Musíme najít příčinu vyhoření. Jen upravit režim nestačí, říká psycholožka

Seděla za volantem, chtěla jet domů a nevěděla kudy. Tak před lety propukl syndrom vyhoření u Ivy Moravcové. Měla tehdy dvě práce a malé děti. Stav fyzického a psychického vyčerpání, při němž člověk ztrácí chuť a motivaci pro cokoli, přestává vnímat své tělo a může skončit kolapsem i sebevraždou, vyřešila odjezdem do zahraničí. Na celý měsíc. „Když člověk vyhoří, musí udělat ráznou změnu,“ říká psycholožka. Po rekonvalescenci se problematice začala věnovat a napsala knihu Zářit a nevyhořet. Popisuje v ní, jak rozmanité mohou být příčiny stavu, do jakého se současníci dostávají. Na jejich hledání založila vlastní praxi.

Jak vypadá vyhořelý člověk, když k vám přijde?

Záleží na tom, v jaké fázi přijde. Když si o tom něco načetl a zhodnotil, že to sám nezvládne, je s ním hezká práce. A pak jsou tu dramata lidí, kteří přestali vnímat svoje tělo.

Co jej do takového stavu uvede?

Spouštěčů je vždy víc. Přemíra diskomfortu v soukromí i v práci, kde mají problematické vztahy. Často je to šikana nebo bossing. O tom se moc nemluví. Lidé chtějí vydržet, uspět, někdy se stydí, někdy uvažují tak, že by pro ně bylo osobní selhání, kdyby se svěřili. Přestanou vnímat signály, které jim dává jejich unavené a vyčerpané tělo.

Jaké signály?

Stres, a teď myslím ten nepříjemný – distres. Zpocené ruce, problémy trávicí soustavy, spánkové problémy. Mohou být i migrény, zhoršená koncentrace, proskrastinace, zvýšená impulzivita a spousta dalších projevů. Lidé nemají vůli a motivaci pro jakékoliv aktivity, jsou často unavení, bez zájmu o cokoli. Proces je plíživý, oni některé projevy těla nejdřív považují za normální nebo si jich nevšimnou. Třeba že se jim zkrátil spánek ze sedmi na šest a půl hodiny. Jsou pořád čilí a výkonní. Dalším projevem může být častější močení ze stresu, někdy naopak zanedbávají jídlo a pití, z toho mohou mít jiné zdravotní problémy. Syndrom vyhoření je komplexní problém, do kterého se dostává člověk klidně i roky. Tělo se prostě časem opotřebuje a vyčerpá.

Je potřeba hledat příčinu, nebo prostě stačí změnit životní rutinu a tempo?

Najít příčinu je klíčová věc. Mám dobrou metodu analýzy a pracujeme právě s příčinou – většinou není jedna, ale víc. Proto mám tak rychlé výsledky, běžně s klienty pracuju tři čtyři měsíce do úplného vyřešení.

Stres, zkracující se spánek, prokrastinace. Syndrom vyhoření se rozvíjí roky, postupně. Lidé signály těla považují za normu.

Mnohokrát jsem slyšela, že příčinou je nízká sebehodnota, kterou člověk kompenzuje třeba přílišnou prací. Je to tak?

Kdybychom si povídali týden, pořád nebudu u konce, pokud bych měla popisovat příčiny syndromu vyhoření. Co klient, to jiný důvod. Ano, nízká sebehodnota, se kterou je spojena nízká úroveň asertivity, je často příčinou.

Jak učíte lidi poznat, co je realistický cíl?

Důležité je, aby to, kam směřují, nezpůsobovalo žádné tragédie kolem nich. Děti třeba vidí nefunkční maminku, manžel ji vidí také, manžel se některé povinnosti snaží vzít na sebe, partnerka se z toho dostane, pak začne být vyčerpaný manžel. A je to začarovaný kruh. Často jsou nerealistické cíle spojené s chaosem a ztrátou životního řádu, zanedbáváním životosprávy, biorytmů, někdy i hy­gieny. O duševní hygieně ani klienti nevědí.

Iva Moravcová

Původně klinická psycholožka, která se zabývá psychologií dopravy a psychologií práce se specializací na syndrom vyhoření. Poté, co jím sama prošla, o něm napsala knihu Zářit a nevyhořet.

Studovala na Karlově univerzitě v Praze. Prvních deset let praxe se věnovala v korporacích personalistice. V roce 2004 založila společnost IQI, která pomáhá s psychologickou podporou a diagnostikou ve firmách. Je firemní psycholožkou v rodinných firmách i mezinárodních společnostech.

Foto: Lukáš Bíba

Kdy člověk pozná, že už má jít k psychologovi?

Rozhodně ne, až když se objeví příznaky syndromu vyhoření. Lepší je to, když člověk cítí nějaké pochybnosti či diskomfort. Nikdo by neměl své problémy valit na kamarády a spolupracovníky nebo je řešit v restauracích. Zkušený psycholog s tím, na rozdíl od kamarádů a koučů, umí pracovat.

Jenže je to plíživé. Jak poznat problém opravdu včas?

Pracuju hlavně s firmami a musím říct, že spousta z nich už na má doporučení slyší. Jednou za rok, když zaměstnanci rekapitulují svoji práci s nadřízenými, s nimi mluvím i já. Dělám takovou prohlídku duše. Po cílené diagnostice si řekneme, co by bylo potřeba dělat. To je smysluplná práce, která může pomoci lidem i chodu firmy. Prevence syndromu jako společné bubnování nebo podobné věci jsou sice pěkné, ale druhořadé z hlediska profesionální prevence duševního zdraví. Primární má být práce s manažery. Jsou extrémně zatíženi, tlačí se na ně, aby měli výkony, aby jejich firmy přežily, čemuž rozumím, proto je třeba se prevenci věnovat včas, neboť je lacinější než řešit následky zanedbaného duševního zdraví.

Co když u někoho objevíte náznaky nebo symptomy?

Pak se domlouváme na úpravách pracovního zatížení. Ale je to vždy komplexní věc organizačního charakteru. Někdy je stav natolik vážný, že je potřeba pracovní neschopnost nebo dlouhodobé neplacené volno, což komplikuje situaci na pracovišti, ale klient má čas na řízenou terapii, kterou s ním provozuji.

Jak se díváte na řešení změnou práce, která s takovou krizí u lidí často přichází?

S tím jsem velmi opatrná, je to povrchní řešení. Jako psycholožka musím objevit, zda je problém v člověku, nebo třeba v jeho nadřízených. A když je v člověku, budu ráda, když bude mít chápavého a vstřícného nadřízeného. Bohužel na vysokých pozicích jsou často psychopati, takže často je problém třeba v šikaně. Nebo to může být kombinace příčin například organizačního charakteru firmy, chodu domácnosti a tak.

Musíme objevit, jestli je problém v nadřízených, nebo ne. Ve vysokých pozicích jsou často psychopati, takže příčinou může být šikana, bossing. O tom se moc nemluví.

Může člověk vyhořet, i když ho práce baví?

Ano, mám případy vyhoření z euforie. Teď jsem řešila jednu klientku krátce po třicítce, kterou práce natolik bavila, že začala zanedbávat soukromí, až tahle životní noha přestala fungovat. Dlouhodobá spánková deprivace ji dovedla ke kolapsu.

Co tedy v běžném životě funguje proti vyhoření?

Je třeba najít symbiózu mezi dispozicemi a vzděláním. Jeden z nejčastějších druhů syndromářů, jak jim říkám, jsou ti, kteří se vyčerpali, protože nedělali práci, na kterou měli. Prostě se tam nějak dostali. To je selhání personalistické. Pak je potřeba přemýšlet o zatížení. Větší dispozice k vyhoření mají lidé, kteří pracují duševně nebo s lidmi, v hodně velké interakci s lidmi. Hodně sedí a hodně po­užívají hlavu, měli by to kompenzovat. Je třeba si zorganizovat soukromý a pracovní život tak, aby byl prostor pro volný čas, a v něm se věnovat aktivní zábavě.

Co je na práci se syndromáři nejtěžší?

Přimět je, aby skutečně dospěli ke změně něčeho podstatného v životě. Jedné z posledních klientek to trvalo tři a půl hodiny psychologické práce – to je při konzultacích přibližně jednou za týden po tři týdny a v této problematice jde často i o čas. Až po takové době se mi tu zkolabovanou ženu povedlo přivést k tomu, aby zvolnila v práci. A byla to lékařka! Lidé musí rozhodnutí udělat sami a my je k tomu musíme navést elegantně, příkazy moc nefungují. Nemůžeme s nimi jít do jejich domácnosti a do práce, měnit životní styl a návyky za ně. To je nejtěžší úkol v téhle situaci a je to někdy velmi náročné pro mě jako psycholožku, které svěřili do rukou své psychické zdraví, abych jim ho napravila, prvně musím docílit, aby chtěli sami, neuvědomují si často závažnost situace. Mají často pocit, že když se ze zhroucení proberou, už je to zase dobré. Už zase chodí, jedí, řídí auto. Ale není.