V roce 2016 bylo v Česku 834 tisíc exekucí za 325 miliard korun. Jak dlužníkům, tak věřitelům je přitom u desetitisíců exekucí jasné, že dlužník se už ze své mizerné situace nevyhrabe a věřitel nezíská ani korunu. To není spravedlivé a není to ani ekonomicky efektivní pro žádnou ze stran. Pokud budeme nadále tvrdit, že každý dluh se má zaplatit, skončíme jako na Slovensku, kde aktuálně ministryně spravedlnosti Lucia Žitňanská navrhuje dluhovou amnestii jako zoufalé řešení 3,6 milionu exekucí.
Proti tomu je Česko stále ještě procházka růžovou zahradou a řešitelný problém. Exekutorské eldorádo už skončilo před lety, nicméně spousta lidí zůstala v neřešitelné situaci několikanásobných exekucí.
Nyní musí dlužník zaplatit do pěti let alespoň 30 procent svých závazků. Ministr spravedlnosti Robert Pelikán by k tomu přidal i možnost splacení 50 procent do tří let. Nejkontroverznější je pak varianta nezaplacení ničeho po sedmi letech. Sedm let se prostě budete snažit umořit, co se dá, a i když to nebude nic, protože vyděláte jen existenční minimum, jste z dluhů venku. To je samozřejmě velké riziko a morální hazard. Sice by to řešilo problém nedobytných exekucí, ale je iluzí, že by všichni insolvenční správci měli čas a prostředky bedlivě sledovat dlužníka, zda nepodvádí a jen nečeká na amnestii, aby se pak vysmál svému věřiteli.
Možná by to šlo i jinak. Motivovat věřitele hned na počátku exekuce, aby si zjistil, jak bonitní je dlužník, a pokud by došel k závěru, že je chudý jak kostelní myš, aby pak raději do nějaké určité doby řízení sám zastavil a dluh odepsal. Nemusel by za to platit žádné poplatky. Takto by se vyřešily bagatelní dluhy a skutečně velké dlouhodobé exekuce by zůstaly jen u vážných případů.
Pelikánova maximalistická varianta je opravdu možná příliš riziková, nebavíme se totiž jen o podvodně vnucených lichvářských úvěrech, ale i o obyčejných dluzích za nájemné. Zde by nemělo být tak snadné uniknout dluhům. Něco se ale dělat musí. Jinak za pár let skončíme ve stejně zoufalé situaci jako Slovensko.