I když historie může být jen těžko učitelkou života, leckdy může její znalost nasměrovat naše jednání či alespoň poskytnout útěchu v těžkých chvílích. A víme také, že může nabrat nepředpokládané zvraty – nejen k horšímu, nýbrž i k lepšímu.

Určitou paralelu se současností můžeme najít před sto lety. Vstup do roku 1922 pro naše předky patrně nebyl příliš optimistickým. Stejně jako ta naše i dekáda dvacátých let minulého století začala přinejmenším rozpačitě. Svět se zotavoval z velké války a španělská chřipka na celé zeměkouli za sebou nechala další desítky milionů mrtvých – daleko více, než kolik zahynulo na bitevních polích. Ekonomiky válčících států byly rozvráceny přechodem z válečného hospodářství na mírové. V roce 1920 navíc propukla ve Spojených státech nová závažná hospodářská krize. Mladé Československo v boji s inflací v roce 1922 zahájilo přísnou deflační politiku, čímž se poválečná deprese ještě prodloužila a nabyla na závažnosti. Přesto v obecném povědomí existuje obraz amerických „Roaring Twenties“, jejichž ekvivalentem jsou československá „zlatá dvacátá“. A právem.

Potemnělé počátky dekády zatížené dlouhými stíny války a pandemie se nakonec přece jen proměnily do onoho oslňujícího jazzového věku, symbolizovaného rychlým růstem blahobytu, nástupem automobilů a krátkými chlapeckými střihy vlasů mladých dívek s dlouhými špičkami na cigarety mezi prsty. Znovu začalo být uvěřitelné, že se přece jen může žít lépe.

Koronavirus v doprovodu inflace nám možná až příliš připomíná neveselou situaci přesně před jedním stoletím, kdy svět vstupoval do roku 1922. Není však vyloučeno, že i na nás stále ještě mohou čekat ta naše zlatá dvacátá léta, jako tomu bylo tehdy, i když se to z aktuální perspektivy dnešních dní tak nemusí vůbec jevit.

Související