Asi nikdy v životě jsem svoje děti neobjímal tak často jako v posledních týdnech. Snažím se v těch objetích alespoň trochu rozpouštět pocity hrůzy z toho, co se děje pár set kilometrů od našich východních hranic. Ruští vojáci v téhle válce systematicky překračují všechna možná tabu – záměrné útoky na nemocnice i jiné civilní cíle, vraždění, znásilňování a mučení bezbranných civilistů včetně dětí. Nedělají to poprvé, stejné středověké metody „válčení“ běžně užívali i v Sýrii nebo třeba během obou čečenských válek. Nemůžeme se vymlouvat, že bychom o tom neměli dostatek informací. Jen pro nás byly tyhle konflikty buď příliš daleko, nebo se nám zdály strašně složité.

Plyne z toho jednoduché ponaučení. Nevyplácí se zavírat oči před zlem jen proto, že ho někdo páchá na druhé straně světa. Už zítra může škodit u vašeho souseda. A pozítří u vás doma. Zároveň platí, že autoritářům a tyranům je třeba zatnout tipec v počátcích jejich kariéry a nesmíme se u toho bát dávat jim najevo svou sílu. U některých lidí je to jediná věc, na kterou slyší.

A konečně, když se nám, tak jako v současnosti, nepodaří zastavit tyrana, dokud je slabý, nesmíme podlehnout hrůze, kterou na nás pouští. Pomáhejme uprchlíkům, posílejme peníze na zbraně pro Ukrajince a s rozhodností bojujme se všemi trolly, kteří budou šířit dezinformace. A objímejme svoje děti. Jinak odejdete a oni si nebudou pamatovat vaši vůni. Ta poslední věta, to nejsou moje slova. To řekla šestnáctiletá Káťa, která v Mariupolu přišla o svou mámu a strýce.

Přeji pěkné čtení.

Související