Konstruktéři navrhují auta tak, aby se líbila šéfům

Výstavní plochy byly záhy rozebrány a proběhlo zhruba 130 premiér. Dokonce i automobilová móda působí radostněji: Po letech, kdy na karosériích diktovala jen stříbrnou, černou a bílou, dovolila letos ženevskému výstavišti rozkvést pestrými barvami všech květů jarní louky.

Na druhý pohled to už ale taková sláva není. Mezinárodním autosalonům v poslední době totiž trochu chybí to, kvůli čemu vznikly. Tedy možnost prohlédnout si a případně si i vybrat nový automobil, po kterém běžný zákazník skutečně touží.

Čest výjimkám, jako byla například Škoda Superb, která v nejbohatších zemích sehraje roli rodinné limuzíny a v našich končinách poslouží jako reprezentační vůz pro velké firmy a státní správu. Ale jinak těch opravdových novinek pro „masovou“ spotřebu bylo jen poskrovnu. Značnou část premiér představují v praxi nepoužitelná designérská cvičení či drahocenné šperkovnice na čtyřech kolech pro hrstku privilegovaných.

Možná je to způsobeno tím, že automobilky musejí investovat do ustavičného zdokonalování spalovacích motorů, aby dokázaly splnit stále přísnější ekologické normy. Na vývoj úplně nových „normálních“ aut jim proto nezbývají prostředky ani čas. Nicméně nejjednodušší cesta, jak snížit spotřebu paliva a s ní i průměrné emise skleníkových plynů, je prodávat také malá vozidla. V Ženevě se sice představil Opel Karl, ale jinak autosalon opět ukázal, že nejmenší vozy automobilky vůbec nebaví.

V žádné jiné kategorii není takový rozdíl mezi představami výrobců a očekáváním zákazníků. Automobilky by chtěly své nejmenší vozy nabízet mladým a dynamickým milovníkům chytrých mobilů, ale kupují si je řadoví pracovníci před odchodem do důchodu.

Automobilové koncerny by chtěly tato auta prodávat jako luxusní doplněk a za poměrně vysokou cenu, ale pro většinu reálných klientů by měla třeba Škoda Citigo význam jen tehdy, pokud by byla podstatně levnější než Fabia. Prodejci se domnívají, že malým autem by měly jezdit dámy na nákup, leč ve skutečnosti se právě ženy v nejmenších autech necítí bezpečně – obratnost a zábavné jízdní vlastnosti minivozů využije spíše chlap.

Konstruktéři se snaží navrhnout městská auta tak, aby i na zadních sedačkách bylo hodně místa, v běžném provozu však tato sedadla zůstávají prázdná a majitelé by spíše ocenili, kdyby i moderní automobil v kategorii mini mohl mít kufr obdobné velikosti, jako míval Trabant.

Jen jestli tyto rozpory nejsou způsobeny tím, že konstruktéři musejí navrhovat taková auta, jaká se líbí nadřízeným. A šéfové automobilek si sami sebe dokážou představit v drahé limuzíně, luxusním kupé či mamutím SUV, potomkům by za maturitu pořídili třeba kombík střední třídy, ale potřeby zákazníků nižších kategorií bývají mimo rámec jejich chápání.