Živnostník není třídní nepřítel. Jen se pohybuje v absurdním systému

Po jednání tripartity Středula vyzval dost neomaleně ke zvýšení odvodů osob samostatně výdělečně činných na zdravotním pojištění: "Jestliže někdo platí třetinu toho, co ostatní, tak by normální logické vysvětlení mělo být, že dostane asi jenom třetinu sádry nebo třetinu srdeční chlopně, a tak se to neděje."

Před ním podobně vyhrocený slovník použil třeba tehdy ještě stínový ministr financí ČSSD Jan Mládek v roce 2013: "Parazitují na zaměstnancích," dovodil ve svém zamyšlení nad odvody OSVČ na sociálním pojištění. Odborářští a levicoví ekonomové se pak nemohou divit, že s tímto slovníkem si mnoho přátel mezi podnikateli neudělají.

Hospodářská komora v reakci na výrok Středuly uveřejnila 10 bodů, na které odborářský boss zapomněl. Tedy že živnostník nemá placenou dovolenou, práci musí nejprve získat, nemá stravenky... Argumenty to jsou sice správné, ale takto se debata o budoucím daňovém zatížení živnostníků nikam neposune. Politici, odboráři i podnikatelé by měli na chvíli rezignovat na třídní vidění živnostníka a začít trochu počítat.

Problém českého živnostníka spočívá především ve dvou protichůdných tendencích, které se nemohou slučovat - nízkého daňového zatížení a zároveň vysokých vedlejších nákladů práce. Bohužel to si nikdo ze zúčastněných nechce připustit. Kdo chce hnát živnostníka vidlemi, tak si většinou bere do úst stále klesající daňové inkaso OSVČ.

Ještě před krizí to bylo rok co rok několik miliard, za minulý rok inkaso daně z příjmů fyzických osob placené na základě přiznání dosáhlo 0,6 miliardy korun, což bylo o 0,8 miliardy korun méně než před rokem. Proti tomu zaměstnanci na daních odvedli 87,7 miliardy korun, což bylo o 3,2 miliardy více než před rokem. Kdo chce živnostníka bít, rád srovnává jeho odvody na zdravotním a sociálním pojištění se zaměstnancem (odsud ten Středulův proslov o třetinové sádře).

Naopak zastánci živnostníků upozorňují na brutálně vysoké vedlejší náklady práce, tedy právě zdravotní a sociální pojištění. Středula rád počítá, jak málo procent z vyměřovacího základu odvádějí živnostníci, ale nikdy už neřekne, že zároveň je pro letošek minimální měsíční záloha na zdravotní pojištění 1797 korun. Co to znamená? Když se student po střední škole rozhodne založit malou živnost na potisk triček, je okamžitě od úmyslu odrazen nesnesitelnými zálohami na pojištění.

Přestože se v třídním boji o živnostníka zdá, že se okamžitě musí něco změnit, není to tak akutní. Místo abstraktních procent si vezměme lidi z masa a kostí - zaměstnance a podnikatele s paušálními náklady, dvěma dětmi, manželkou bez příjmů a hypotékou. Při příjmu 25 tisíc korun měsíčně více peněz zbude zaměstnanci, u 50 tisíc jsou tak nastejno a u 100 zůstane více živnostníkovi. Jak je to možné, že vždy nemá více živnostník? Protože aktuálně si nemůže při výdajových paušálech odečítat slevu na děti a manželku.

Mohlo by se tedy zdát, že vše je v pořádku. Výrazně více si vydělá až movitý živnostník, což je odměna za jeho podnikatelského ducha. Ale tak to není. Současná konstrukce daní je bizarně poslepovaná účetní cvičebnice, která ve výsledku jen dusí podnikatele a štve zaměstnance. Například zákaz souběhu paušálů a bonusů na dítě je zcela absurdní. Nesmyslně zvýhodňuje bezdětné paušálníky před těmi, kteří tomuto státu vytvářejí nové daňové poplatníky. Navíc to jen pobízí domácnosti, aby jeden uplatnil paušály a druhý v rodině si zajistil minimální příjem, uplatnil slevu na děti a získal od státu vratku.

Daňové zatížení živnostníků by mělo stát na úplně jiných principech: je možné jim v krajním případě zvýšit daně, ale jen pokud se sníží dusivě vysoké zdravotní a sociální pojištění. Dále je potřeba politiků, kteří by vyřešili problém výdajových paušálů. Tato vláda měla odvahu všechny je jen zastropovat určitou částkou, ale to nestačí. Nejvyšší paušál by neměl přesáhnout 60 procent. Za to by politici měli zrušit protirodinné podmiňování slevy na děti neuplatňováním paušálu. A poslední logickou změnou je zrušení vratek. Daňový systém nemá suplovat přídavky na děti (anebo je má zcela nahradit). Pokud se daň dostane na nulu, nemělo by se už nic vracet.

Jak by po těchto změnách vyšlo inkaso, nevíme. Ale nelze k problému přistupovat jinak, nejprve se daňové zátěži živnostníků musí dát smysl. Až pak je čas pro účetní, aby spočítali, jaká procenta odvodů do nového systému sedí.

Pokud se však o živnostnících bude nadále mluvit jako o "parazitech" s nárokem na "třetinovou sádru", pak jsou veškeré návrhy systémových změn marné. V takové debatě totiž není živnostník základ státu, kterého by měl stát pobízet k podnikání, ale jen strašák politiků vůči zaměstnancům.