Národní rozvojový fond bude financovat nemocnice, nebo ho zavřeme, říká Tomáš Nidetzký

Někdejšího viceguvernéra České národní banky a nového předsedu představenstva Národní rozvojové banky Tomáše Nidetzkého čekají náročné roky. Mimo jiné musí rozhodnout, co dál s Národním rozvojovým fondem, který od svého vzniku před dvěma a půl lety nezrealizoval jediný projekt. „Už mu zase dochází peníze,“ říká Nidetzký s tím, že se teď jedná o možnosti, že by se přes něj mohly financovat výstavby nemocnic či jejich rozšiřování. Pokud to nevyjde, fond skončí. To ale není jediný úkol, který bude muset vyřešit. Současná vláda například uvažuje o sloučení Národní rozvojové banky a České exportní banky. Nidetzký rovněž chce změnu zákona, který by Národní rozvojové bance umožnil více pomáhat ekonomice. V současnosti se například mluví o její roli při financování dostupného bydlení v Česku.

Když bychom se teď zeptali lidí na ulici, co dělá Národní rozvojová banka, velmi pravděpodobně by to většina z nich nevěděla. Nemělo by o vás být víc slyšet?

Myslím si, že mělo. Ten důvod je jednoduchý. Národní rozvojová banka podporuje českou ekonomiku. Stát dnes může ekonomiku podporovat dotacemi, anebo právě takzvanými návratnými finančními prostředky, jako jsou záruky za úvěry u komerčních bank nebo zvýhodněné úvěry. To je naše role. Záruky se poskytují malým a středním podnikům, které se těžko dostávají k úvěrům a bez státních záruk by se k nim často nedostaly vůbec. Nemáme žádné své zdroje kromě vlastního kapitálu. Fungujeme tak, že od zadavatelských ministerstev dostáváme peníze do programů, které chtějí tyto resorty od nás spravovat, a prostřednictvím nich tak podporují určitý segment podnikání. Takto se naše prostředky alokují do ekonomiky.

Jak byste ji popsal, abyste odůvodnil její existenci?

Jedna věc na začátek. Mohlo by se zdát, že Národní rozvojová banka je novou bankou. Ale není tomu tak, protože už je tu 30 let a za tu dobu dostala do ekonomiky v rámci podpory malého a středního podnikání a rozvoje infrastruktury už přes půl bilionu korun. Akorát se ještě před pár lety jmenovala Českomoravská záruční a rozvojová banka. Kdybyste se zeptal lidí na ni, tak si myslím, že povědomí by bylo vyšší.

Nemá smysl, aby jednotlivá ministerstva měla útvary se specializací na poskytování záruk a úvěrů, když je tu Národní rozvojová banka.

Národní rozvojová banka spadá pod ministerstva průmyslu a obchodu, finance a místní rozvoj. Pak tu ale máte ministerstva – například resort dopravy –, která mají své nástroje pro poskytování peněz, jako je třeba fond dopravní infrastruktury. Chcete to změnit?

Národní rozvojová banka by určitě do budoucna měla být tím, čemu já říkám kompetenční centrum. To znamená, že nemá asi smysl, aby jednotlivá ministerstva měla útvary se specializací na poskytování návratných finančních nástrojů. To bychom měli ideálně dělat my. Děláme to dlouhodobě a máme s tím zkušenosti. Zároveň, pokud mluvíme o tom, že chceme šetřit úředníky státní správy, tak nedává ani smysl, aby na každém ministerstvu nebo státním fondu vznikaly takové útvary.

A má smysl tu mít dvě státní banky? Národní ekonomická rada vlády doporučila, aby došlo ke spojení České exportní banky a vás.

I z pohledu mé minulé pozice viceguvernéra ČNB, kdy jsem měl na starosti dohled nad finančním trhem, můžu jasně říct, že celý bankovní trh jde spíš směrem koncentrace, a to z titulu přísnější regulace. Vzpomeňte na spojení Equa bank a Raiffeisenbank nebo velký projekt, který se nedotáhl do konce, spojení Monety Money Bank, Air Bank a Home Creditu. I u nás dává spojení smysl. Nicméně je chybou, že Národní rozvojová banka nemá svůj vlastní zákon, ale funguje pod zákonem o bankách. I z tohohle pohledu by určitě pro stát bylo mnohem efektivnější, kdyby existovala jen jedna státní banka, která bude dělat podporu hospodářské politiky, ať už se jedná o střední a malé podniky anebo exportní financování, což dnes řeší Česká exportní banka.

Jaký vidíte prostor pro možné synergie?

Zatímco Národní rozvojová banka funguje tak, že ministerstva poskytnou prostředky s cíleným zadáním, Česká exportní banka podléhá nejen zákonu o bankách, ale i zákonu na podporu exportu. Má tak něco, co bych velmi rád měl i pro naši banku, a to je explicitní státní záruka. ČEB se financuje tak, že vydá dluhopisy, ale riziko nese stát. To je hlavní zdroj financování exportní banky a z těchto peněz financuje svou úvěrovou činnost. To my dělat nemůžeme. Proto bych byl rád, kdyby nám tuto skutečnost umožnil zákon. Integrace obou bank by také umožnila lepší alokaci kapitálu. Náš vlastní kapitál je 4,6 miliardy korun, ČEB má 7,7 miliardy. To znamená, že pokud máme poskytovat podporu ekonomice, tak vždycky narazíme na problémy nedostatečné kapitálové vybavenosti. Tyto prostředky nám stačí na poskytování záručních programů, ale nebude to stačit na poskytování třeba infrastrukturních úvěrů. Spojení by z našeho pohledu znamenalo zásadní posílení naší kapitálové vybavenosti. Další synergie jsou pak na straně nákladů a výnosů.

Vlastní kapitál Národní rozvojové banky je 4,6 miliardy. Pokud máme poskytovat podporu ekonomice, tak vždycky narazíme na problémy nedostatku kapitálu.

Jaká je pravděpodobnost případného sloučení? Ještě za minulé vlády vznikl návrh, kdy by se z ČEB stala dceřiná společnost EGAP, a nakonec to spadlo pod stůl. Vidíte teď na spojení ČEB a NRB politickou shodu?

Pořád nám platí usnesení vlády z roku 2019, které ukládalo integraci EGAP a ČEB. Teď se uvažuje o změně tohoto usnesení na nové rozhodnutí vlády, které by uložilo ministerstvům integrovat a přiblížit právě obě státní banky. Do budoucna, to už je hodně velký výhled, existuje i varianta, že by se spojená bankovní instituce mohla ještě spojit i se státní exportní pojišťovnou EGAP.

O podpoře exportu by měla rozhodovat vláda

Co to bude znamenat pro český export, pokud by ke spojení došlo? Dlouhodobě to vypadá, že počet obchodních případů, které dělá ČEB, klesá. Například v roce 2010 podepsal objem financování ve výši 44 miliard, loni to bylo pět miliard.

Já bych nechtěl tady úplně mluvit kolegům z EGAP a ČEB do politiky exportního financování. To by spíš byly otázky na ně. Současný mandát NRB není poskytovat exportní financování. Okomentuji to ze své někdejší pozice, a to dohledové. Obě instituce jsou řízeny zákonem o bankách, respektive zákonem o pojišťovnictví. Vždy se při určitých projektech dostanou do limitu koncentrace financování na určitou zemi. Pokud vláda řekne, ta či ona země je pro nás strategicky důležitá, a chtěla by ten limit koncentrace prolomit, tak nemá moc možností s tím něco udělat. Rozhodnutí větší podpory exportu například do nějaké oblasti by ale mělo být na politicích. Management by totiž vždy měl hledět u všech investic na to, jestli se to děje s péčí řádného hospodáře. Jak říkám, Národní rozvojová banka dnes potřebuje vznik svého speciálního zákona, aby mohla hrát významnou roli v podpoře hospodářské politiky.

Státní banky mají fungovat proticyklicky. Tedy pomáhat, když je to potřeba, například když ekonomika klesá. Děje se to?

Národní rozvojová banka poskytuje svoje produkty tak, že dostává zadání od příslušných ministerstev. Skutečný smysl je ale takový, že má řešit tržní selhání a měla by být proticyklická. Pokud z nějakého důvodu bankovní sektor odmítá půjčovat peníze do ekonomiky, tak v takové fázi máme nastoupit my a společně s vládou vytipovat odvětví, která chceme v takovém složitém období nadále strategicky podporovat.

Vidíte teď nějaké takové sektory?

Stále jde o malé a střední podniky, tedy firmy nejčastěji do 50 zaměstnanců. Banky raději úvěrují velké firmy, protože je s tím stejně práce, ale zpravidla méně úvěrového rizika. Bohužel, současná výše kapitálu nás limituje a neumožňuje nám se pouštět do něčeho většího. Pamatuji si ještě, když kolegové z NRB přišli do ČNB se strategií, že by se chtěli pustit mnohem více do úvěrové oblasti. Současný objem poskytnutých záruk při současné výši kapitálu je na úrovni 55 miliard a úvěrů na 7,5 miliardy. Tehdy přišlo vedení NRB s tím, že by chtělo financovat i infrastrukturní projekty – budování železnice či dálniční sítě. Na to by bylo potřeba, aby kapitál rozvojové banky vzrostl na 20 miliard korun. Tyto prostředky by logicky musel poskytnout stát.

Objevují se návrhy, že by NRB mohla spolufinancovat takzvané dostupné bydlení. Tedy bydlení určené pro určitou skupinu obyvatel, například pro zaměstnance veřejného sektoru. Jak daleko jsou tyto plány?

Podpora dostupného bydlení je jednou z priorit současné vlády. Dostupné bydlení znamená, že nájem bude o zhruba 20 procent nižší než tržní nájem. Všechny postkomunistické země mají vysoký podíl vlastnického bydlení. Myslím si, že v České republice je to někde kolem 87 procent, zatímco v Německu je to 50 procent a druhá půlka je nájemní bydlení. Je tu snaha vytvořit infrastrukturu, která by nájemní bydlení umožnila. Logika je taková, že například města mají pozemky a na těch by chtěla stavět. Obec dá do projektu pozemek a pak je třeba vybrat nějakého developera, který tam postaví byty. Ty se budou dlouhodobě pronajímat za snížené nájemné.

A financování?

Finance by podle úvah mohly poskytnout nejen banky, ale například i penzijní fondy či právě NRB. Jsou tu i peníze z evropských fondů. Namíchání těchto finančních prostředků vytvoří relativně zajímavé zdroje s nižší sazbou, za kterou by se konkrétní projekt dal realizovat, a s dlouhodobou dobou splatností klidně až 30 let. Otázkou je, jestli bychom mohli poskytovat tyto zdroje i my. Abychom mohli takové projekty úvěrovat, museli bychom mít možnost vydávat dluhopisy, které by mohly koupit třeba penzijní fondy či pojišťovny. To jsme zase u toho, že potřebujeme změnu legislativy, o které jsem už mluvil.

Tomáš Nidetzký (53)

Absolvent Fakulty informatiky a statistiky VŠE v Praze a Oklahoma City University v USA. Od května 2023 předseda představenstva Národní rozvojové banky. Někdejší člen a později viceguvernér ČNB. Působil i v čele pojišťovny NN (dříve ING), předtím pak například v ČSOB Pojišťovně nebo na různých pozicích skupiny České spořitelny.

Foto: Honza Mudra

A jsou tu projekty?

Jsou. Třeba ve Žďáru nad Sázavou. Mají stavební povolení a už se tam skutečně řeší jenom financování. Celkem jsou v Česku takové projekty odhadovány na 10 miliard korun. To je ale v současnosti mimo naše kapitálové možnosti.

V čem je z pohledu vaší nové pozice největší problém rozvoje české ekonomiky?

Obecný problém Česka je, že jsme hodně dotačně orientovaná ekonomika. Dokonce organizujeme veletrhy dotačních příležitostí. Už ten název je úlet. To jenom ukazuje, jak ta ekonomika je silně dotačně závislá. A počítejme s tím, že do budoucna, pokud i Ukrajina vstoupí do Evropské unie, tak my se staneme do dvou či tří let čistými plátci do rozpočtu EU. Když se podíváte, jak se vyvíjí investice, tak umíme investovat, jenom když sem přijdou evropské peníze. Musíme se jako Česká republika naučit investovat i bez evropských dotací.

Rozvojový fond má poslední šanci, nebo ho zavřeme

Pod vás spadá i Národní rozvojový fond. Více než dva a půl roku od jeho vzniku z něj nebyl financován jediný projekt. Co s ním bude dál?

Národní rozvojový fond je jednou z našich tří dceřiných společností. Za svůj cíl si od začátku kladl přitáhnout soukromé finanční zdroje zejména od bank. Celý jeho problém spočívá v tom, že na začátku se říkalo, že je tu řada projektů, které je třeba zafinancovat. Aby to ale bylo možné, musel k tomu vzniknout vhodný nástroj, tedy Národní rozvojový fond. Teď dochází k situaci, kdy se řeší problém vejce a slepice. Banky říkají, že rády do fondu vloží prostředky, pokud budou projekty. Ty ale dnes nejsou.

Jedná se o nějakém projektu?

Jsme ve fázi, kdy se zanedlouho budeme muset rozhodnout, co bude s fondem dál. Dnes nás jeho provoz stojí ročně 11 milionů korun, což jsou z velké části platy manažerů, správní náklady například na auditora, nájemné a další. Nedovedu si s ohledem na péči řádného hospodáře představit, že bych to měl udržovat do doby, než nějaké projekty vzniknou. I v ČNB jsem byl přesvědčený, že celý postup vzniku fondu je špatně. Už tehdy jsem veřejně říkal, že toto letadlo nikdy létat nebude. Ve své dnešní roli si dokážu představit, že tomu dám ještě šanci. Teď intenzivně vyjednáváme s ministerstvem financí, že by se přes fond mohly financovat fakultní nemocnice. Ty si podle platné legislativy nemohou brát úvěry. Řešením by například při nové výstavbě nemocničních pavilonů bylo právě takovéto financování. Diskutují se například projekty výstavby a rozšíření nemocnic v Ostravě, v Motole či v Brně. Pokud se ukáže, že projekt je stále životaschopný a banky jsou stále ochotné poskytnout přes něj peníze, tak fond může dál fungovat. Jde ale o poslední šanci zvednout toto letadlo ze země.

A pokud ne, tak kdy by mohl skončit? Do konce roku?

To dřív. Už teď mu zase dochází peníze. Nedokážu si představit, že bych si sám před sebou dokázal obhájit vynaložení nemalých prostředků na fungování fondu, pokud nedopadnou ty nemocnice. Samotná myšlenka fondu není špatná. Jak budou mizet dotace, tak bude potřeba stále více takových zdrojů. Zároveň je ale problém v tom, že se už na začátku začalo špatně. Nejdříve měly být projekty a až pak fond. Bohužel Národní rozvojový fond bude mít vždy pachuť toho, že vznikl za tím účelem, aby nebyla zavedena sektorová daň na banky.

Českou národní banku beru jako nástup do národní reprezentace a taková nabídka se neodmítá.

A nebyl to ten důvod?

Ne. Skutečně mohlo jít o dobrý nástroj i pro samotné banky. Myšlenka je dobrá. Teď je otázka, jestli ho má smysl opravovat, nebo ho v budoucnu vytvořit znovu, až budou projekty. Dnes jsou ale jeho náklady neobhajitelné.

Reprezentace se neodmítá

Do loňského roku jste byl viceguvernérem ČNB. Jestliže má měnová politika zpoždění rok až rok a půl, je současná vysoká inflace vaše. Zpětně, neměla bankovní rada, kde jste měli většinu, zvednout sazby ještě více?

Ano, je naše a byli jsme ve zvyšování sazeb málo agresivní. Na druhou stranu jsme začali zvedat sazby jako první. Když jsme s bývalým guvernérem Jiřím Rusnokem jezdili na různá setkání s kolegy z ECB, tak jsme od nich neustále slyšeli, že ta inflace je jen přechodná. My jsme říkali, že to tak není, a sazby jsme zvyšovali. Nikdo nás dnes z komunity centrálních bank nekritizuje za to, že zvyšování bylo pomalé či malé. Osobně považuji za chybu, že od června loňského roku, kdy se obměnila bankovní rada, se nepokračovalo ve zvyšování. Nemuselo být nijak razantní jako do té doby, ale mělo se pokračovat alespoň symbolicky.

I za cenu vyvolání hlubší recese?

Ano. Na vysokou inflaci není jiný lék než poslat ekonomiku do recese. Zároveň jsem ještě neviděl prosperující zemi, které by se dařilo a zároveň měla vysokou inflaci. Rizikem, kterému teď čelíme, je, že inflace skoro určitě klesne, ale bojím se, že se z ní může stát inflace chronická, kdy se zasekne na pěti procentech. To je moje největší obava.

Jak vůbec současnou makroekonomickou situaci vnímáte? Věříte tomu, že se v příštím roce vrátíme k dvouprocentnímu cíli?

Vy se mne vlastně ptáte, jestli jsme v červnu roku 2022 byli natolik vpředhledící a přesní, že nás nastavené sazby na úrovni sedmi procent dovedou za rok a půl k dvouprocentnímu cíli. To by znamenalo, že bychom byli na dvou procentech na konci tohoto roku. Bohužel námi nastavených sedm procent stačit nebude. Inflace bude letos skutečně vyšší. Ostatně průměr za celý příští rok má být podle aktuálních prognóz ČNB 2,4 procenta. Obávám se, že zažijeme období vyšší inflace, a nakonec stejně nezbude ČNB nic jiného než úrokové sazby ještě zvýšit, aby se inflace dotlačila ke dvěma procentům.

V ČNB jste strávil jeden mandát. Kdyby znovu přišla nabídka, abyste se vrátil, přijal byste?

Když mi přišla poprvé nabídka do ČNB, tak mi přišla SMS, kde mi dotyčný přál k nástupu do finanční repre, řečeno fotbalovou terminologií. Národní banku beru skutečně jako nástup do národní reprezentace a taková nabídka se neodmítá.