Vídeň umí dobře stavět směrem do centra, Praha ne. České územní plány jsou špatné

Ani ty nejlépe navržené čtvrti českých měst se neblíží těm nejhůř naplánovaným v západní Evropě. „Ne proto, že bychom měli chamtivé developery, hloupé úředníky a špatné architekty, ale protože nastavené podmínky nic jiného ani neumožňují,“ srovnává architekt Peter Bednár. Rozdíl podle něho začíná už na ulici. „Když jdete třeba po nové rezidenční pražské čtvrti, celé fasády budov, to je jen zeď s občasnými okénky na větrání. Jde o částečně zahrabanou garáž, život tam žádný vidět není. Přitom to se od ulice očekává, že bude živá a zábavná,“ říká, zatímco sleduje dění v pražském nákupním centru Nový Smíchov. „Mimochodem, nákupní centrum je vlastně taková ideální ulice, dokonce několikapatrová,“ chválí koncepci, kterou se proslavil Victor Gruen, architekt rakouského původu a průkopník designu obchodních domů v USA. „Takže jestli chcete mít hezké ulice, vezměte si konzultanty, kteří dělají nákupáky,“ s nadsázkou dodává Bednár.

V čem nové české čtvrti zaostávají za zahraničními?

Když jdete pražskou ulicí nové čtvrti, není tam žádná aktivita, protože tady můžete v dalších 20 letech postavit jen několik desítek metrů komerčního prostoru. Pokud chcete víc, jděte si změnit územní plán. To nikdo dělat nebude. Není přitom nutné stavět tolik parkovacích stání, protože pokud místo garáže máte komerční partnery, máte prostor i pro služby nebo třeba školku a školu v dochozí vzdálenosti. Navíc jsou byty levnější.

Vídeň přistupuje k rozvoji města jinak?

Začnu srovnáním. Pražské metro D má být hotové v roce 2029, bude se otevírat pět nových stanic a kolem nich je zatím naplánovaných 4900 nových bytů. Což zní jako docela velké číslo, každopádně je to přesně čtvrtina bytového fondu na jediné stanici nového vídeňského metra, které bude mít dvakrát tolik stanic, bude stát polovinu pražského a bude hotové o dva roky dřív. Samozřejmě Vídeň je bohaté město, ale je bohaté mimo jiné i tím, jak umí stavět hlavně směrem do centra, tedy jak dochází k zahušťování a využívání prostor. To platí i pro další západní města, třeba pro Berlín, Curych nebo Stockholm. Jejich stavební normy a územní plánování jsou u nás naprosto nepředstavitelné. Vše slouží tomu, aby se toho postavilo co nejvíc. Teď je například v centru Vídně nová Ikea. Je sedmipodlažní, bez parkování. Naprosto fantastická architektura uprostřed centra v památkové zóně a byla hotová za tři roky. A skvělé je, že má nahoře stále otevřenou pobytovou terasu, i když je zavřená. Spousta kritiků pražské výstavby poukazuje na to, že Vídeň má sociální bydlení, to je pravda, ale jen proto, že staví obrovské množství úplně všeho. Sociální a městské byty dokonce v kvalitě, která převyšuje i nejdražší komerční výstavbu u nás. Postaví je levněji, protože na menší ploše se ušetří na asfaltu, podzemní infrastruktuře a dalších věcech, které u nás nesmyslně prodražují projekty. Území získá vyšší hodnotu. V posledních 30 letech klesla uhlíková stopa na obyvatele Vídně o 20 procent a on zároveň dvojnásobně zbohatl.

V západních městech kolem 40 procent lidí žije v historických i nových čtvrtích. V českých je většina na sídlištích či v satelitech.

Vídeňané nemají problém s výstavbou v centru?

Mají větší důvěru, protože vidí, co už to přineslo. Nové čtvrti jsou na uzlu nějaké veřejné dopravy a centrované na nějaký park. V Česku nemůžete postavit park jen tak někde, musíte ho postavit tam, kde vám územní plán říká, že může být. A místo toho, aby měl tvar, který vytváří dobré okraje pro budoucí budovy, je v územním plánu náhodně vymyšlený zelený flek.

O čem všem mohou občané rozhodnout?

Často se uvádí, že v Praze se nestaví dobře, protože se neparticipuje s občany. Ve Vídni lidé mají možnost říci, jestli chtějí v ulici platan, nebo jasan, jestli chtějí mít na vchodu zelenou, nebo červenou mozaiku, jestli chtějí mít v parku spíš větší hřiště, nebo komunitní zahradu. Vybírají z navržených variant, ale nemají možnost říci: My tady nechceme postavit nic a za žádných okolností. Vídeň velmi aktivně využívá svoji půdu. Koalice, které to razí, jsou u moci nepřetržitě desítky let, což je další moment, který v Praze nemáme. Když se všechno dělá na čtyři roky, vytváří to chaos a snímá politickou zodpovědnost.

Jak tedy v Rakousku vypadá územní plánování? To se, jednoduše řečeno, začíná od parku?

Ve Vídni se prakticky na všechno dělá regulační plán, který se u nás dělá jen zřídka, protože je to věc, která trvá. Není to nějaká administrativní tabulka, která přesně vypočítá plochy úplně všeho, ale lidé a designéři o tom spolu mohou komunikovat od začátku. Náš územní plán jasně sdělí kapacity a stavební normy dají jen několik možností, jak to složit dohromady. Plánování dopravy a rozvoje jsou u nás často zcela oddělené. Praha má například dvakrát tolik silnic na osobu co Vídeň. Což ale neznamená, že má dvakrát tolik uliční sítě, protože když tam postaví ulici, jsou podél ní budovy. Tedy nevznikne nepříjemná rychlostní komunikace, ale velkokapacitní městský bulvár. V západních městech žije kolem 40 procent obyvatel ve čtvrtích, jako je Smíchov, Vinohrady, Karlín, nejen v historických, ale i nově postavených. V českých městech je to jen 20 procent a naopak většina lidí žije na sídlištích nebo v satelitech. Jde o monokulturní typy výstavby a i děti vědí, že monokultura v lese je špatná, protože to sežere kůrovec nebo vichřice či požár, a že proto je dobré mít smíšený les. Ale když přijde na to, aby se stavělo smíšené město, tak to vlastně nejde. V podstatě sto let se nic takového u nás nepostavilo a ještě další desítky ani nepostaví. Pražský metropolitní plán, který tohle umožňuje, byl kritikou už naředěný tak, že i na brownfieldech teď bude možné postavit maximálně třípodlažní domy vzájemně od sebe oddělené. A v Brně stejný typ plánu vedení města před volbami zrušilo. Budou ho x let přepracovávat a jsme deset let od bodu, kdy vydá první plody.

Nejde tady o peníze?

V těch problém není. Praha staví na úrovni mnohem bohatších měst, ale za mnohem větší náklady má horší výsledky. Třeba v nizozemských městech je náměstí stále centrum společenského i komerčního života. Sice trochu zkazili interiérové dispozice historických budov, ale náměstí má stále skutečnou funkci a nemusíte nikoho přesvědčovat, aby tam šel. V české vesnici je náměstí typicky nejsmutnější část, každá druhá restaurace je zavřená. Všechny nové investice jsou na okraji a lidi to odtahuje na periferii, všichni musí všude jezdit autem, ztrácejí představu o komunitě. Každého dalšího berou jako podezřelého, kdo sebere parkovací stání. A to ne že by Nizozemci byli geniální a my hloupí, ale jsou tu špatná pravidla. U nás není možné dát supermarket na historické náměstí, památkáři by to nedopustili. A i kdyby toto povolili, samoobsluha u nás, bez ohledu na to, kde je situovaná, bude mít nějaké parkovací nároky, které nejdou odpustit.

Proč mají Češi odpor vůči výstavbě?

Částečně je chápu, protože od druhé světové války byla každá výstavba katastrofa. I když je pravda, že nikdo ne­musel lidi nutit přestěhovat se na sídliště, protože ještě v 60. letech nemělo 89 procent starých bytů vlastní koupelnu. Urbanizace směrem k sídlištím a satelitům dávala v tehdejší době smysl, i když ne v té míře, v jaké se to postavilo. Představa města byla, že věci jsou nějakým způsobem na jednom území, tedy že na ulici je synagoga, bytové domy, pod tím nějaká pizzerie a na druhé straně kanceláře či obchody, zkrátka spousta funkcí ve velmi podobných budovách. To je špatné. Bydlení musí být jinde, nakupování jinde než práce a zeleň to rozdělí.

Kdy ta představa všeho v jednom vznikla?

To je athénská charta, přístup modernistických architektů 20. až 30. let minulého století. Jeli parníkem do Athén, přišli s tímto přístupem a z nějakého důvodu si všichni řekli: ano, tohle budeme dělat. Dotklo se to každého ve světě, jenže u nás se v tom po revoluci pokračuje. Dnešní územní plán Prahy je velmi podobný tomu z roku 1978.

V Kodani je nutné postavit sto procent veškeré nové výstavby do jednoho kilometru od uzlů hromadné dopravy.

Měla by se Praha rozrůstat i do výšky, po varšavském vzoru?

Já nijak zvlášť nemiluju výškové budovy, přijde mi to jako hrozně nudná architektura. Jestli chceme zvýšit hustotu, vůbec je nepotřebujeme, protože šestipatrové činžáky mají stejnou hustotu osídlení jako jedna věž v parku. Věž, což je případ třeba Bratislavy, kolem sebe nevytváří moc zajímavý prostor, protože v našich podmínkách vezme funkční plochu celého pozemku a okolo ní už nemůžeme postavit nic. Takže buď tam je nějaká izolační zeleň, nebo parkoviště a pak je jedno, jak budova funguje či vypadá, protože vytváří nepříjemné prostředí kolem sebe. To je vidět na pankrácké pláni. Dobré výškové stavby má Vancouver. Dole musí mít parter o několika podlažích, tak dvou až čtyřech, a kolem normální chodník a ulici. Má to takové lidské měřítko. A pak uprostřed této platformy vyrůstá tenká a vysoká věž. Budovy vypadají elegantně, je mezi nimi výhled, a zároveň vytvářejí zajímavé panorama. Praha by měla zahušťovat absolutně, vůbec není nutné postavit ani jednu věž, i když na druhou stranu ničemu nevadí.

Jaká je optimální hustota?

Na ulici, která má 25 metrů, spoustu stromů a budov, je hustota zhruba 200–300 lidí na hektar. Minimální hustota na to, aby fungovaly městské služby, je kolem stovky. Aby tam šlo přivést autobusovou linku, je to 50 lidí na hektar. V celé pražské milionové metropoli je aktuální hustota pražské výstavby 30, maximálně však 50 lidí na hektar a je zázrak, že město funguje. Jako ve zdravotnictví lidé akceptují velmi nízké platy a relativně slabé pracovní podmínky, tak v případě výstavby zase akceptujeme nízkou kvalitu služeb rozprostřenou do hodně veliké plochy. Nízká hustota osídlení je extrémně drahá, i když to vypadá naopak, protože si řeknete – nestojí tam budovy, není tam moc asfaltu, je tam spousta přírody, tak co je na tom tak drahé? Jak uvádí kniha Hustota a ekonomika měst, typický satelit stojí až šestkrát víc ve veřejných výdajích na osobu než obydlené centrum. Máte sice desetkrát víc zeleně, ale i desetkrát víc lamp, které musíte udržovat, desetkrát víc křižovatek, delší sítě. A to je podle autorů taky důvod, proč se u nás následně šidí školky, kostely. Vídeň staví kompaktně a ušetří na infrastruktuře.

Je v českých městech vážně dost místa na to, aby se tam 200 tisíc lidí na hektar vešlo?

I velmi konzervativní model pro brownfieldy říká, že se tam vejde dalších 100 tisíc lidí. U nich bychom se neměli bavit o sedm až osmi podlažích, ale o dvanácti.

Je třeba v Brně, Olomouci a Ostravě vývoj podobný?

Je, ta města nenastavují podmínky takové, aby se dalo stavět rychle, rozumně a kvalitně. Výhodu mají jen v tom, že mají menší přetlak lidí.