Emise CO₂ jako byznys: V boji s klimatickou změnou mají pomáhat i mamuti

Podle údajů NASA byl loňský červenec globálně nejteplejším měsícem od roku 1880, ostatně jako celý rok 2023. Asi na tom globálním oteplování něco bude. Podle reportu Mezivládního panelu pro změnu klimatu bychom měli do roku 2030 snížit roční emise CO₂ o 22 miliard tun, tedy skoro polovinu. Potom nám snad zůstane rozumná šance, že se vyhneme drastickým dopadům klimatické změny. Jaké jsou základní nástroje boje s ní? Jak nás státy motivují, abychom snížili svou uhlíkovou stopu? A nešlo by skleníkové plyny z atmosféry prostě odsát?

Uhlíkové daně a povolenky

V boji s klimatickou změnou se jako lidstvo snažíme o dvě věci: snížit emise skleníkových plynů a alternativně odčerpávat ty, které už v atmosféře jsou. Státy v tomto ohledu mají k dispozici dva nástroje. Přílišné vypouštění emisí mohou jednoduše zakázat. To ale v případě skleníkových plynů není tak jednoduché – jsou emitovány v celé řadě klíčových sektorů a rychlý zákaz jako v případě freonů ztenčujících ozonovou vrstvu není prostě možný. Emise CO₂ je tak lepší potlačovat postupně, prodražit je a naopak „čistší“ chování ocenit. Bičem, který má znečišťovatele odradit od nadměrného vypouštění emisí, jsou například uhlíkové daně, které velké emitenty zatěžují fixní částkou za vypuštěnou tunu CO₂. Využívá je například Kanada, Irsko nebo Švédsko.

Druhá podoba biče do hry více zapojuje tržní mechanismy, když se vytváří takzvané uhlíkové trhy, kde mohou podniky obchodovat s uhlíkovými kredity nebo emisními povolenkami. Celková velikost těchto trhů je přibližně 950 miliard dolarů a pokrývá čtvrtinu skleníkových plynů, které za rok lidstvo vypustí – tedy devět gigatun uhlíkového ekvivalentu.

Infografika

Zvětšit přes celé okno

Uhlíkové trhy můžeme rozdělit na povinné a dobrovolné. Povinné trhy tvoří většinou uhlíkové povolenky, ty dobrovolné zas uhlíkové kredity. Oba instrumenty ale znamenají právo vypustit tunu CO₂.

Evropský systém pro obchodování s emisemi (EU ETS) je nejstarším a zároveň největším povinným uhlíkovým trhem na světě. Obchodují se zde emisní povolenky, které stanovují maximální počet emisí CO₂, jež mohou evropské firmy za rok vypustit. Tento systém pokrývá přes jednu gigatunu skleníkových plynů, tedy zhruba třetinu unijních emisí.

EU má s off‑sety špatnou zkušenost. Například se odčerpaný uhlík z atmosféry prodal dvakrát.

Do oběhu se povolenky dostávají každý rok dvěma způsoby. Část jich je zdarma přidělena nejvíce znečišťujícím podnikům. Zbytek jde do dražby, kde si je může koupit kdokoli. Povolenky, které podniky nevyužijí, mohou přeprodat jiným firmám, které jich mají nedostatek. Současná tržní cena povolenky je přibližně 70 eur za tunu CO₂. Logicky se pak podniky snaží své emise snížit a povolenky ušetřit. Zboží vyrobené s větší uhlíkovou stopou se také logicky stává dražším.

Uhlíkové kredity

„Menším bráškou“ povolenek jsou uhlíkové off‑sety, které jsou pak obchodovány v podobě uhlíkových kreditů. Spadají do dobrovolné větve uhlíkového trhu. Jejich účelem je kompenzace uhlíkové stopy jedince či firmy skrze takzvaný offsetový projekt. Off‑sety se dělí podle dvou zásadních aspektů: jestli skleníkový plyn z atmosféry aktivně odčerpávají, nebo jestli „jen“ zabraňují jeho vypuštění. Obvykle se off‑sety myslí jen první varianta. Do druhé skupiny lze totiž z logiky věci zařadit například veškeré obnovitelné zdroje energie.

Solární parky, které se jako off‑sety počítají (a byly z nich zaplaceny) existují, ale jsou předmětem kritiky, protože je často sporné, zda splňují princip adicionality – tedy že bez offsetového programu by nedávaly finančně smysl.

Z hlediska budoucnosti je zajímavé případné propojení off‑setů s výše zmíněnými povolenkami. To by se z „menšího brášky“ mohl stát pořádný velký brácha. Za jakých podmínek mohu třeba svůj off‑set prodat uhelné elektrárně, která si pak nemusí pořídit povolenku? To by bylo nyní velmi lákavé – některé off‑sety můžeme pořídit na „dobrovolných“ trzích, kde tuna CO₂ vyjde na 30 eur, zatímco povolenky v rámci EU ETS jsou za minimálně dvojnásobné ceny.

EU se zatím k propojení těchto trhů nechystá. Důvod je prostý – zatímco emise, a tedy potřebu povolenek lze více méně přesně měřit a monitorovat, u off‑setů je to o poznání těžší. Ostatně sama EU má s off‑sety špatnou zkušenost. Například se odčerpaný uhlík z atmosféry prodal dvakrát, takže celý mechanismus ve finále klimatickou krizi ještě zhoršil. Pochybnosti panovaly také o již zmíněné adicionalitě projektů, takže jejich přínos pro klima byl možná dokonce záporný. Pokud například les, který pohltí nějaký CO₂, vysázím, protože mi to nařizuje zákon o lesnictví, nemám právo na certifikát.

Nové lesy aneb Uhlík do dřeva

Jedním z nejznámějších a běžným lidem asi nejpřístupnějším typem off‑setů je právě zalesňování krajiny. Průměrně vzrostlý strom dokáže za rok odčerpat kolem 20 kilogramů CO₂. Výsadba jednoho hektaru lesa stojí přibližně 150 tisíc korun. Když na této ploše vyroste 600 stromů s předpokládanou životností 100 let, odčerpají za celý svůj život asi 1200 tun CO₂. To znamená, že cena jedné odčerpané tuny CO₂ je pak i se započtením dalších finančních nákladů za údržbu a odečtení emisí vypouštěných při výsadbě cca 200 korun neboli osm eur. Na trhu jsou ale certifikáty dražší, třeba okolo 30 eur na tunu, protože zohledňují více faktorů (cenu pozemku, různorodost výsadby či práce s místní komunitou).

Infografika

Zvětšit přes celé okno

Cenovka 30 eur za tunu je lákavá. Má to ale háček a tím je, stejně jako u dalších „přírodních“ off‑setů, celkový potenciál. Abychom od roku 2030 vysávali každoročně z atmosféry polovinu současných emisí, tedy nějakých 22 gigatun, museli bychom vysázet přes bilion stromů, a to pomineme fakt, že mladé stromky ukládají uhlíku méně než staleté duby. Na planetě by bylo o třetinu více stromů a nový les by zabíral 15 milionů kilometrů čtverečních. To je nějakých 200 Českých republik nebo čtyřikrát rozloha celé EU. Pokud řekneme, že je realistické, abychom celosvětové lesy rozšířili o desetinu, tedy nějaké čtyři miliony kilometrů čtverečních (50 x ČR nebo 1 x EU), začne se postupně odčerpávat každým rokem okolo pěti gigatun, což je něco okolo 10 procent současných emisí skleníkových plynů. To není málo, ale asi nás to nespasí. Nehledě na to, že abychom nepřivodili katastrofu pro biodiverzitu, museli bychom si dát velký pozor, jaké lesy vlastně sázíme. Jinak není problém, že nově vysazené stromy uložený uhlík později opět vypustí (třeba je někdo pokácí a spálí nebo se prostě přirozeně rozloží), protože na místě nových lesů můžeme vysázet jejich další generaci. Ideálně by se pak les obnovoval sám.

Uhlík do půdy

Vedlejším produktem regenerativního zemědělství je zachytávání uhlíku v půdě. Jedním z jeho hlavních principů je minimalizace obdělávání půdy. Další klíčovou technikou jsou krycí plodiny, které jsou pěstovány mezi hlavními plodinami, lepší rotace plodin a jejich diverzifikace. Celkem se může regenerativním zemědělstvím uložit v půdě jedna až tři tuny CO₂ na hektar za rok. Cena takto uloženého uhlíku se pak obchoduje za nějakých 20 až 30 eur za tunu. Tento dodatečný příjem zemědělcům kompenzuje nižší výnosy a vyšší náklady. Certifikace regenerativního zemědělství zemědělcům také umožňuje dodávat své zboží odběratelům, kteří vyžadují jeho udržitelnost.

V České republice se regenerativní zemědělství praktikuje na 50 tisících hektarech, tedy přibližně 1,5 procenta orné půdy. Třeba ve Francii je to ale 10 procent. Na celém světě je asi 1,4 miliardy hektarů orné půdy. Kdyby se nám teoreticky podařilo zavést regenerativní zemědělství na celé této výměře, ušetříme v průměru až tři gigatuny CO₂ ročně, tedy asi sedminu cíle do roku 2030. To ale není už kvůli zmíněnému poklesu výnosu plodin reálné.

Uhlík z komína i atmosféry

A nemůžeme přírodě trochu pomoci? Co nadbytečné skleníkové plyny a zejména CO₂ z atmosféry vysát pomocí nějakého přístroje? I na tomto poli se pracuje. Nejlogičtější je lapat oxid uhličitý přímo u jeho zdroje. Podobné projekty jsou známy pod zkratkou CCS nebo CCUS: uhlík se snažíme zachytit a pak ho někde uložit, případně využít. CCS nachází uplatnění především v průmyslových procesech: ve výrobě cementu, celulózy, chemikálií nebo v těžbě ropy a zemního plynu. Tyto sektory odpovídají asi za pětinu globálních emisí a jejich redukce třeba odklonem od fosilních paliv zde často není dost dobře možná.

V současné době mají tyto technologie celosvětovou kapacitu asi 50 milionů tun odčerpaného CO₂ ročně. Další projekty s kapacitou zachytit 312 milionů tun CO₂ jsou ve výstavbě nebo se připravují. Podle Mezinárodní energetické agentury by mohly do poloviny století vzniknout projekty, které odčerpají pět gigatun, tedy okolo 10 procent současně vypouštěných skleníkových plynů.

Lze najít různé cenovky odčerpané tuny CO₂, většinou se pohybují v rozmezí od 20 do 100 eur. To jsou ale často jen přímé náklady. Po započtení investice, ale také třeba skutečnosti, že CCS snižuje výkon uhelné elektrárny, se hovoří o tom, že se tyhle technologie vyplatí až při cenách okolo 180 až 200 eur za odčerpanou tunu CO₂.

Infografika

Zvětšit přes celé okno

Emise CO₂ je také možné odsávat až z atmosféry, tedy nikoliv v přímé spojitosti s nějakým průmyslovým procesem. Jestli u technologií CCS mluvíme o stadiu v plenkách, tak v případě DAC jde jen o porod s nejistým výsledkem. Podle americké energetické agentury IEA je na světě jen 27 projektů, a to výhradně pilotního charakteru. Největším z nich je islandský projekt Orca, který odčerpá ročně čtyři tisíce tun CO₂. Desítky dalších projektů jsou ale v přípravné fázi. Jedna zachycená tuna CO₂ touto technologií stojí v rozmezí 250 až 1000 eur za tunu. Zachycený CO₂ je většinou ukládán v půdě nebo využit pro výrobu syntetických paliv nebo stavebních materiálů, takže je zde i určitý recyklační charakter.

Fantazii se meze nekladou

Existují ještě další možnosti, jak ukočírovat klimatickou změnu, ale ty už často hraničí se science fiction. Mohli bychom mezi Zemi a Slunce umístit obrovské stínítko a odkloněním pouhých dvou procent slunečního svitu bychom údajně ochladili naši planetu o 1,5 stupně. „Drobným“ problémem je, že slunečník by musel mít podle jednoho výpočtu rozlohu Argentiny a vážil by dva a půl milionu tun.

Jinou možností je rozprášit do zemské atmosféry aerosoly, které by část slunečního svitu odrážely zpět do vesmíru. Můžeme také svůj pohled obrátit do oceánů a pěstovat tam řasy. Ty by rovněž mohly pohlcovat CO₂ a třeba z něj dělat nádavkem biopaliva. Řasy se také ukazují jako slibné řešení pro redukci emisí metanu skrze krmivo pro dobytek. Přidání dvou procent řasy Asparagopsis taxiformis do krmiva dobytka může snížit emise tohoto plynu až o 90 procent.

V Česku se regenerativní zemědělství praktikuje na 50 tisících hektarech, tedy přibližně 1,5 procenta orné půdy.

Komu to není málo, může se těšit na mamuty brouzdající tundrou. O jejich oživení v zájmu boje s klimatickou změnou se snaží dallaská firma Colossal Biosciences. Chlupatí tunoví chobotnatci by se měli postarat o to, že ze severu zmizí část stromů. Prostě je sežerou nebo sešlapou. Travní porosty zachycuji měně slunečního svitu než lesy, což by mělo zabránit roztávání permafrostu a uvolňování skleníkových plynů z něj. První mamut by se mohl objevit už v roce 2027. Jinak společnost má v úmyslu nás obohatit ještě vyhynulým tasmánským vlkem nebo ptákem dodo. Jak ti pomohou v boji s klimatickou změnou, je otázka.

Vrabec v hrsti

Vraťme se k těm reálnějším technologiím. Lepší využití potenciálu „přírodních“ a levnějších technik a la výsadba lesů, v kombinaci s nižší cenovkou u těch „technicistních“, by nám mohly v boji s klimatickou změnou pomoci. Nebudeme se ale pokoušet o nějaký konkrétní výpočet, jak by jejich příspěvek mohl přesně vypadat. Proměnných je celá řada a dost z nich je neznámých – tou hlavní vůbec schopnost a ochota lidstva emise alespoň částečně potlačit, například vyšší energetickou účinností výrobních procesů a dopravy. Bez redukce emisí nás off‑sety spasí jen těžko.

Autoři působí ve společnosti RSJ Investments