Řecko se chová jako "nespolupracující vězeň". A kráčí k hrdému bankrotu

Hrdé řecké odmítnutí navrhovaného půlročního prodloužení záchranného programu na zasedání ministrů financí eurozóny vrhá Řecko do hodně vypjatého vězňova dilematu, nejznámějšího příkladu teorie her.

Řecko i Evropská unie si mohou vybrat oboustrannou spolupráci - pak budou náklady na záchranu Řecka v předpokládatelném třetím balíku pomoci pro všechny co nejpřijatelnější. Nebo se oba hráči mohou rozhodnout nespolupracovat - pak záchranný program mezinárodních věřitelů končí, velmi se přibližuje vystoupení Řecka z eurozóny a tvrdě za to zaplatí jak Řecko, tak Evropa.

Varufakis však sází na vzájemně nekooperující přístup - a to že svým tlakem donutí země eurozóny k nabídnutí královských podmínek budoucí pomoci a Řecko na tom co nejvíce vydělá. Opakem je však samozřejmě i možnost, že evropští věřitelé se už nenechají dál tisknout ke zdi a Varufakis své řecké dilema ve velkém prohraje.

Když Syriza vyhrála řecké volby, nastal čas sypání si popela na hlavu. Je pravda, že úspěch Alexise Tsiprase a Varufakise do velké míry stvořila právě trojka Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu, která Řecku naordinovala zcela nesmyslně nastavenou pomoc.

Už měsíce před výhrou Syrizy všichni v Evropě tušili, že není možné srazit permanentními přebytky rozpočtů rekordně vysoké celkové zadlužení Řecka. Jen úroky byly tak dusivé, že nedávaly Řecku možnost se nadechnout.

Navíc země nemůže v rámci jednotné měnové unie devalvovat a místo tvrdého eura získat cenovou konkurenceschopnost měkčí drachmou. Přestože už v červnu 2013 MMF přiznal, že politika škrtů v Řecku nevede k vytyčenému cíli, nic moc se nezměnilo. Věřitelé dál trvali na neplněných reformách (z aktuálně požadovaných 14 jich podle MMF Řecko neplní 13), dál se naoko divili, že dluh země nikam nemizí.

Kvůli této nepopiratelné vině však není možné Syrize odkývat vše, co chce. Zcela mylný je řecký požadavek odpuštění dluhů po vzoru západního Německa v roce 1953. Tehdejší Londýnská dluhová dohoda mu skutečně odpustila polovinu z dlužných 30 miliard marek a stála u počátku německého ekonomického zázraku, ale šlo o dluhy vytvořené během několika dekád, válek a režimů, za které ministr financí Ludwig Erhard opravdu nenesl odpovědnost.

Varufakis proti tomu přebírá dluhy, které si za jasných podmínek vzali během pěti let jeho předchůdci - v Řecku se nijak nezměnil režim, závazky předchozích ministrů prostě platí. Není jediný důvod, proč by se řeckému důchodci mělo ulevit na úkor španělského či slovenského penzisty.

Syriza se pomalu začíná chytat do pasti vlastní radikální rétoriky. Na jednu stranu musí před svými protestními voliči z principu válčit s věřiteli, na druhou stranu se každým dnem dramaticky zmenšuje prostor pro vyjednávání.

Pokud Řecko nevyjedná prodloužení záchranných programů za 240 miliard eur za konec února, kdy pomoc zatím oficiálně končí, už v březnu nastoupí splátky, na které země nemá.

Avšak problémem nejsou ani tak splátky, které by bylo zjevně rozumné ještě o nějakou dobu odsunout. Peter Spiegel na svém blogu Financial Times spočítal, že Řecko potřebuje peníze nejen na splátky, ale i na financování samotných potřeb státu.

Prostě počty v rozpočtu na tento rok nevycházejí. Podle Spiegela je Řecko zralé na třetí záchranný balík, a to ve výši alespoň 37,8 miliardy eur. A poslední neřešitelnou věcí jsou řecké banky. Z nich prý jen za poslední čtvrtletí odteklo přes 20 miliard eur. Jejich likviditu drží nad vodou půjčky od centrální banky, a ta je zase v rámci eurozóny podřízena Evropské centrální bance.

Někteří ekonomové navrhují neortodoxní metody záchrany. Například vypsání paralelní měny v elektronické podobě, která by v Řecku obíhala souběžně s eurem. Nebo dluhopisy vázané na růst řeckého hospodářství - věřitelé by tak byli výrazně zainteresováni na dobrém zdraví řecké ekonomiky.

Všechny tyto nápady jsou hezké akademické kratochvíle, ale teď jde o dny a Řecko potřebuje pragmatické a jisté řešení. Paralelní měny nevyloučí riziko runu na banky, dluhopisy navázané na růst jsou dobrým nápadem do budoucna, ale ne nyní, když hrozí "grexit".

Varufakis by si měl uvědomit, že v tomto vězňově dilematu má v ruce velmi špatné karty a nejlepší pro Řecko bude kompromis s Evropou. Ten musí stát na třech pilířích:

1. prodloužení splátek dluhu a případném dalším mírném snížení úrokové míry; 2. okamžitém spočítání reálných finančních potřeb řecké ekonomiky v závislosti na nové ekonomické politice levicové vlády a 3. pokračování podpory řeckých bank ze strany ECB. To je jediná naděje pro Řecko a pánové Tsipras a Varufakis by na kompromis měli kývnout dříve, než všechno prohrají.