeme jak nazí v trní, říká Jiří Hynek

Více než dvě dekády se z Evropské unie vyhání takzvaná špinavá výroba a výsledkem je, že jsme nyní z více než 90 procent naprosto závislí na dodávkách surovin ze zahraničí. Z hlediska životního prostředí je to možná dobrá zpráva, ale z hlediska bezpečnosti je to totální průšvih, říká prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu České republiky Jiří Hynek. V rozhovoru, který je součástí speciální série podcastů Na vlně podnikání s podtitulem Ekonom Defence Industry, jsme probrali, v jakém stavu je český obranný průmysl, jak se v posledních letech proměnil postoj bank k tomuto sektoru a třeba i to, jestli je reálné, aby se firmy z autoprůmyslu přeorientovaly na dodávky pro zbrojaře.

Historická tradice českého obranného průmyslu je obrovská, v jaké formě je ale dnes?

Je ve velmi dobré kondici. A není to jenom kvůli válce na Ukrajině, jak si spousta lidí myslí. Přes počáteční rozpaky na začátku 90. let, kdy byl obranný průmysl obecně silně dehonestován, jsme si zachovali odborníky. Ti měli prostor něco vyvíjet, tvořit a postupnými kroky jsme se dostali zpátky na úroveň, která nám patří. To znamená, že vyrábíme produkty plně srovnatelné s tím, co se produkuje ve světě.

Kdybychom byli specifičtí, které technologie a která odvětví jsou hlavními pilíři a top vývozním artiklem Česka?

Velice těžko se to říká celkově, protože každé teritorium má zájem o jiný typ výrobků. Když se podíváte obecně na statistiky, v současné době se nejvíce obchoduje s municí. Ať už jde o velkorážní, tedy dělostřelecké a tankové granáty, tak i malorážní, což je pěchotní munice. Nikoho nepřekvapí, že největším zájemcem o tyto výrobky je právě Ukrajina. Na druhé straně, když se trošku víc do těch cifer zakoukáte, vidíte, že nám rostou i technologie, které jsou podstatně sofistikovanější, tím samozřejmě nechci munici jakkoliv dehonestovat. Jde o radarové systémy, pasivní sledovací systémy, prostředky elektronického boje a samozřejmě drony ve všech podobách.

Poptávka po produktech obranného průmyslu stoupla po začátku války na Ukrajině zásadním způsobem. Jak se české zbrojovky byly schopny vyrovnat s tímto nárůstem a kde jsou hlavní překážky při rozšiřování výrobních kapacit?

Pravda je, že zvýšení poptávky bylo opravdu skokové. V době před konfliktem na Ukrajině jsme exportovali zhruba za 15 miliard korun. V loňském roce pak dosáhl export 115 miliard korun. Ten skok je obrovský. Umět na takový nárůst poptávky reagovat v průmyslu je velmi složité. Musíte mít především kvalifikované lidi. Ve zbrojovce neplatí přístup „nevyučeného zaučíme“. Nemůžete vzít lidi z ulice. Zkuste to třeba v muničce. Vzít někoho bez kvalifikace a zaškolení by byla možná poslední věc před výbuchem. Musíte mít tedy kvalifikované lidi, ale musíte mít i dostatek surovin a také výrobní prostory i odpovídající podmínky pro podnikání.

Která z těch překážek je ta nejhorší?

Já osobně vidím největší riziko pro budoucnost v nedostatku kvalifikovaných lidí. V tom, že není zájem chodit na technické školy. Ze základních škol se vytratila polytechnická výchova, nemáme lidi na středních školách, nemáme je na vysokých. A když se na nějaké kvalitní vysoké technické škole objeví talent, vyzobou vám ho zahraniční firmy. Jestli chceme být zemí, která má vyspělý průmysl, musíme změnit přístup ke školství v oblasti technického vzdělávání. Pokud si neudržíme vlastní lidi v oblasti výzkumu, vývoje a inovací a nedostaneme tam mladou generaci, budeme postupně ztrácet. Umělá inteligence nám může pomoci, ale nevyřeší to za nás.

Lze aktuální nedostatek kvalifikovaných pracovníků řešit například dovozem zaměstnanců z ciziny?

Aktuální stav se samozřejmě řeší dovozem zaměstnanců z ciziny. Vytrhne to trn z paty v daném momentě, ale není to něco, co by bylo do budoucna perspektivní. Pro ekonomiku země to také není úplně dobrá zpráva. Potřebujete, aby ti lidé, kteří si zde vydělají, neposílali peníze domů na podporu rodiny, ale utratili je tady.

Dalším zmiňovaným problémem je závislost na surovinách a komponentech ze zahraničí, typicky z Asie či Číny. Do jaké míry je Česko a Evropská unie soběstačná v případě dlouhodobější krize?

To je ten největší problém. Před dvaceti až třiceti lety se takzvaná špinavá výroba vyháněla z Evropské unie a najednou zjišťujeme, že jsme z více než 90 procent naprosto závislí na dodávkách surovin ze zahraničí. Z hlediska životního prostředí je to možná dobrá zpráva, ale z hlediska bezpečnosti je to totální průšvih. V době války na Ukrajině, která je přes veškerou její závažnost stále jen lokálním konfliktem, máte dodávky zabezpečené. Trvají samozřejmě delší dobu, to, co dříve zabralo tři týdny, trvá dnes tři měsíce, a je to výrazně dražší. Ale co potřebujete, to dostanete. V momentě, kdy by opravdu došlo k něčemu na úrovni světového konfliktu, nedostanete vůbec nic. Každý se bude starat jen o sebe.

Jsme tedy v tomto ohledu zranitelní?

V ten moment jsme jako nahý v trní. Vycházím ze zprávy Evropské komise, přibližně dva roky staré, která uvádí, že v oblasti klíčových surovin jsme z více než 90 procent závislí na dovozech, méně než 40 procent surovin sami zpracováváme a jsme velmi závislí na jedné jediné zemi, nepíše se sice jaké, ale všichni víme, že jde o Čínu. Všechny strategické dokumenty o tom mluví, ale nevídám konkrétní kroky, které by to řešily. Jde třeba o to, aby se mnohem rychleji otevírala ložiska vzácných zemin, které umožňují udržet tempo ve špičkovém technologickém vývoji. Jenže ve zmíněné zprávě se praví, že vyřídit jakoukoliv těžbu papírově trvá v průměru deset a více let. Dokážete si představit investora, který bude mít trpělivost deset let vyřizovat papíry? Vykašle se na to a bude investovat někde jinde ve světě, kde takové překážky nemá.

Na začátku války na Ukrajině se obranný průmysl potýkal s nepříliš vstřícným přístupem bankovního sektoru. Banky nechtěly zbrojaře financovat, a dokonce jim někdy rušily i účty. Změnil se tento postoj?

V bankách máte skupinu lidí, typicky jde o obchodníky, kteří vědí, že obrannému průmyslu se daří, dařit se bude a že je to potenciálně velmi zajímavý obchodní partner. Zároveň je v problémech automobilový průmysl, takže přicházejí o příjmy a zisky. Pak tam ale máte takové ty korporátníky z compliance a risk managementu, kteří by byli nejraději, kdyby obranný průmysl vůbec neexistoval. Do toho vstupovala politika Evropské unie s předpisy, které obranný průmysl stavěly na úroveň pornografického a tabákového průmyslu. To samozřejmě vytvářelo podhoubí pro regulérní diskriminaci.

Posunula se situace za poslední roky k lepšímu?

Velké výrobní korporace v oboru dnes nemají zásadní problém. Problémy přetrvávají u středních a menších firem. Co se týče myšlení, vnímání „zbraně zabíjejí, to nechceme“ u některých lidí pořád přežívá. Největším přetrvávajícím problémem je příjem plateb z některých regionů, například z Afriky. Česká banka s tím problém nemá, ale korespondenční banka platbu odmítne s tím, že do Afriky by zbraně směřovat neměly. Přitom může jít o vrtulníky využívané při záchranných pracích, protože v některých afrických zemích je armáda jediná složka schopná při katastrofě zasáhnout.

Zmínil jste potíže automobilového průmyslu. Často se mluví o tom, že cestou k záchraně mnoha firem z tohoto sektoru jsou dodávky pro zbrojaře. Je to reálné, nebo jde o naivní představu?

Je to trochu naivní, ale není to nemožné. Byť je to opravdu složité. Základní rozdíl mezi automobilovým průmyslem a sektorem defence spočívá v tom, že v obranném průmyslu je podstatně větší podíl vývoje a inovací. Jsou tam podstatně menší série, ale zase vyšší rentabilita. Jestliže je subdodavatel v autoprůmyslu vybaven jednoúčelovými stroji, umí velmi omezený okruh výrobků a dělá je v desítkách tisíc kusů, tak na zaměnění za výrobek v obranném průmyslu může zapomenout. Takhle to nefunguje. V obranném průmyslu sto kusů znamená už hodně, a ještě počítejte s tím, že budou ve třech variantách. Pokud ale firma má kvalitní obráběcí centra, programátory a širokou variabilitu, šanci má. Znám firmy z autoprůmyslu, které přešly do obranného a byly úspěšné, ale znám i ty, které chtěly přeskočit a neuspěly.

Představme si scénář, že nastane klid zbraní na Ukrajině. Je český obranný průmysl na tuhle eventualitu připraven? Diverzifikujeme dostatečně export?

Mít diverzifikovaný export je alfa a omega. Vyvážíme zhruba do 100 zemí světa, i když je pravda, že přibližně 20 zemí tvoří 80 procent objemu. Dnes sice upřednostňujeme dodávky na Ukrajinu, ale v momentě, kdy bude tato země potřebovat spíše mírové dodávky a obnovu průmyslu, jste schopni navýšit export do jiných zemí. O budoucnost obranného průmyslu se nebojím. Jednotlivé země v posledních dekádách příliš neinvestovaly do obrany, neměly zásoby munice ani náhradních dílů. A ani na Ukrajině určitě poptávka nepadne ze dne na den na nulu.

Jak si český průmysl stojí v produktech s vyšší přidanou hodnotou, jako jsou bezpilotní systémy, AI či kyberbezpečnost?

Schopnost vývoje v těchto oblastech mají desítky, možná stovky českých firem. Často o tom ale nemluví, protože mají dohodu o mlčenlivosti. Ale když jsem třeba procházel červnovou výstavu Eurosatory v Paříži, viděl jsem velký stánek s plně autonomním bezosádkovým vozidlem, které mohlo fungovat jako radar, jako systém pro dělostřelectvo, či protiletadlový systém. U výrobku byly vlaječky partnerských firem a mezi nimi česká vlajka. Na videu bylo vidět nasazení systému přímo na Ukrajině, kde posádka z týlu dálkově řídí bojující vozidlo. Takových případů je celá řada.

Jaké jsou hlavní priority vaší asociace pro nejbližší období a v čem vidíte největší příležitosti a hrozby?

Nyní se snažíme maximálně umožnit českým firmám spolupráci s partnerstvími v rámci EU a NATO. Jediná šance, jak si udržet dodávky i v době krize od zahraničního partnera, je podle mě totiž vzájemná závislost skrze společné projekty. Největší příležitost pak rozhodně vidím v posilování exportní politiky. Pro nás je klíčové, aby si politici uvědomili, že obranný průmysl přináší velké prostředky do státního rozpočtu, a regulovali náš export v minimální možné míře. A největší hrozba pro budoucnost? Ta leží v riziku, že nebudeme mít dostatek technicky vzdělaných a motivovaných lidí.