České muže znepokojilo, že ve Švédsku nelze mít sex se ženou, která s tím nesouhlasí. Haha, takhle my to v Česku neděláme. Sex s někým, kdo o něj má zájem nebo si ho chce nedej bože užít? Děláte si legraci? To je přece polovina, možná čtvrtina zážitku.

Když my, čeští muži, přijdeme z rachoty domů, na stole je otevřená lahev vína a manželka se mnohoznačně ptá, zda si neudělat "hezký večer", jsme zásadně proti.

"Miláčku, promiň, ale co by to bylo za hezký večer, když ho chceš taky?" My si počkáme, až nebude mít náladu ani chuť. Pak si teprve ty manželské povinnosti užijeme.

Tolik k reakci nás, českých mužů, na ten nesmysl, co k nám progresivní evropanismus přivál minulý týden ze Švédska. Ano, z té země, která je předzvěstí konce civilizace. Protože tam přijímají uprchlíky, muži tam chodí povinně na rodičovskou dovolenou a ještě tam mají tu drzost, že jsou nejšťastnější na světě.

Jak už bylo řečeno, takhle to my, chytří muži v Česku, neděláme.

Střih. Moment, říkáte si, že ironie předešlých řádků je zbytečná? Že naše reakce na novou švédskou legislativu nebyla tak přehnaná a že se už vůbec nedá generalizovat, že takhle přemýšlejí všichni čeští muži?

Nebuďte cimprlich. Anebo to berte jako stylistické cvičení. Popsat reakci některých lidí nebo médií se stejnou hysterií, kterou v opačném gardu projevili i oni.

Shrňme si fakta: Švédsko přijalo v poměru 257:8 hla­sům nový zákon, podle kterého je sex bez souhlasu považován za znásilnění. Jinými slovy, když se jeden z partnerů bude účastnit pohlavního aktu nedobrovolně (nechme stranou, jak divné je sousloví "účastnit se sexu") a ten druhý nepoužije ani špetku násilí, bude to stejně považováno za znásilnění.

Srovnatelné zákony platí v šesti dalších zemích, mimo jiné v Německu, Belgii nebo Británii. A ani v ostatních státech včetně Česka rozhodně neplatí, že by k sexu neměl být potřeba souhlas obou partnerů. Nová švédská legislativa pouze říká, že tento souhlas musí dát oba partneři jasně najevo.

Ne že by to měli udělat nejlépe písemnou formou, jak jsme si taky přečetli v některých českých článcích. Nic takového nikde nepadlo. A ani to neznamená "konec světa, jak ho známe" nebo "sexu, jak ho děláme". Nikdo se toho nebojí. Pro běžné konzumenty zpravodajství v Evropě je to víc technikálie než co jiného.

Zato česká média si dala záležet, aby nám tu zprávu naservírovala jako výjimečnou, až bizarní. Skoro z toho byla cítit poťouchlá radost a naděje, že to vyvolá reakci, jakou to nakonec opravdu vyvolalo.

Nelze se tomu divit. V Česku je po zprávách tohoto typu dlouhodobě poptávka. Rádi se děsíme nástupu politické korektnosti, ústupu tradičních hodnot (aniž víme, jaké to jsou) a diktátu Bruselu. Našimi zbraněmi jsou ironie a sarkasmus, naším leitmotivem nezdolný pocit, že jsme chytřejší než ostatní.

Zpráva celkem pochopitelně zatopila pod kotlem české tvořivosti a ze sociálních sítí pak vypadával jeden vtip za druhým.

"Miláčku, promiň, ale dneska z toho nic nebude. Zapomněl jsem si v práci razítko."

"Ne, toho člověka jsem nepozval do švédské trojky. Je to můj právník a dá ti podepsat pár papírů." A tak dále.

Baví nás upozorňovat na absurdity a dělat si legraci ze slabých stránek evropské civilizace. Nic proti tomu, děláme to vytrvale a dobře.

Jen se až moc začínáme stylizovat do role chlápka v hospodě, který má na všechno názor, ostatní stírá ironickými poznámkami a nahlas se směje vlastním vtipům. Všichni někoho takového známe.

Nejdřív je s ním zábava, později je spíš za podivína. A nakonec všem jen leze na nervy.

Související