Neuvěřitelná lehkost bytí je na desítky let pryč

Celá Evropa v důsledku nastávající krize oslabí, podniky budou vyčerpané a země zadlužené, protože budou dotovat ceny plynu, říká Lukáš Mikeska, ředitel týmu Korporátní finance & restrukturalizace v EY Česká republika. Oslabí i Česko, jehož ekonomika je závislá na průmyslu, který teď dostane největší ránu.

Jak se český firemní sektor vyrovnává s negativními dopady covidu, války na Ukrajině a s ní související energetické krize? A co jej čeká v příštím roce?

Myslím, že jsme byli příjemně překvapeni, jakým způsobem se české hospodářství obecně vyrovnalo s pandemií. V podstatě všichni včetně bank si mysleli, že přijde velká vlna insolvencí a propouštění, což se naštěstí nestalo. Klíčovým důvodem mimo jiné bylo, že dál fungoval finanční systém. Pomohla bezpochyby i podpůrná opatření státu. Například ve Francii byli v jeden moment samotní insolvenční správci a jejich kanceláře skupinou, na kterou bylo podáno nejvíc insolvenčních návrhů, protože prostě neměli žádný byznys. Takže přímé dopady covidu na ekonomiku rozhodně nebyly tak drastické, jak se čekalo. To, co přišlo poté, už je horší. Mám na mysli jednak následné dopady pandemie, tedy zpřetrhání dodavatelských řetězců, s tím spojená inflace, a tím pádem i vyšší cena peněz, protože centrální banky zvedly sazby ve snaze inflaci zkrotit. Pak přišla válka, energetická krize a to vše dohromady přináší velkou nedůvěru v budoucnost. Je zřejmé, že kombinace všech těchto vlivů bude mít velmi negativní dopad.

Vidíte už příznaky téhle krize ve svém byznysu, chodí za vámi se žádostí o pomoc firmy, které se ocitly v potížích?

Zatím to ještě zase tak moc dramaticky vidět není. Zatím to až na výjimky ještě nepřešlo do fáze, kdy by firmám došly peníze. Prozatím to tolik nevidí ani banky. To ale není nic divného, projevy krize mohou být rozpoznatelné až s určitým zpožděním. Zpravidla až ve výsledcích, které firmy dodají v příštím roce. Současná situace je ale bezpochyby horší než v časech covidu. Spousta firem už s tím zásadním způsobem bojuje. Typicky výrobci, u nichž tvoří cena plynu či elektrické energie podstatnou část nákladů. Do potíží se pak dostávají také podniky, které očekávaly, že spotřeba bude nadále růst tak jako v časech covidu, kdy lidé seděli doma a ve velkém nakupovali na internetu. Protože měly tyhle firmy zároveň logistické problémy s dodávkami z Číny, tak si řekly, že budou chytré a udělají si zásoby, na jejichž nákup si ještě navíc půjčí. Jenže peníze jsou teď mnohem dražší než před rokem. Do toho přišlo ekonomické ochlazení a s ním poklesla i poptávka. A tyto firmy jsou najednou předlužené a ve skladech se jim nahromadilo zboží, které nemůžou prodat.

Lze kvantifikovat, jak se zvýšilo množství firem, které za vámi teď přišly s žádostí o pomoc?

Nebudu uvádět počet firem, protože v restrukturalizacích nikdy není početně velké množství případů. Co se ale zásadně změnilo, je doba, za kterou získáváme nové případy. V normálních klidných časech to trvá několik měsíců. Teď to zabere jen pár týdnů, či dokonce dnů.

Jaký dopad bude mít nadcházející krize na českou ekonomiku?

Česká ekonomika je závislá na průmyslu a ten bude mít teď největší problémy. Potíž je navíc v tom, že velká část českých podniků nemá kdovíjak vysokou provozní marži. Jsou to subdodavatelé, kteří mají nezřídka příšerně nízké marže kolem tří až pěti procent a často také dlouhodobě dohodnuté ceny s odběrateli. A když se vám takhle dramaticky zvedne cena energií či dalších vstupů, tak už se můžete jen modlit, aby vám to odběratel dovolil alespoň nějak promítnout do vašich prodejních cen. Takže bezpochyby uvidíme krachy některých firem. Pro ekonomiku bude také důležité, jestli se zahraniční majitelé řady místních firem nerozhodnou kvůli cenám energií přesunout tyto podniky pryč z Česka. Obávám se, že spousta oborů se prostě vyprázdní. Přičemž jde zpravidla o sektory velmi náročné na investice, takže v podstatě mizí možnost, že by se jejich fungování mohlo obnovit. Třeba hutě a slévárny tady nikdo znovu nepostaví.

Jak by měl firmám pomoci stát?

Podniky strašně trápí nejistota, která je s cenami energií spojená. Minulý rok na spotu stála jedna megawatthodina plynu dvacet až třicet eur, letos za ni platily i 300 eur, teď je třeba za 140 eur. Jestli za ni ale za rok zaplatí 400 eur nebo 50 eur, prostě nikdo neví. Vláda dala příslib, že od nového roku zastropuje ceny energií i pro velké odběratele na hranici 100 eur za megawatthodinu, ale je to zatím jen v rovině prohlášení. To je sice fajn, ale už je prosinec a opravdu na papíře ještě nic není. A upřímně, i těch 100 eur je pořád strašně velké číslo. A je otázka, jestli okolní státy, především Německo, nezastropují ceny ještě níž. Tady je třeba zároveň zdůraznit, že celý systém, kdy vlády budou dotovat ceny energií, je neudržitelný. Posun by byl, kdyby se EU podařilo do Evropy nakoupit v dlouhodobých kontraktech plyn tak, aby se k odběratelům dostal alespoň za ceny 60 až 70 eur za megawatthodinu. Z trhu jdou zprávy, že výrobní ceny plynu jsou vlastně nízké, kolem 15 eur za MWh včetně dopravy. Jestli se ty dlouhodobé kontrakty nepodaří vyjednat, tak se v Evropě za nějaký čas už nebude vyrábět nic.

Kdo z této krize tedy ve světě vyjde jako vítěz a kdo jako poražený?

No určitě jako vítěz nevyjde evropský průmysl. Konkurenční podniky z Asie a Ameriky teď bezpochyby získají větší podíl na světovém trhu. A na konci toho všeho budou evropské země zadlužené, protože budou dotovat ceny plynu a firmy i státy budou vyčerpané. Na druhou stranu, podívejte se, jak neuvěřitelně nízkou míru nezaměstnanosti Česko má. Jestli se část té pracovní síly teď uvolní a přesune z průmyslu a nízkomaržových byznysů do oblastí, kde jsou marže vyšší a nepanuje tak výrazná závislost na cenách energií, tak to bude jen dobře.

Lukáš Mikeska, ředitel týmu Korporátní finance & restrukturalizace v EY Česká republika

Foto: Vojtěch Láznička

Takže ta nadcházející krize by vlastně mohla mít na českou ekonomiku v určitém ohledu pozitivní dopad? Že by se pod tlakem vnějších okolností začala rychleji měnit v ekonomiku s vyšší přidanou hodnotou?

To je pravda, tenhle očistný proces v teorii skvěle funguje. Musíte si ale uvědomit, co to znamená v praxi. Máte tu firmu, která na trhu působí padesát nebo třeba i sto let. Zaměstnává stovky lidí, kteří mají hypotéky, někdy je ten zaměstnanec jediný živitel rodiny. Existuje know‑how spojené s firmou, jsou v ní investice, které jsou nepoužitelné na něco jiného. A teď ta firma skončí. S tím je samozřejmě spojen výpadek příjmů dodavatelů, zaměstnanců a nakonec i státu a zároveň vám často navždy zmizí i to cenné know‑how. Jistě, ti zaměstnanci nakonec někam půjdou, kolik z nich se ale přeškolí na IT nebo jiný perspektivní obor? Ne vždycky platí, že se tohle všechno může přetavit v pozitivní efekt pro ekonomiku. Nemluvě o tom, že to může mít zásadní dopad na výsledek voleb.

Uvidíme, zda se zahraniční majitelé řady místních firem nerozhodnou kvůli cenám energií přesunout podniky pryč z Česka.

Hrozí v Česku opravdu, že budou firmy ve velkém krachovat, nebo půjde jen o krátkodobý výkyv a vše se záhy vrátí do normálu?

Spousta lidí v našem oboru na začátku pandemie říkala, jak bude mít covid zásadní dopad na ekonomiku, a ono se to nakonec tak úplně nestalo. Takže jsme teď ve svých prohlášeních možná opatrnější, aby se nám pak lidé nevysmívali, že jsme to zase netrefili. Pravda ale je, že nálada v ekonomice se změnila a teď jedeme z kopce. Podívejte se na vývoj cen nemovitostí, o kterých si lidé mysleli, že mohou jít jen nahoru. A teď stagnují a mnohdy začínají padat. Nebo se podívejte, jak vysoká úroková míra zásadně mění investiční a provozní plány firem. Aby ne, když třeba najednou místo dvou procent platíte úrok devět procent. Nemyslím si, že se dostaneme do situace, kdy bude padat každý druhý podnik. Určitě ale nastává období velké nejistoty, kdy už najednou nebudou růst ceny všech aktiv, jak jsme byli zvyklí z posledních let. Což souvisí i s tím, že náš středoevropský region přestane být tak atraktivní pro velké zahraniční investory. Dokud se nevyřeší problém s agresivitou Ruska, tak budou mít velké zahraniční fondy menší chuť tady investovat.

A nemohl by Česku a celé střední Evropě naopak pomoci trend deglobalizace? Občas se mluví o tom, že se bude stahovat výroba z Asie zpátky do Evropy.

To nepovažuji za reálné. Může se to maximálně stát v určitých strategických oblastech, jako je třeba výroba čipů nebo třeba léků. Že by se tu ale najednou vyráběly iPhony, to je nesmysl. Výhoda Číny totiž nespočívá už jen v tom, že tamní pracovní síla je o třetinu levnější než u nás. Je tam také už přesunuté know‑how, vyrábí se tam v obrovských objemech a jsou zároveň neuvěřitelně flexibilní.

Z tohohle rozhovoru sálá deprese…

Uznávám, že je to trochu depresivní, možná to je tím, že podobně depresivní může někdy být celý obor restrukturalizací, ve kterém se pohybuji. Ale abych zahrál na pozitivnější notu, vezměte si, že je v Česku strašně moc progresivních firem. Navzdory chmurným předpovědím platí, že většina českých podniků je v dobrém stavu, má slušné marže a je schopná expandovat. Češi ostatně v posledních letech docela intenzivně investují v zahraničí, to dříve nebývalo zvykem. Pravda ale je, že ta neuvěřitelná pohoda posledních let zmizí. Ono to také bylo naprosto bezprecedentní období. Byly levné peníze, levné energie, všechna aktiva rostla a k tomu byla nízká míra jádrové inflace. Ta neuvěřitelná lehkost bytí se možná několik dekád nevrátí. Na druhou stranu základ české ekonomiky je pořád neuvěřitelně silný.

V čem šéfové českých firem nejčastěji chybují?

Popíšu vám typický případ krachující firmy. Vlastníkem a šéfem je tatáž osoba, často jde o podnik, který vznikl po listopadové revoluci, a zakladatel tedy dosáhl za ta léta něčeho fantastického. Z ničeho vybudoval firmu často o několika stech zaměstnancích, mnohdy expandoval na zahraniční trhy a má za sebou několik dekád správných rozhodnutí. A teď najednou přijde kombinace faktorů, která mu firmu naruší. Ten člověk je zvyklý na to, že se rozhoduje dobře, a najednou se v nové situaci vydá špatným směrem a narazí. Nedokáže se s tím smířit a postupně chyby vrší, a když jich takhle udělá několik po sobě, najednou ztratí důvěru věřitelů či dodavatelů. Když k tomu dojde, tak firmy často hledají řešení interně a nejde jim to. Jejich management i vlastník bývají superchytří lidé, ale v podobně krizové situaci se prostě dostatečně rychle nezorientují. V bance, kde vám dřív tlačili peníze, vás najednou pošlou do jiného oddělení, kde jsou podstatně přísnější lidé, kteří od vás chtějí peníze zpátky. Vedení firmy to není schopno interně zvládnout a mentálně se přepnout. I ten nejchytřejší finanční ředitel se v takové situaci většinou nezorientuje bez vnější pomoci. Za námi ale bohužel zpravidla přijdou až v momentu, kdy už opravdu nevědí kudy kam. Nemají už třeba ani na výplaty, a to už se řešení hledají opravdu těžko. Proto firmám vždycky říkáme, řešte problémy co nejdříve. Protože čím později začnete, tím méně možností budete mít a tím pravděpodobnější bude, že o svůj podnik nakonec přijdete.

Jsou ty negativní vnější dopady jedinou příčinou problémů podniků, nebo se zpravidla pod jejich vlivem projeví jiné neduhy?

Prakticky nikdy se mi nestalo, že bychom přišli do podniku, který by měl problémy jen kvůli externím vlivům typu covidu nebo růstu cen energií a všechno ostatní tam bylo v naprostém pořádku. Vždycky tam hnije nějaký strategický problém, ať už jde o firemní kulturu, nebo vztah mezi managementem a majitelem, nebo třeba dlouhodobé spoléhání se na obor, v němž se neustále snižuje marže. Nějak to ale léta fungovalo, banky podniku stále půjčovaly a ta firma tak třeba nemusela řešit, že má naprosto nefunkční informační systém. Pak najednou přijde krize, vy musíte věřitelům předložit řešení a zjistíte, že z toho systému nejste schopni vytáhnout potřebná data. A to třeba ani po měsíci. Prostě přijdete na to, že nevíte, co se ve firmě vlastně děje.

Kdo tedy krizi dost možná nepřežije? Firmy, které měly již před ní problémy, firmy s malými maržemi, podniky z energeticky náročných sektorů. Ještě je tu nějaký další adept?

Je otázka, co bude s celým automobilovým průmyslem. Uvidíme, jak se budou chovat subdodavatelé velkých automobilek, kteří mají často v našem regionu výrobu, ale vlastník je v zahraničí. Podle mě je pravděpodobné, že se velká část z nich rozhodne přesunout jinam, třeba do severní Afriky. Na tenhle byznys se lidé často koukají skrz prsty a označují jej za pouhou montovnu. Pořád u nás ale zaměstnává spoustu lidí, jsou s ním spojené i inovace a také s ním spolupracuje jakožto dodavatel mnoho menších českých podniků. A to může být velký problém. Ale abych nebyl jen negativní. Když nebude plyn extrémně drahý, když se geopolitická situace uklidní, aby velcí investoři neměli strach v našem regionu investovat, tak budeme za nějaké dva roky v podstatně lepší situaci. Úrokové míry postupně také půjdou níž a postupně se vrátíme do normálnějších dob. A my se nakonec té nové situaci přizpůsobíme, tak jako vždycky v historii.