Letos je to 90 let, co se muž jménem Sylvan Goodman stal majitelem řetězce obchodů s potravinami s názvem Humpty Dumpty. Záhy si ke své nelibosti všiml, že jeho zákazníci přestávají nakupovat v okamžiku, kdy je jejich nákupní košík, který drží v ruce, příliš těžký. Inspirovalo ho to k vynálezu nákupního vozíku. Ve svých obchodech je slavnostně instaloval v roce 1937. K jeho překvapení se zákazníci podivně vypadající novinky ani nedotkli. A to dokonce ani poté, co vozíků vyrobil větší množství, umístil je na přední místa v obchodě, a dokonce k nim dal i cedule vysvětlující jejich použití a výhody. Když už se chtěl svého úmyslu vzdát, napadla ho ještě jedna metoda, jak zákazníky zbavit ostychu a nejistoty. Najal si lidi, kteří celý den jezdili s vozíky po prodejně a předstírali nakupování. Zabralo to, jeho vynález záhy zaplavil celou zemi a z Goodmana udělal boháče se jměním čítajícím kolem 400 milionů dolarů.

Důvod, proč lidé změnili názor a začali vozíky používat, je zřejmý. Zafungovalo něco, čemu vědci říkají princip informačního sociálního vlivu. Jinak řečeno, za správné považujeme to, co za správné považují ostatní lidé. Lidé z byznysu tenhle princip moc dobře znají. Proto restauratéři otvírající nový podnik najímají placenou stafáž, aby se před takovým podnikem řadila do fronty. Proto zní v sitkomech v určitých okamžicích smích ze záznamu. Proto ostatně vznikla v 19. století takzvaná klaka, tedy placení tleskači, aby v opeře a divadlech vyjadřovali umělé nadšení ve snaze strhnout ostatní obecenstvo.

Vzpomeňte si na to, až vás nějaká reklama bude lákat sdělením, že zrovna ten produkt je nejrozšířenější, nejprodávanější nebo nejrychleji rostoucí na trhu. Někdo se tady s vámi snaží nepěkně manipulovat.

Přeji pěkné čtení.

Související