Michal Mejstřík v rozhovoru pro Ekonom: Česko jede na autopilota. Zůstáváme pořád jenom subdodavateli

Česko se podle profesora ekonomie Michala Mejstříka potřebuje přestat ohlížet do minulosti. Místo toho si musí stanovit jasné dlouhodobé cíle, jak se modernizovat. Už jako člen Národní ekonomické rady vlády prosazoval tři "i": zlepšit instituce, zlepšit infrastrukturu a podpořit inovace založené na vzdělávání. To se podle něj i po letech pořád dostatečně nedaří.

Mejstřík se netají svým razantním názorem, že například eurofondy by měla vláda přesměrovat od podpory soukromých podniků k infrastruktuře a výzkumu.

Hodně si nyní také slibuje od chystaného stavebního zákona, na jehož přípravě se i podílí.

Vrchol hospodářského cyklu je za námi, růst HDP zpomaluje. To samé vidíme i v jiných evropských státech. Co se děje? Přijde krize?

Od svých raných ekonomických let jsem příznivcem teorií Josefa Schumpetera a jeho ekonomických cyklů. Každá vývojová etapa má výkyvy. Co jde nahoru, musí jít i dolů. Ale přesto celosvětově může jít vývoj stejně kupředu. Nástup nejrůznějších disruptivních inovací, jako jsou umělá inteligence, 3D tisk či elektromobilita, chápu jako dost silné zářezy do našeho ekonomického i politického uspořádání a nepochybně některé výrobní sektory budou muset odejít ze scény ve prospěch nových. A zcela jistě se jim do toho také nebude chtít.

Zužování problému budoucí konkurenceschopnosti na pár krátkodobých cílů považuji za selhávání všech premiérů a vlád.

A protnou se tyto velké změny nad Českem, které stále ve velkém stojí na tradičním průmyslu?

Jsem vždy optimista, ale potřebuji, aby ten optimismus také měl racionální jádro. Proto jsem součástí různých skupin okolo umělé inteligence, snažím se, aby Česko něčeho reálného dosáhlo a spolupracovalo s lídry, jako jsou Izrael či Jižní Korea. My, na rozdíl od nich, nejsme obklopeni konkurenty, či dokonce nepřáteli, a tedy tu není takový tlak na inovace, ale o to více si musíme uvědomit, že nyní jsme součástí dodavatelských řetězců, které právě disruptivní inovace mohou velmi rychle změnit či zničit.

Jsme dodavatelskou zemí, ale máme velký problém jak na počátku v inovacích, tak na konci, protože často nejsme schopni dokončit finální výrobek a umístit ho na světový trh.

Takže abych také zmínil Schumpetera: spíše než o jeho kreativní destrukci si nyní koledujeme jen o samotnou destrukci?

Je na nás, jestli se disruptivními inovacemi necháme smést. Rád uvádím příklad GE, která inovativně vyrábí i turbovrtulové motory − dokázala nahradit 855 součástek od certifikovaných leteckých výrobců 12 celky, které si vyrábí prostřednictvím metalurgického 3D tisku.

Uvědomte si, že může jít o zánik třeba i desítky let budovaného dodavatelského řetězce. A to se samozřejmě netýká jen letectví, ale celé řady dalších oblastí, pro Česko důležitý automobilový průmysl nevyjímaje. Třeba elektromobilita zčásti poptává zcela jiné dodavatele.

Když ale odborníci varují před zastaralou ekonomikou Česka, politici často jen opáčí: máme zdravé veřejné finance, zdraví bank je také dobré, tak nestrašte.

Ale to je přece pouze východisko. Ještě když jsem v roce 2011 seděl v Národní ekonomické radě vlády, zpracovali jsme s pomocí tehdejšího náměstka ministerstva průmyslu Martina Tlapy strategii mezinárodní konkurenceschopnosti Česka. A ta byla založena na třech "i": zlepšit instituce, zlepšit infrastrukturu − a to nejen tu betonovou, ale i komunikační − a třetí byly inovace založené na vzdělávání. Stále se na tu strategii odkazuje třeba při čerpání eurofondů, ale ve skutečnosti se z ní realizovaly jen drobky. A to je pro mě velké zklamání.

Ale asi jsem to mohl tušit. Už tehdy jsem měl debatu s premiérem Petrem Nečasem a ten přesně zdůrazňoval, že vše je relativně v pořádku, a chtěl krátkodobé cíle.

To zužování problému budoucí konkurenceschopnosti Česka jen na pár krátkodobých cílů považuji za setrvalé selhávání všech českých premiérů a vlád.

Kde se to pokazilo? Vy jste byl členem zmiňované Národní ekonomické rady vlády od roku 2009 do roku 2014. Vše jste s kolegy propočítali od lepší konkurenceschopnosti po reformu penzí. A výsledek je nula a reforma je po pár hodně nevydařených pokusech sprosté slovo.

Nezapomínejte, že v té době se ale také hodně řešila krize a její dopady…

... ale když jste zmiňoval Schumpetera, mohli jsme to využít k pozitivní kreativní destrukci, což se nestalo.

Měli jsme co dělat, abychom se vyhnuli samotné destrukci, protože země nebyla na něco takového dobře připravena. A zadlužení státu se nevyhnutelně zvedlo. Ale je pravda, že tehdy se touto krizí také nastartoval nějaký reformní étos, že musíme s republikou konečně pohnout vpřed. Jakmile se situace zlepšila, tento étos hodně vyprchal. Dobře je to vidět i na podnikové sféře, která jede podle autopilota. V krizi se přizpůsobila, ale pořád jede ne podle konečného zákazníka, ale podle konečného dodavatele, který inkasuje největší marži. Zůstáváme pořád jenom subdodavateli.

Takže jsme tu krizi nevyužili?

Určitě ne v oblasti veřejné správy. U podnikové sféry bych nebyl jen kritický − zapomíná se, že během po­sledních let konjunktury firmy opravdu ve velkém investovaly. A pak, přece jen vidím i malé krůčky vpřed v tom třetím "i", tedy v inovacích prostřednictvím lepšího vzdělávání.

Tady jsem spokojen třeba i s tím jednoduchým a jistě ne všeřešícím navyšováním platů učitelů − klíčové kompetence získáváte už od tří let a od školek po univerzity se o děti musí starat opravdu kvalifikovaní pedagogové s adekvátním ohodnocením, nesmí to být někdo na okraji společnosti. Učitelů si Česko vždy vážilo a slušně je platilo a mělo by tomu tak být zase i v budoucnu.

Říkám to i ve vlastním zájmu. V roce 1993 jsem zakládal Institut ekonomických studií na Univerzitě Karlově a od počátku jsme nasadili opravdu vysokou laťku, mnozí nám nevěřili, ale zvládli jsme to. A to bez adekvátních platů učitelů opravdu udržet nejde.

Pokud někdo postaví hotel vedle jiného hotelu, ale ten první je kvůli eurofondům jen za půlku, je to podle mě zásadní narušení konkurenčního prostředí. Za tím si stojím už roky.

Jak by měla ze strany eráru vypadat lepší podpora modernizace státu?

Já nemám rád slovo podpora. Spíš od státu čekám, že vytvoří to správné prostředí. Například už dekády jsem kritikem eurofondů do soukromých firem. Myslím, že by primárně měly směřovat do velkých infrastrukturních projektů, výzkumu. Někdy jistě má dílčí podpora smysl, třeba Skype také vyrostl s podporou vlády. Ale obecně si myslím, že podporovat firmy dotacemi na vytváření pracovních míst, když nám chybí statisíce lidí na pracovním trhu, opravdu nedává smysl.

Nyní se shodou okolností v Bruselu vyjednává o dalším víceletém období pro eurofondy, které možná pro nás bude poslední, kdy budeme čistými příjemci. Vy byste tedy ty europeníze raději ve velkém poslal na infrastrukturu plus výzkum a podnikům nabídl maximálně revolvingy a finanční zajištění?

Už v roce 2011 jsme v NERV podporovali, aby se Česko výrazně zapojilo do hry o finanční nástroje EU, a nikoliv jen o nevratné dotace. Bohužel se finanční nástroje v ČR prosadily jen velmi málo. A teď už je situace pro nás úplně kritická. Digitalizace ekonomiky či evropský výzkum se již nepodporují z národních obálek, které si tu tak či onak přerozdělíme. Soutěží se na celoevropské úrovni, a když okolo sebe nevytvoříte konkurenceschopný klastr, nemáte šanci. Na ministerstvu pro místní rozvoj jsem lobboval, aby se více podporovaly pokusy o zapojení do těchto klastrů…

... i když to nakonec neuspěje?

I když to neuspěje. Uvědomte si, že to je trochu administrativní peklo oslovit partnery v jiných zemích, udělat ten klastr a utkat se s dalšími. Když se to ale nenaučíme, nebudeme nejen lídry, ale ani členy výzkumných klastrů a ujede nám vlak.

Zde se hodně shoduji s novým ministrem průmyslu Karlem Havlíčkem, že třeba v oblasti umělé inteligence máme několik výborných skupin, které stojí za podporu. Nejenom okolo profesora Vladimíra Maříka, ale třeba i profesora Michala Pěchoučka. A třeba právě tyto týmy je třeba podpořit, aby uspěly v celoevropské soutěži.

Evropu ovládá "short-termism", diktát krátkého politického výhledu. Nedivte se, že proto rád koukám po Jižní Koreji či Izraeli.

A to vám opravdu přijde podstatnější než podpora Čapího hnízda pana premiéra či zasněžování sjezdovek kancléře pana prezidenta?

Ale vy byste asi bohužel dokázal vytáhnout z klobouku ještě spousty dalších příkladů. Pokud někdo postaví hotel vedle jiného hotelu, ale ten první je kvůli eurofondům jen za půlku, je to podle mě zásadní narušení konkurenčního prostředí. Za tímto názorem si stojím už roky, i když není všude úplně dobře přijímán.

Proti tomu tady máme jiné absurdity v těch oblastech, kde bychom investovat měli. Kvůli neschopnosti z eurofondů renovovat koleje, mezinárodní vlaky Česko raději objíždějí. K moderní zemi patří nejen ty betonové dálnice, ale i ty chytré. A pokud nemáte funkční telematiku, tak se tu nikdy nerozjedou například samořiditelná auta.

To je absurdní − jsme automobilová země, kde se vyrábí přes milion aut ročně, a na starých dálnicích si můžeme jen pustit rozhlas a zapnout navigaci Googlu, ačkoliv disponujeme aktuálními daty na ostravském superpočítači. Ale nenabídneme je veřejnosti ani start-upům jako open data pro inovativní aplikace.

Proč jsme v tom tak, mírně řečeno, laxní?

Tu technologickou lenost vlastně trochu chápu: stále se máme dobře, tak necháváme zemi trochu zahnívat. Ale jak je to možné u úpadku sociálního státu? Podle Národní rozpočtové rady by se při stávajícím nastavení příjmů a výdajů dluh sektoru veřejných institucí mohl do roku 2069 vyšplhat až na 222 procent hrubého domácího produktu. A třeba Evropská komise také opakovaně varuje před neudržitelným nastavením sociálního státu, především důchodů.

Připomenu, že v NERV bylo podpořeno automatické navyšování věku odchodu do důchodu, což pak další vláda zase zastropovala. Ale problém stárnutí populace přece není jen problém Česka, to dobře vyřešit neumí úplně nikde v Evropě.

Nejpopulárnější populistickou politikou dneška v Evropě je si ten problém nepřiznat. Navíc, řekněme si, že u nás opravdu ještě situace není nejextrémnější. Třeba Itálie má 130 procent HDP zadlužení, ale stejně si zkracuje věk pro odchod do důchodu. Evropu ovládá "short-termism", diktát krátkého politického výhledu. Nedivte se, že proto rád koukám po Jižní Koreji či Izraeli. Vlády se tam mohou měnit třeba i často, ale dlouhodobé úkoly se nemění.

Nedivím, ale utíkáte mi od sociálního státu. Chápu to tedy dobře, že zatímco u technologií a inovací pořád věříte v pozitivní změnu, reforma sociálních systémů je prostě nad síly českých politiků?

Tak se podívejte, že už nejsou kritizovány jen samotné návrhy reforem, ale třeba už i zesměšňovány demografické projekce. To je až překvapivé u politiků, kteří mají vysokoškolské vzdělání. To je zásadní selhání.

Jak se vlastně díváte na ten hodně specifický manažerismus Andreje Babiše? Žádná velká reforma se od populistické vlády asi nedá čekat, ale postupně se skládají jednotlivé pokroky v plánu inovací nebo třeba digitalizace. Zmínil jste pochvalně třeba Karla Havlíčka.

Zmínil, ale zase asi oba víme, že současná vláda není definována primárně panem Havlíčkem. Ale proč se dívat dozadu, snažím se koukat také dopředu a soustřeďuji se na to, co je možné. A právě v pana Havlíčka, kterého znám dlouho, důvěru mám. Pokud se mu něco z jeho záměrů podaří zrealizovat, tak za mě dobré.

To jste mi trochu uhnul z odpovědi.

Dobře. Pokud si někdo drží širokou podporu veřejnosti pomocí svých koaličních partnerů, které si vybral, tak samozřejmě ochota pouštět se do problémových oblastí, jako jsou třeba penze, se limitně blíží nule.

Není to totiž vděčné téma, vždy to vzbudí značný odpor. A přitom je naopak třeba se rozhodnout a jít za tím. Někdy jsme i dobře začali, jako třeba u digitalizace veřejné správy, ale samozřejmě, pokud to dotáhnete do konce, tak si také nemálo lidí bude muset hledat nové zaměstnání. To vše si žádá politickou odvahu, kterou v této oblasti vidím dokonce i v parlamentu (zdá se, že výrazná většina poslanců napříč politickým spektrem podporuje návrh zákona o právu na digitální službu veřejné správy). Ale proti tomu stojí neochota mnohých představitelů státní správy a samosprávy, kteří mohou proces realizace zásadně zpomalit.

Mnohokrát bylo v Česku něco lépe či hůře předpřipraveno a nová garnitura to jako první smetla ze stolu. To je nešvar, který se například v Německu neděje.

Vy se u digitalizace pohybujete i skrze Hospodářskou komoru, ale to není jediná oblast vašeho zájmu. Další je velmi ožehavý nově připravovaný stavební zákon. Věříte, že za dva roky bude opravdu platit?

Odpovím vám příkladem zákona o velkých infrastrukturních (liniových) stavbách. U jeho přípravy jsem byl ještě za ministra dopravy Antonína Prachaře. Vypořádávali jsme se s tisíci připomínkami. Pak přišel nový ministr, Dan Ťok, a smetl to ze stolu. Takže to je moje odpověď. Mnohokrát bylo v Česku něco lépe či hůře předpřipraveno a nová garnitura to jako první smetla ze stolu, v tomto případě šlo dokonce i o zástupce stejného hnutí. To je nešvar, který se například v Německu neděje.

Tak ale stejně odpovězte konkrétně. Bude zákon podle vás za dva roky platit?

Snad je tu už opravdu silné povědomí politiků o tom, že mohu mít z EU peněz, kolik chci, ale bez přijatelné legislativy postavím vždy jen jednotky kilometrů dálnic. Problém tristního stavebního řízení v Česku je vidět i na žebříčku Doing Business − jsme na 156. příčce ve snadnosti stavění. Dotčených míst bývá u významnějších staveb až sedmdesát, a to musíte postupně obíhat. Už selským rozumem snadno dojdete k tomu, že něco takového ani nelze normálně zvládnout. A jen připomenu: tento chaos není žádným důsledkem našeho členství v EU, ten jsme si postupně vytvořili sami. To je výsledek tvůrčí činnosti našich institucí. Takže opravdu nevím, zda za dva roky bude výsledek. Doufám, že ano. A když jste se ptal na eurofondy: nepochybně platí, že bez lepší legislativy prostě fondy lépe nevyužijeme.

Michal Mejstřík (66)

Profesor ekonomie se po roce 1989 podílel na založení prestižního Centra pro ekonomický výzkum a postgraduální vzdělávání (CERGE-EI), které pak vedl. V letech 1993–2010 jako ředitel vybudoval české univerzitní pracoviště Institutu ekonomických studií na Fakultě sociálních věd UK. Od listopadu 2009 do září 2011 byl předsedou dozorčí rady ČSA. Od března 2011 do června 2014 zastával funkci předsedy dozorčí rady nově vzniklého Českého Aeroholdingu. Od roku 2009 do roku 2014 byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV). Nyní se podílí například na tvorbě nového stavebního zákona.

Ale třeba předseda Svazu měst a obcí ČR František Lukl nedávno v rozhovoru pro Ekonom rozhodně odmítl nový Nejvyšší stavební úřad a chtěl, aby asi sedm stovek stavebních úřadů bylo dál obecních. Prý si má stát urychlit všechny ty své hygieniky, památkáře či hasiče...

Já tuhle námitku trochu beru. Nedávno jsem třeba sledoval jeden projekt větší firmy v Zábřehu, která chtěla stavební povolení. A jen si to představte. Na stavební úřad přijdete s něčím, co potřebuje čtyřicet až sedmdesát dotčených míst, tak se k tomu úřad často ani moc nechce odhodlat. Ostatně není a ani nemůže být na zpracování komplexního stanoviska vždy profesionálně vybaven. A to třeba i 150stránkové stanovisko se jen odkládá. A ten, kdo to zpracuje, ví, že se s tím spisem bude potkávat ještě pět let, protože vždy se najde nějaký právník nějaké zúčastněné strany, který tam objeví slabinu. To je až nelidské.

A vaše centralizace by z toho udělala něco lidského?

Ano, dotčené strany by spolu lépe komunikovaly, ať už reálně, či virtuálně, hlavně by byly v jednom systému, spolupracovaly by a nenapadaly stanoviska až ex post. Pozor, nikdo ale nechce, aby třeba památkáři couvali ze svých pozic. Jen je třeba jejich připomínky odbavit hned a nesmí se to táhnout pět let.

Velké emoce budí také fikce souhlasu, tedy kdo nereaguje včas, ten souhlasí. Neprošvihne kvůli tomu stát některé velké kauzy ve prospěch developerů?

Podívejte se na dobu schvalování jinde v zahraničí, prosím. V některých zemích to schvalování trvá do sta dnů. A já zcela chápu, že když někdo dostane na stůl něco složitého, nechce se mu do toho úplně rychle. Navíc je získávání řady stanovisek podmíněno předchozími kroky a tím se zpoždění mnohdy násobí. Simultánní, souběžně probíhající komunikací profesionálně vybavených úředníků zastupujících různé veřejné zájmy to nepochybně posuneme.

Částečnou centralizací se odstraní i ta takzvaná systémová podjatost, kdy vždy někdo argumentuje vazbou úřadu na místní samosprávu a spis putuje z jednoho stavebního úřadu na jiný.

Dotčených míst bývá u významnějších staveb až 70. Selským rozumem dojdete k tomu, že něco takového nelze zvládnout.

Nepopírá to ale ideu regionalizace veřejné správy v tom smyslu, že rozhodovat se má co nejblíže těm, jichž se to týká?

Jen bych chtěl zdůraznit, že to rozhodně není tak, že by v obcích nezbylo žádné rozhodování. Naopak. Územní plánování či výstavba obyčejných domů by probíhaly velmi podobně jako nyní, zde je samospráva zcela ne­nahraditelná. Ale problém jsou větší a složitější stavby. Zde je potřeba některé úřady zrychlit i lépe vybavit, abyste v případě složité stavby mohli přijít na úřad s digitálním modelem. Dnes takové pracoviště najdete jen těžko.

A teď ještě osobní otázka: Podílel jste se na založení elitní ekonomické instituce CERGE-EI, pak Institutu ekonomických studií, radil vládě i zastupoval stát v různých dozorčích radách. A nakonec Česko bloumá Evropou na toho zmiňovaného autopilota s minimálním odborným aparátem, vizí a strategií. Nefrustruje vás to?

Pro mě je třeba zmíněný Institut ekonomických studií FSV nebo CERGE-EI na Univerzitě Karlově příkladem, že když se chce, všechno jde. Nyní je ekonomie na Karlově univerzitě elitním pracovištěm ve veřejném školství, které se v ekonomii řadí do první stovky světových univerzit. Je pravda, že tyto pozitivní příklady nějak moc nevzlínají až nahoru do nejvyšších rozhodovacích pater.

V mém věku už peníze nejsou zas tak důležité, takže když se budu pro bono nebo i za pár korun podílet na něčem, co by mohlo být podkladem k potřebným reformám, tak to má podle mě smysl.

Osobně to mám v takových vlnách. Pracuji v různých komisích, na různých studiích, pak ale přijde skutečně trochu frustrace a stáhnu se. Ale teď si zase říkám, že v mém věku už peníze nejsou zas tak důležité, takže když se budu pro bono nebo i za pár korun podílet na něčem, co by mohlo být podkladem k potřebným reformám, tak to má podle mě smysl.

Ale půjde to se současnou politickou reprezentací? Andrej Babiš postavil svůj politický úspěch na rozvalu tradičních stran, že rychle bude líp. Je to slučitelné s tím, co říkáte − tedy mít fundované odborné základy politik s dlouhodobou vizí?

Víte, rád sleduji právě absolventy IES i CERGE-EI, ti se neztratí, jsou na spoustě důležitých míst státní správy, někteří se pohybovali či pohybují kolem politiky. U těch lidí vím, že mají dobré kvalifikační základy a je jen na politickém systému, zda se o lidi z této nebo jiných dobrých škol bude více opírat. Pokud ano, tak se přestaneme konečně pořád jen koukat dozadu, co bylo kdy špatně, a začneme se dívat i dopředu, co udělat jinak a lépe. Jestli něco české politice škodí, tak jsou to ty nekonečné návraty do minulosti a neschopnost si říct, co chceme v budoucnu, a systematicky to prosadit.