Přepracování zabije tři čtvrtě milionu lidí ročně. Více než malárie

Zaměstnanci po celém světě během pandemie odpracovali větší počet přesčasů než v „předcovidových“ dobách. Z letošní studie ADP Research Institute mezi 32 tisíci zaměstnanci v 17 zemích světa vyplývá, že lidé v období pandemie měli v průměru 9,2 hodiny neplacených přesčasů týdně. Tedy bezmála o dvě hodiny více než v roce 2019. Každý desátý zaměstnanec pak tvrdil, že týdně odpracuje zadarmo dokonce 20 a více hodin.

Důvody tohoto pracovního zápřahu byly především dva. Jednak podle výzkumu lidé museli pracovat navíc, aby nahradili exkolegy, kteří odešli nebo byli bez náhrady propuštěni, jednak kvůli tomu, že jim během pandemie covidu-19 vznikly nové pracovní povinnosti.

Takové vypětí přitom může být podle řady lékařských studií zdraví nebezpečné. Podle květnové studie, na níž se podíleli mimo jiné i lékaři Světové zdravotnické organizace (WHO), každoročně zemře na ischemickou chorobu srdeční a mrtvici, jež jsou způsobeny přepracováním, na tři čtvrtě milionu lidí. Jen pro srovnání − je to více lidí, než kolik v roce 2019 zemřelo na malárii (zhruba 400 tisíc).

Podle jedné starší vědecké studie je pro člověka nebezpečné trávit v práci více než 50 hodin týdně. Riziko ischemické choroby srdeční oproti „normálně“ pracujícím lidem se u něj zvyšuje o 40 procent. Jinak řečeno, trávit příliš času v práci je jen o trochu méně nebezpečné než kouření, které to samé zdravotní riziko zvyšuje o 50 procent.

Příliš práce ohrožuje zdraví a způsobuje předčasnou smrt především dvěma způsoby. Za prvé prostřednictvím chronického stresu, který zvyšuje krevní tlak a hladinu cholesterolu. Za druhé pak přílišné pracovní vytížení negativně ovlivňuje naše životní návyky. Lidé méně spí, necvičí, jedí nezdravá jídla a často také kouří a pijí alkohol, aby se s pracovní zátěží vyrovnali.

Podle zmíněné studie lékařů WHO pracuje více než 55 hodin týdně celkem devět procent světové populace (počítáno včetně dětí). Přičemž od roku 2000 se jejich počet začal zvyšovat.

„Pracovat 55 hodin a více za týden představuje vážné zdravotní riziko,“ zmínila Maria Neiraová, ředitelka sektoru WHO pro veřejné zdraví a životní prostředí. „Je čas, abychom si všichni − vlády, zaměstnavatelé a zaměstnanci − uvědomili, že dlouhá pracovní doba může vést k předčasné smrti,“ doplnila.

Podle této studie obecně tráví více času v práci muži než ženy, z hlediska geografického pak nejvíce pracují lidé v jihovýchodní Asii.

Když práce zabíjí

Není divu, že právě v jihovýchodní Asii mají mnohé země svůj specifický název pro smrt z přepracování. V Japonsku se jí říká „karōshi“, v Číně „guolaosi“ a v Jižní Koreji „gwarosa“.

Takový konec ale rozhodně nehrozí jen lidem v asijských zemích, stačí vzpomenout na osm let starý případ jednadvacetiletého stážisty v londýnské pobočce Bank of America Andrease Moritze. Poté co pracoval tři dny beze spánku, zemřel na následky epileptického záchvatu.

Firemní kultura glorifikující maximální pracovní nasazení není typická jen pro firmy ve finančním sektoru, ale třeba i pro mnohé technologické společnosti. Často ji propagují i některé podnikatelské „ikony“.

V japonské pobočce Microsoftu se po zkrácení pracovní doby o jeden den zvýšila produktivita o 40 procent.

„Pokud chcete dělat pro Alibabu, musíte být připraveni na dvanáctihodinovou pracovní dobu, jinak se ani nenamáhejte s ucházením o místo,“ prohlásil před lety zakladatel této slavné společnosti čínský miliardář Jack Ma. Jiný slavný miliardář Elon Musk zase řekl, že nikdo pracující jen 40 hodin týdně ještě nezměnil svět.

Podobný tlak ale odmítá čím dál tím více mladých zaměstnanců. A to i ve firmách, kde je práce přesčas naprosto běžnou součástí života. Pozornost si například získala skupina mladých zaměstnanců v Goldman Sachs, kteří v letošním roce své seniorní manažery varovali, že jsou přepracovaní, a jestliže se pracovní podmínky nezmění, do půl roku dají výpověď.

Tito juniorní bankéři uvedli, že týdně pracují okolo 95 hodin, spí maximálně pět hodin denně, dostávají „nerealistické“ uzávěrky a v důsledku tím trpí jejich vztahy s přáteli a rodinou.

Podobné extrémy mohou být přitom podle vědeckých studií nevýhodné i pro samotné firmy, které takto své zaměstnance „ždímají“. Podle jedné studie Stanfordovy univerzity se více než 50 hodin práce týdně odrazilo u manuálně pracujících lidí v klesající produktivitě práce a zvýšené chybovosti. Podle jiné studie se stejný efekt projeví u „bílých límečků“ po překročení týdenní hranice 60 pracovních hodin.

Práce jen čtyři dny v týdnu

V některých firmách, či dokonce zemích je proto trendem poslední doby pracovní dobu zkracovat. Příkladem je Island, kde v letech 2015−2019 experimentovali se čtyřdenním pracovním týdnem. S vládou přitom spolupracoval britský think-thank Autonomy a Islandská asociace pro udržitelnou demokracii.

Do experimentu se celkem zapojilo asi 2500 lidí, což je jedno procento pracující islandské populace. Jak vědci zjistili, většině lidí nakonec vyhovovalo pracovat zhruba 35 hodin týdně, tedy o pět hodin méně, než je běžné.

Lidé, kteří se do výzkumu zapojili, hlásili nižší riziko syndromu vyhoření a stresu, naopak se jim zlepšilo zdraví. To vše při zachování stejných platů.

Pro zaměstnavatele se naopak nezměnilo v podstatě nic. Pracovní produktivita zůstala zhruba na stejné úrovni, případně se dokonce ještě o něco zlepšila.

Podobně s čtyřdenním pracovním týdnem experimentovali i na Novém Zélandu, ve Velké Británii či v Japonsku. Tamní pobočka Micro­softu po zkrácení pracovní doby o jeden den v roce 2019 zjistila, že se produktivita zvýšila o 40 procent. Z velké části i díky tomu, že byla omezena délka trvání porad na půl hodiny.

Ne všechny dosavadní pokusy se zkrácením pracovní doby ale přinesly jen pozitivní zjištění. Ve Švédsku, kde v roce 2017 experimentovali s šestihodinovým pracovním dnem, se například ukázalo, že některým zaměstnavatelům to může citelně zvýšit náklady.

Konkrétně se tak stalo v pečovatelském domě pro seniory, kteří vyžadují nepřetržitou péči. Zkrácení pracovní doby znamenalo nutnost najmout více zaměstnanců.