Rizika spojená s obchodními spory se dají řídit, nicméně jejich výskyt v praxi zcela vyloučit nelze. Pokud mu obchodní korporace či podnikatel čelí, dřív či později narazí na možnost vyřešit spor s protistranou mimo soudní řízení. K tomu slouží dohody o narovnání, pro které se v mezinárodním prostředí vžil anglický termín settlement či settlement agreement.

Strategická hra o dohodu

Prioritní a zásadní otázkou pro strany je, která z nich by měla s návrhem narovnání obchodního sporu přijít jako první a kdy. Zde je praxe velmi různá a záleží do značné míry na psychologii aktérů a kvalitě uplatňovaných nároků. Existují jurisdikce, ve kterých jsou dohody o narovnání běžným a velmi častým řešením, například v anglosaské jurisdikci se jich, na rozdíl od jiných obchodních a právních kultur, najde mnoho. Strany v nich mohou považovat vstup do jednání o narovnání sporu za jistý projev defétismu.

Ať už se jedná o tu, či onu jurisdikci, praxe ukazuje, že jednání o narovnání obchodních sporů se zhusta dějí paralelně s probíhajícím soudním či arbitrážním řízením, a to jak přímo mezi znesvářenými stranami, tak i přes prostředníky. Každopádně je užitečné znát základní principy vedení takových jednání v mezinárodním prostředí.

Předně by tato jednání měla být vedena podle principu without prejudice, což je pojem pocházející z anglo‑amerického práva. Ve stručnosti to znamená, že korespondence, e‑mailová komunikace, zápisy, podklady či jiné dokumenty vzniklé v průběhu smírných jednání nesmí být žádnou ze stran využity v dalších fázích sporu. Může totiž nastat situace, že jednání nevyústí v narovnání a spor pokračuje. V některých případech strany výslovně uzavírají o tomto pravidlu písemné dohody (memorandum of understanding). Tento právní rámec samozřejmě zahrnuje i návrhy stran o finančních, obchodních a dalších podmínkách narovnání. Také o něm se v průběhu smírných diskusí často velmi intenzivně jedná.

Pokud není narovnání dosaženo, soudní či arbitrážní řízení pokračuje svojí cestou. Podle dalšího procesního vývoje se ovšem strany mohou k jednání o smíru s odstupem času vrátit.

Pokud narovnání není v rámci jednání dosaženo, soudní či arbitrážní řízení pokračuje svojí cestou a podle dalšího procesního vývoje se strany k paralelnímu jednání mohou s odstupem času vrátit, anebo vyčkají finálního rozsudku či arbitrážního nálezu. Nejsou vyloučeny ani případy, že o narovnání se jedná i po vynesení finálního právního rozhodnutí, byť to není v praxi časté.

Pokud jsou jednání o smíru úspěšná a kompromis je nalezen, právní zástupci promptně přistupují k formulaci dohody o narovnání, podrobně upravující právní a obchodní vztahy.

Pro sestavení takové dohody si strany nejdříve musí pečlivě a přesně vymezit rozsah narovnávaných práv a nároků. Globální narovnání, známé jako full and final settlement, zahrnuje úplné a konečné vypořádání všech sporných práv a nároků. Cílem je dosáhnout řešení, které eliminuje veškeré aktuální i budoucí spory mezi stranami. Částečné narovnání, při kterém se řeší pouze některé sporné otázky, například kompenzace části vzniklé škody, se uzavírají zřídka. Tato varianta totiž nezajišťuje konečné uzavření celého sporu a odstranění rizik s ním spojených, o což povětšinou strany v popisovaných dohodách usilují.

Mít budoucnost ve vlastních rukách

Mezi podpisem dohody o narovnání a jejím dokončením, tedy naplněním sjednaných odkládacích podmínek, obvykle existuje několikatýdenní, či dokonce několikaměsíční období, v němž mají strany povinnost splnit dohodou předpokládané závazky a ujednání. To může zahrnovat formální ukončení sporného obchodního projektu, zajištění bankovních záruk, převody akcií či podílů v obchodních společnostech, výměnu managementu, vrácení vadného zboží nebo jiné nezbytné kroky k uzavření sporu. Až splněním těchto podmínek a ujednaných závazků dohody o narovnání zpravidla nabývají účinnosti a finální právní závaznosti.

Po této fázi se obvykle aktivují povinnosti stran ke zpětvzetí žalob. Toto je nezbytné k procesně správnému ukončení soudních sporů a často to zahrnuje i dohodu o tom, jak budou rozděleny náklady soudního či arbitrážního řízení. To proto, aby nevznikly nové spory. Jelikož narovnání je z povahy věci kompromisem, obvykle každá strana nese vlastní náklady, nebo si je mezi sebe rozdělí rovným dílem.

Součástí narovnání bývá také závazek stran nezahajovat nová soudní řízení. Běžné jsou rovněž dohody o důvěrnosti, neboť zajišťují, že informace o sporu a podmínky jeho vyřešení nebudou poskytnuty třetím stranám či jinak zveřejněny. Bývá to zásadní z hlediska ochrany dobré pověsti, pro zachování obchodních tajemství, patentů, technologických postupů, bankovních tajemství či jiných právem chráněných hodnot.

I ve vztahu k dohodám o narovnání mohou vznikat v budoucnosti spory, mimo jiné když jedna ze stran nesplní své závazky či je poruší. Toto může řešit indemnita, možnost zahrnout do dohody slib odškodnění budoucích škod a nákladů. Uvážlivě by se také měla sjednat a formulovat doložka o rozhodování sporů případně vzniklých z narovnání, která slibuje případné budoucí spory řešit rychle a efektivně.

Kvalitní a bezpečné narovnání obchodních sporů je tedy právně i obchodně složitý proces a vyžaduje profe­sionální plánování i precizní formulaci všech jeho částí. Platí to zejména v mezinárodním prostředí. Nicméně jeho nespornou výhodou je, že strany mají výsledek probíhajícího sporu z hlediska času i sjednaných podmínek ve svých rukou a pod svojí kontrolou, což v případě vyřízení sporu formou autoritativního rozhodnutí soudu či arbitrážního tribunálu neplatí.

Související